Bohuslav Douša

* 1942

  • „To bylo hned odpoledne. Já jsem měl hned vedle garáž, tak jsem skočil pro nějaké nářadí. Viděl jsem tu hvězdu, tak si říkám, to si vezmu za svý, ta hvězda, ta tu už nebude. Ta byla přes tři metry veliká. Rudá hvězda, která v noci vždy svítila, když byla nějaká výročí osvobození či svátky, svítila na vrcholu toho mostu. Ten most je krásně široký, asi jako tento stůl, a má to nýty. Dalo se na to vyběhnout nahoru. Byl jsem mladý, 25 let. (…) Bylo to za dne, po obou stranách stály stovky, tisíce lidí. Vzal jsem nářadí, byl tam nějaký známý, vylezli jsme nahoru. Dole jela auta s těmi vojáky. Kdyby se nějaký podíval tam nahoru a udělal pic pic, tak nás sestřelil jak holuba. To byla taková euforie, vztek. (…) To jsem si řekl, tady nebudu. (…) Dořízly se šrouby, pak se do toho ťuklo a zhouplo se to a pomalu se to rozlítlo. Chvíli to plavalo nahoře, pak to šlo na dno. Možná to tam ještě někde zkorodované je, nebo to odplavalo do Německa.“

  • „Dělal jsem sport, byl jsem v Pionýru a ve svazu mládeže. Angažoval jsem se hodně ve sportu. Hrál jsem házenou, hrál jsem hokej, druhou ligu za chemičku Ústí, angažoval jsem se v lyžařském oddílu. Když mi bylo 25 let, napsal jsem dopis, že končím [ve svazu mládeže]. Byly totiž snahy, abych vstoupil do partaje, což jsem odmítl. Pamatuju, že to byl nějaký pan Marek, předseda místní buňky, ten mě chytl v chemičce a říká: 'Soudruhu Doušo, jak jste se rozhodl? Máme s vámi počítat?' Já říkám, že když mi dají trojnásobný plat, tak jsem tam zítra. To mi řekl táta - měj finanční požadavky, oni uvidí, že jsi na peníze, tak ti dají pokoj. A musím být tátovi vděčný, že mi dal takovou radu. V politice jsem se nikdy neangažoval.“

  • „Dobrý den, mé jméno je Douša Bohuslav. Narodil jsem se 4. října 1942 v Pelhřimově, kde jsme žili do konce války. Po přeložení otce do Prahy a narození mé sestry jsme pak žili od roku 1947 v Ústí nad Labem. Tam jsem chodil do školy, vystudoval průmyslovku, tam jsem bydlel až do roku 1968, vpádu vojsk Varšavské smlouvy. Se svojí přítelkyní jsem se sebral a odešel jsem do emigrace do Německa, abych mohl být nablízku rodičům, kdyby se mělo něco šustnout. V dobré víře, že to není na dlouhou dobu, čistě dočasná záležitost, jen několikaměsíční či roční doba, po vpádu vojsk. Opak byl pravdou. Bylo to přes dvacet let.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Černolice, 01.11.2018

    (audio)
    délka: 04:59:12
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Ta rudá hvězda musí dolů!

Bohuslav Douša, 60. léta 20. století
Bohuslav Douša, 60. léta 20. století
zdroj: archív pamětníka

Bohuslav Douša se narodil 4. října 1942 v Pelhřimově, po válce se rodiče přestěhovali do Ústí nad Labem, kde vyrůstal od roku 1946. Po základní škole se vyučil mechanikem chemických zařízení, po učilišti šel na nástavbu na Střední průmyslové škole chemické v Ústí nad Labem. V mládí hodně sportoval, hrál házenou a hokej. 21. srpna 1968 prožil v Ústí nad Labem. Po okupaci v srpnu 1968 emigroval do západoněmeckého Stuttgartu, kde pracoval zprvu jako kontrolor na stáčecí lince, později jako technik v pivovaru a ve vinném sklepě. Od roku 1976 do roku 1985 pracoval na Kanárských ostrovech jako recepční a stavební dozor. Později, v letech 1986 až 1990, provozoval restauraci. Po roce 1990 se vrátil do Československa. Během olympiády v Barceloně v roce 1992 dělal delegáta pro českou cestovní kancelář. Později spolu s českou manželkou provozoval malý hotel. V roce 2004 se rozhodl k definitivnímu návratu do České republiky. Od roku 2009 žije v Černolicích jižně od Prahy.