Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohuslav Douša (* 1942)

• narozen 4. října 1942 v Pelhřimově

• od roku 1946 žil v Ústí nad Labem

• vyučen mechanikem chemických zařízení

• absolvoval nástavbu na Střední průmyslové škole chemické v Ústí

• v rámci školy hrál házenou a hokej

• v září 1968 emigroval do Stuttgartu ve Spolkové republice Německo

• pracoval jako kontrolor na stáčecí lince a později jako technik v pivovaru a ve vinném sklepě

• od roku 1976 žil a pracoval na Kanárských ostrovech

• v letech 1986 až 1991 vedl restauraci Prager Stube

• později působil také jako delegát cestovní kanceláře a vedení hotelu

• od roku 2004 žije opět v Česku

Bohuslava Doušu, muže mnoha profesí, to vždy táhlo ke sportu a k cestování. V mládí sportoval při studiu na Střední chemicko-technologické škole v Ústí nad Labem, lyžoval a hrál závodně hokej, dotáhl to až do druhé nejvyšší ligy, kde hrál za ústeckou chemičku. Díky tomu měl možnost jezdit do západní Evropy a poznal, jak se žije v jiných zemích. Až do roku 1968 o emigraci neuvažoval. ,,Měl jsem možnost se vždy vrátit a na emigraci jsem nikdy nepomýšlel, ani jsem si to nedovedl představit bez znalosti jazyka a bez finančních prostředků, oproti jiným, co měli odvahu již dříve. A před nimi klobouk dolů.“

K rozhodnutí emigrovat po srpnu 1968 přispěla i jeho cesta do Sovětského svazu v roce 1967. Udělal si sám obrázek o tamním životě. Dobře se na cestu vybavili. „Známí nám říkali, že v Rusku je bída a utrpení, ale když tam prodáme pár párů bot, tak budeme za vodou. Ale nesměli jsme je převážet přes hranice v páru. Moje maminka pracovala v obuvnickém průmyslu. Tak nám nějaké sehnala, ale vždy jednu botu z páru jsme museli poslat poštou.“

,,V Moskvě, v bytě se čtyřmi místnostmi a jedním záchodem, kuchyní a jednou koupelnou, bydlely čtyři rodiny. V obchodech měli televize, ale neměli boty. Po třech dnech jsme letěli k jejich příbuzným do Leningradu. To byl horor. Cestovali s námi husy, berani a jiná zvířata.“

 

Dejte mi trojnásobný plat

Bohuslav Douša se narodil 4. října 1942 v Pelhřimově, v rodině obecního četníka. Po válce se rodiče rozhodli přestěhovat do Ústí nad Labem, kde Bohuslav vyrůstal od roku 1946. Po základní škole se vyučil mechanikem chemických zařízení, po učilišti šel na nástavbu na Střední průmyslové škole chemické v Ústí. Chodil do Pionýra, byl členem svazu mládeže, ale to hlavně proto, že mu to umožňovalo dělat aktivně sport a cestovat s vrstevníky. Nabízeli mu i vstup do strany. Odmítl.

„Dělal jsem sport, byl jsem v Pionýru a ve svazu mládeže. Angažoval jsem se hodně ve sportu, hrál jsem házenou, hrál jsem hokej, druhou ligu za chemičku Ústí, angažoval jsem se v lyžařském oddílu. Když mi bylo 25 let, napsal jsem dopis, že končím [ve svazu mládeže]. Byly totiž snahy, abych vstoupil do partaje, což jsem odmítl. Pamatuju, že to byl nějaký pan Marek, předseda místní buňky. Ten mě chytl v chemičce a říká: ‚Soudruhu Doušo, jak jste se rozhodl? Máme s vámi počítat?‘ Já říkám, že když mi dají trojnásobný plat, tak jsem tam zítra. To mi řekl táta - měj finanční požadavky, oni uvidí, že jsi na peníze, tak ti dají pokoj. A musím být tátovi vděčný, že mi dal takovou radu. V politice jsem se nikdy neangažoval.“

 

Tu hvězdu sundám

Srpnová invaze mu stejně jako statisícům dalších lidí zcela změnila život. První den po vpádu vojsk Varšavské smlouvy chodil po ulicích Ústí nad Labem a přemýšlel, jak vyjádřit svůj nesouhlas. Rozhodl se odstranit neonovou rudou hvězdu na dnešním mostě Eduarda Beneše přes Labe, tehdy mostě Nikose Belojanise.

„To bylo hned odpoledne. Já jsem měl hned vedle garáž, tak jsem skočil pro nějaké nářadí. Viděl jsem tu hvězdu, tak si říkám, že ji sundám. Ta byla přes tři metry veliká - rudá hvězda, která v noci vždy svítila, když byla nějaká výročí osvobození či svátky, svítila na vrcholu toho mostu. Ten most je krásně široký, asi jako tento stůl, a má to nýty. Dalo se na to vyběhnout nahoru. Byl jsem mladý, 25 let. Bylo to za dne, po obou stranách stály stovky, tisíce lidí. Vzal jsem nářadí, byl tam nějaký známý, vylezli jsme nahoru. Dole jela auta s těmi vojáky, kdyby se nějaký podíval tam nahoru a udělal pic pic, tak nás sestřelil jak holuba. To byla taková euforie, vztek! Dořízly se šrouby, pak se do toho ťuklo a zhouplo se to a pomalu se to rozlítlo. Chvíli to plavalo nahoře, pak to šlo na dno, možná to tam ještě někde zkorodované je, nebo to odplavalo do Německa,“ vzpomíná pamětník.  

