V únoru osmadvacátého, v neděli to bylo. Ve Pforzheimu letěla letadla, jich pár. Holky psaly psaní, že nás nechtěli pustit domů, že už ta naše lhůta, ten rok, že už vypršela. Tak jsme tam měly být na rok, na rok to bylo. Já vyběhnu ven, my jsme bydlely v ruských lágrech za městem. Tak tam jsme se měly dobře. Tam nic neshodili, do ruských lágrů. Oni to měli všecko poznamenaný, vypsaný z těch letadel, tak tam nic neshodili. Tak jak vyběhnu ven, vidím, že už jsou tam stromečky jak o Vánocích. Světložlutý, zelený, modrý. Jak vystřelovali rakety, tak ve vzduchu zůstaly viset jak vánoční stromečky. Takový krásný barvy. Ale to bylo znamení těm druhým letadlům. To jich pár letělo napřed, ty tam ty stromečky vystřelily. A ty ostatní letadla letěla, jak měly to znamení, jak vystřelili ty rakety, tak měly znamení, kam mají letět. Tak letěly rovnou na Phorzheim, to už to měli naplánovaný. No, a já volám: „Holky, nechte psaní. Ježíš, je tu nálet.“ Tak holky toho nechaly, běžely a šly jsme se schovat pod můstek, protože to už jsme pod ten velký most nedoběhly. To už bylo pozdě. To bylo takový hezký kousek. Přes pět minut to bylo. Tak jsme tam nedoběhly, šly jsme hned u toho lágru našeho, jak jsme byly v tom ruským. Rusové tam taky byli. Některý utekli pod ten velký most. Tam jsme byli schovaní pod tím můstkem. Ona tam tekla voda, my měly plné boty. Tenkrát výšky nebyly, tak jsme měly punčochy mokré pod kolena. Bylo to špatný. On ten nálet trval dvě hodiny, přilétlo tam tři sta letadel. Ten Pforzheim rozbily. Chlapci, ti kamarádi, co byli taky ten čtyřiadvacátý ročník s námi, ti měli lágr vevnitř městě v městě ve Pforzheimu. Ti tam měli nějaký kryt, tak vyvázli bez pohromy. A ten jeden byl kuchařem v nějaké restauraci, taky Čech. A toho tam ten nálet zabil. Ten se nevrátil. V osm hodin začal nálet, v deset hodin to skončilo. Odlétly. A chlapci mířili k nám, jestli jsme všichni zdrávi. Ti naši Češi z toho města. Akorát jednomu ta střepina něco udělala na prstě a jinak to bylo v pořádku.