„Tvarůžky v jakémkoliv množství. To jste nemohli [v USA] sehnat. Ale teď vážně – kuchyně se dala do značné míry napodobit v českých regionech nebo v blízkém okolí. Pravděpodobně by člověk nemohl nosit kroj, [mít] své auto, svou tatru, svou škodu, wartburg nebo co to bylo za automobily. Ale celkově ta náhrada v Americe z materiálního hlediska vlastně nebyla problém. Šlo ve skutečnosti o vztahy, které měli s rodinnými příslušníky, a o ztrátu vztahů s matkami a s bratrem a sestrou a o možnost být s přáteli a rodinnými příslušníky a o příjemné zážitky, které měli v místech, kam jezdili – ve Velkých Bílovicích nebo na Radhošti.“
„Západní demokracie nejsou dokonalé. Aby fungovaly, je třeba o ně pečovat. Je potřeba si zachovat svobodu a možnost svobodně se rozhodovat. A vést otevřený dialog, abyste respektovali ostatní jednotlivce, kteří mají odlišné názory, a vytvářet prostředí občanské společnosti, která uznává hodnotu jednotlivce a důležitost svobody a možnost volby. Ale být svobodný neznamená, že můžete využívat ostatní lidi. Musíte respektovat to, odkud pocházejí. Svět a komunity mají společné hodnoty a mezi tyto společné hodnoty patří možnost zapojit se do diskurzu, mít víru, náboženství, chcete-li, nebo ho nemít, ale nebrat ho lidem, kteří s vámi nesouhlasí.“
„Velmi rádi se sem [do Československa po roce 1989] znovu podívali. To bylo to hlavní – možnost znovu se setkat s některými členy rodiny v Brně. Ale byli také šokováni tím, jak strohá, sterilní země to byla. Neměla žádnou tvář, která by měla život. Bylo to jako dívat se na ubitý národ, na národ, který byl smutný a potřeboval dodat energii. Ale možná měli předsudky. Možná jsme neviděli celou českou zkušenost. Bylo to [zde] šedivé, ale řekl bych, že tam byly [také] střípky naděje. Viděli jste lidi, kteří znovu získávali svobodu. Ale všimli jsme si, že zde lidé neměli oční kontakt. Vždycky tam bylo trochu podezření. Nebyla tam taková ta komunita, jakou máte v Americe, alespoň u nás, tam, kde žijeme.“
„Samozřejmě jsem se přes to přenesl, ale určitá pachuť zůstala. Je zde otázka – proč mě rodiče opustili a vzali s sebou bratra? Proč mě nechali samotného v zemi, ze které utekli? Je možné projít terapií, nebo k tomu zaujmout nový postoj. [Je takový] film s Meryl Streepovou, Sophiina volba, kde se musíte rozhodnout mezi svými dětmi. A já jsem došel k závěru, že moji rodiče udělali toto rozhodnutí promyšleně. Nedělali to se zlým úmyslem, ale v podstatě to byl pud sebezáchovy – teď zachráníme, co se dá, a zbytek vyřešíme později.“
„Moji rodiče mluvili anglicky nebo se snažili mluvit anglicky, jak jen to šlo. Když jsme přišli [do USA], můj otec se rozhodl, že se nepřestěhujeme do nějaké komunity, kde by bylo snadné se asimilovat. Byla by to česky mluvící komunita – v oblasti Chicaga byly komunity jako Berwyn, Cicero, Pilsen, kde měla česká komunita tendenci vznikat a vzkvétat a mluvilo se zde česky v obchodech a bankách. Ale uvědomovali si, že budoucnost není v tom, zachovat si češtinu, ale naučit se jazyk země, ve které žijí. A můj otec se rozhodl, že nepůjde do komunit, kde by se nám snadněji žilo, ale do amerických částí Chicaga, kde se budeme muset naučit způsobům Američanů. Cítil, že naučit se jazyk je cesta k úspěchu spíše než lpění na minulosti.“
George Thomas Drost se narodil 14. prosince 1946 v Brně. Jeho otec Jan Drost byl právník a pocházel z německo-židovské rodiny. Matka Dobroslava, rozená Matelová, měla česko-polské předky. Krátce po únorovém převratu v roce 1948 uprchl otec z Československa a brzy se podařilo dostat za hranice i matce a staršímu bratrovi Rudymu. George Drost, kterému bylo teprve jeden a půl roku, zůstal v Brně v péči babiček, protože by cestu v utajení přes hranice nezvládl. Teprve o dva roky později se podařilo jeho ilegální předání na hranicích s Rakouskem a on se mohl opět setkat se svými rodiči. Ještě téhož roku vycestovala rodina do USA, kde se usadila v Chicagu. Zde se jich ujala místní presbyteriánská komunita a pomohla jim postavit se na vlastní nohy. Otec si udělal advokátní zkoušky a mohl pracovat dál ve své profesi. Také jeho syn George se stal úspěšným právníkem. V letech 2000 až 2005 byl jmenován honorárním konzulem České republiky pro Illinois, Wisconsin a Indianu. Je současným členem správní rady American Friends of the Czech Republic a vášnivým sběratelem českého umění. George Drost napsal knihu rodinných vzpomínek The Quiet Hero. V roce 2024 žil v Arlington Heights ve státě Illinois.