 

Do Německa

Po vpádu vojsk Varšavské smlouvy a zkušenosti z pobytu v Sovětském svazu se rozhodl, že odcestuje ze země. Zavolal své tehdejší přítelkyni, zda by odjela také. Začali si zařizovat potřebné dokumenty. „Naštěstí jsme měli v baráku fajn šikovné lidi, kteří nám hodně pomohli a odjezd ulehčili,“ dodává. Bohuslav napsal rodičům dopis na rozloučenou a soupis toho, co musel vrátit, například vojenskou knížku, oblečení, doklady z fabriky a mnoho dalšího.

,,Nechal jsem si pas s vízem do Rakouska, který jsem měl z hokeje za odměnu, abych mohl jet na mistrovství světa. Ale neměl jsem doložku, abych mohl odejít z hraničního přechodu Dolní Dvořiště.“ Doložku si obstarali a v září 1968 odjeli. Přes Rakousko se dostali do Spolkové republiky Německo.

Usadili se ve Stuttgartu, vzpomíná na to, že Němci byli k uprchlíkům z Československa vstřícní. ,,Začátky tam byly parádní. Pomáhali nám s ubytováním, nabízeli půjčení auta. První dny jsme sice byli v tzv. lágru, ale nemohu si stěžovat. Když nám uplynula doba 14 dnů povoleného pobytu, tak nám na policejním ředitelství šéf stuttgartské policie řekl lámanou češtinou (původem ze Sudet), že tam můžeme zůstat, že nebudeme potrestáni. A když si seženeme práci a ubytování, že tam můžeme zůstat neomezeně.“

Pán, u kterého bydleli, pomohl Bohuslavovi sehnat zaměstnání kontrolora na stáčecí lince. Na tuto práci Bohuslav vzpomíná v dobrém. ,,Když na to dnes myslím, to byl úplně božský čas!“ Později viděl inzerát na technika v pivovaru. Řekl si, že s chemickou průmyslovkou by to mohl zkusit. Poprosil kamaráda, aby mu šel na pohovor tlumočit. Kupodivu to vyšlo, v Německu byla tehdy konjunktura. V lednu nastoupil, přestože uměl jen pár frází německy. „Díky nové práci jsme se přestěhovali, ale protože nás lidi komentovali, že jsme nezadaní, tak jsme se vzali. Kolem roku 1974 jsme se rozvedli. Ona se odstěhovala do Mnichova a vdala se tam, a já jsem se také oženil a narodila se nám dcera. Ale za rok jsme se opět rozvedli. Já díky tomu dostal německý pas a novou práci,“ dodává Bohuslav Douša. 

 

Na Kanárské ostrovy

Rok 1976 byl pro něj rokem velkých změn. Po rozvodu změnil práci. Po nabídce českého emigranta z roku 1948 Bohuslava Horáčka se rozhodl pro práci na Kanárských ostrovech. Stejně jako se musel za pochodu učit německy, tak nyní se vrhal do studia španělštiny. Do roku 1985 či 1986 vystřídal na Kanárských ostrovech mnoho profesí, ale většinu času dělal na ostrově Gran Canaria stavební dozor pro pana Horáčka, postavili spolu šest či sedm hotelů.  

Po emigraci byl v Československu odsouzen, ale chtěl navštívit rodiče. Jeho otec za ním přijel v roce 1969, matku však nepustili. „Až po amnestii mého odsouzení za ,,nežádoucí pobyt v západní cizině“ se za mnou mohla maminka podívat. Ale trochu podvodem, protože jsem jí přes známou sehnal vízum na Kanárské ostrovy,“ dodává.

Rozhodl se tedy, že se pokusí sestru a rodiče navštívit v Československu. ,,Matka mi vyběhávala milost na mnoha úřadech,“ dodává Bohuslav Douša. V roce 1984 byl jeho odchod do zahraničí amnestován a mohl se tedy podívat znovu do Československa. Zažádal si o povolení na konzulátu v Bonnu. Otci přivezl své ojeté auto, VW Transporter, který po různých peripetiích s úřady mohl oficiálně přihlásit na československou „espézetku“.

V osmdesátých letech se seznámil s manželkou německého řezníka, která mu nabídla provoz hospody na Kanárských ostrovech. V letech 1986 až 1991 tam provozoval restauraci cílenou na německou klientelu. „Měl jsem tam hospodu. Otevřel jsem si Prager Stube, českou hospodu. Měl jsem tam plzeňské, becherovku, Budvar, slivovici. Dělal jsem chlebíčky, saláty, měl jsem party servis. Dělal jsem denně 350 chlebíčků. Pět let. Když vidím chlebíček, tak radši pryč,“ dodává se smíchem.

Po roce 1990 se mohl bez problému vracet do Československa a stále častěji toho také využíval. Během olympiády v Barceloně v roce 1992 dělal delegáta pro českou cestovní kancelář. Později se na ostrovech seznámil s Češkou, která se stala jeho manželkou, a spolu tu provozovali malý hotel. Až do roku 2004 ho živil cestovní ruch na Kanárských ostrovech.

V roce 2004 se rozhodl k návratu do České republiky. Zprvu žili v Praze, ale od roku 2009 bydlí v Černolicích jižně od Prahy. Aktivně si užívá důchodu, stále cestuje, je členem klubu vlastníků VW Transporter a stal se jednou z tváří sdružení Život 90, které podporuje aktivity seniorů.