Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

George Thomas Drost (* 1946)

• narozen 14. prosince 1946 v Brně

• otec Jan Drost byl právník a pocházel z německo-židovské rodiny

• matka Dobroslava, rozená Matelová, měla česko-polské předky

• v roce 1951 rodina emigrovala do USA

• pamětník se stal úspěšným právníkem

• v letech 2000 až 2005 byl honorárním konzulem ČR pro Illinois, Wisconsin a Indianu

• člen správní rady American Friends of the Czech Republic

• sběratel českého umění

• napsal knihu rodinných vzpomínek The Quiet Hero

• v roce 2024 žil v Arlington Heights ve státě Illinois

Dva bratři, dva velmi rozdílné osudy. Jan ihned po únorovém převratu v roce 1948 uprchl z republiky, zatímco Theo zůstal. Janovi se podařilo za dramatických okolností dostat ven i svou rodinu a odcestovat do USA. Zde začínal od píky a vypracoval se na advokáta. V jeho profesních stopách pak pokračoval syn Jiří, kterému v Americe začali říkat George a který plně přijal svoji novou, americkou identitu. Celá rodina byla silně věřící a antikomunistická. Theo mezitím v Československu vstoupil do KSČ a brzy byl ze strany vyloučen, stal se tajným spolupracovníkem Státní bezpečnosti (StB) a v roce 1958 byl na šest let nepodmíněně odsouzen za korupci. Ani jeden z bratrů dnes již nežije. O strastiplných osudech své rodiny napsal George Drost na základě vzpomínek svého otce knihu The Quiet Hero, která vyšla v roce 2024.

Národnostní pestrost byla před válkou požehnáním, za války prokletím

George Thomas Drost se narodil 14. prosince 1946 v Brně. Jeho původ zrcadlí etnické složení tehdejšího Československa – v jeho žilách koluje krev německá, česká, polská i židovská. Maminka Dobroslava, rozená Matelová, měla česko-polské předky a otec Jan Anton Drost byl napůl Němec a napůl Žid. Dědeček Otto Drost měl německé občanství a česky mluvil velmi málo. Babička Anna byla Židovka. Pocházela z Lomnice u Brna a za svobodna se jmenovala Deutschová, v překladu Německá. Jejím rodným jazykem byla nicméně čeština a ještě před svatbou přestoupila z židovské víry na křesťanskou. Tato národnostní, náboženská a jazyková směsice, která byla v 19. století ve střední Evropě zcela běžná, se stala ve 20. století cejchem, který stavěl lidi před morálně složité volby a někdy je stál i život.

Maminka pamětníka vystudovala v Brně učitelství a tatínek v roce 1932 úspěšně odpromoval jako právník a získal místo v prestižní advokátní kanceláři Aloise Jaroslava Pražáka, vnuka významného rakousko-uherského politika Aloise Pražáka. Mezi jejich klienty patřili bohatí židovští průmyslníci, například rodina textilního podnikatele Redlicha. Když se schylovalo k druhé světové válce, pomáhal jim tatínek dostat do bezpečí jejich majetek. „Otec mi vyprávěl, že byli lidé, kteří potřebovali pomoc. Buď kvůli svému židovství, nebo kvůli majetku, který chtěli mít možnost převést z Československa,“ vypravuje pamětník. „On byl schopen zorganizovat určité strategie přesunu majetku do bezpečných míst.“ Jak píše George Drost ve své knize, snažil se tatínek později zachránit některé klienty před transportem do koncentračního tábora, například Mimi Redlichovou, bohužel neúspěšně.

Manželství s Němcem zachránilo židovské babičce život

Po obsazení Československa v roce 1939 se sama rodina Drostova náhle ocitla ve velmi nebezpečné situaci. Již 23. března 1939, tedy přesně týden po vzniku Protektorátu Čechy a Morava, si dědeček Otto nechal v Lidových novinách zveřejnit inzerát na svůj obchod s psacími stroji, ve kterém se zaštiťoval tím, že jeho podnik je „árijský“. Můžeme si snadno domyslet, že se tím nesnažil získat zákazníky, ale chránit svou židovskou manželku Annu a položidovské syny.

V následujících letech na něho vyvíjely úřady silný nátlak, aby se rozvedl, tím spíše, že měl německé občanství. Podle tzv. zákona o říšském občanství a zákona na ochranu německé krve a německé cti byly totiž sňatky mezi Židy a německými občany zakázány. Dědeček se však nerozvedl a tím svou ženu uchránil před transportem do koncentračního tábora, a velmi pravděpodobně jí tak zachránil život. Všichni babiččini sourozenci během holokaustu zemřeli. Pamětník George Drost začal v roce 2024 usilovat o umístění kamenů zmizelých do míst jejich poslední adresy.

