Jiřina Doubnerová

„V roce 1942 byl dělaný atentát na Heydricha, v té době jsem byla na škole ve Zlíně a najednou jsem dostala pozvání na zlínské gestapo, abych se dostavila k vyšetřování, no, vyrazilo mi to trochu dech, ale tak jsem tam šla a chovali se tam ke mně celkem slušně a oznámili mi, že jsem byla majitelkou dámského jízdního kola, které bylo podobné tomu kolu, na kterém jezdili atentátníci, samozřejmě jsem to popřela, nebyla to pravda a vyšetřování toho gestapa šlo do takové šíře, že byly vyslýchané všechny majitelky podobného dámského kola, ohromně detailní vyslýchání to bylo.“

„V roce 1945, na samém sklonku války, jsme dostali avízo o tom, že v Kačicích a okolních vesnicích pochodují z koncentračních táborů ruští vězňové, a jelikož jsme věděli, že trpí hladem, tak jsme si s bratrem vymysleli, že je trochu zásobíme. Naložili jsme asi tři bandy mléka, moje matka uvařila polévku, asi bramboračku. Napekla také nějaké vánočky a buchty a jeli jsme za těmi pochodujícími vězni to předat. Potkali jsme je na okraji Kačice a bylo zajímavé, že již ani ti dozorci, kteří je měli hlídat, se o to ani moc nestarali, a tak jsme jim snadno mohli předat jídlo, oni byli vyhladovělí, a tak se na to hltavě vrhli. No, zubožení lidé, takové jsem již od té doby neviděla, jako byli oni, na nohách hadry, byli oblečeni v roztrhaných a špinavých šatech. Měli jsme s bratrem dobrý pocit, že se nám podařilo alespoň to jídlo předat. Dozorci byli tak ohleduplní, že odešli kouřit. Pak již transporty přestaly z těch lágrů chodit, byl to již konec války.“

„Pokud jde o moji publikační činnost, tak bych se snad mohla zmínit, že v roce 1972 byl vydán v Odeonu Špalíček s úvodním slovem prof. Mička. Poté rok nato jsem zpracovala Alšovy kresby a náčrty do samostatné publikace také v Odeonu, ale já jsem ji již nemohla podepsat a již tam museli místo mě napsat jen Muzeum Aloise Jiráska a Mikoláše Alše. Jinak jsem publikovala hodně článků o památkách.“