Z prababičky udělal před úřady cizoložnici

Tatínek pamětníka byl podle norimberských zákonů považován za takzvaného míšence prvního stupně, protože měl dva židovské prarodiče. Kromě toho o něm bylo známo, že pomáhal židovským klientům vyvádět majetek mimo dosah německých úřadů a nepřestával jim pomáhat ani během války. Přitěžovalo mu rovněž jeho napojení na Aloise Pražáka, který se na začátku války zapojil do odboje a emigroval. Aby ochránil sebe a svou rodinu, která se v roce 1943 rozrostla o prvního syna Rudyho, nasadil tatínek do boje všechny právnické kličky a finty, které znal. „Použil své znalosti práva, aby zfalšoval nebo upravil záznamy, a v podstatě přelstil, obelhal nebo oklamal úřady,“ vysvětluje jeho syn.

V Lomnici, rodišti své židovské matky Anny, si dokonce sehnal svědky a zfalšoval potvrzení, podle kterého byla jeho matka nemanželskou dcerou árijce, což z něj činilo pouze míšence druhého stupně, na kterého se nevztahovala tak přísná opatření. Také se mu podařilo získat německé státní občanství, které mu ale bylo po nějaké době zase odebráno. V roce 1944 se pro jistotu rozvedl, aby neohrozil svoji rodinu. Ke konci války už mu doslova hořela půda pod nohama a musel se částečně skrývat a simulovat zdravotní problémy, aby se nedostal do transportu. Jeho bratr Theodor se vězení nevyhnul. V archivu se dochoval dokument, který je přiložený k tomuto článku, potvrzující, že strávil v lednu 1944 nějakou dobu ve vazbě. Posledních několik měsíců války byl vězněn v pracovním táboře v krušnohorském Načetíně.

Batole by útěk přes hranice nezvládlo

Úlevu z konce války brzy vystřídalo zděšení. Dědeček Otto sice nemusel navzdory svému německému občanství do odsunu, ale jeho soused ho po osvobození zbil do krve holí. Podle vyprávění pamětníkovy sestřenice Hany Richterové to udělal proto, aby si tímto hurávlasteneckým činem vylepšil profil pošramocený kolaborací s nacisty. Tatínek pamětníka byl obviněn z kolaborace s Němci. Ba co hůř, udal ho jeho vlastní švagr. Jaké k tomu měl důvody, se můžeme dnes jen dohadovat. Podezření možná vyvolávaly jeho různé taktiky, jak se vyhnout pronásledování ze strany Němců, včetně jeho německého občanství. Snad švagr předpokládal, že bude tatínek deportován spolu s ostatními Němci a bude mu na základě Benešových dekretů zabaven majetek a on se stane jeho národním správcem. Svou roli mohla sehrát prostá závist. Tak či tak, tatínkovi se nakonec podařilo očistit své jméno, obnovit advokátní praxi a anulovat svůj vynucený rozvod. V roce 1946 přibyl do rodiny druhý syn Jiří a bratr Theo získal zpět rodinný obchod s psacími stroji. Všechno se zdálo být na dobré cestě. Než do života rodiny vstoupila totalita číslo dvě...

Tatínek si po válce velmi dobře uvědomoval, že se Československo nachází v područí Sovětského svazu, ale neodhadl, jak rychle sklouzne do úplného vazalství. Překotné únorové události roku 1948 ho zaskočily. Jako právník prominentních, bohatých klientů, mezi které patřila i rodina Baťova, musel počítat s represemi. „Volali mu, že po něm jdou úřady, komunisti,“ říká George Drost. „Za pár týdnů utekl.“ Původně měl v plánu připojit se k únosu letadla, kterým opustil republiku Vladimír Nedvěd,[1] zeť Aloise Pražáka. Nakonec to vyhodnotil jako příliš riskantní akci a zaplatil si raději převaděče, který ho u Petržalky, dnešní městské části Bratislavy, dovedl na místo, kde bylo možné překonat tehdy ještě ne příliš hlídané hranice do Rakouska. Ze sovětské zóny, která zabírala Horní Rakousko, se snažil co nejdříve dostat do Američany kontrolovaného Lince. Sem za ním v červenci 1948 dorazila jeho manželka se starším synem. Mladšího Jiříka, kterému tehdy bylo jeden a půl roku, museli nechat v Brně u babičky a doufat, že se jim podaří dostat ho přes hranice později. Byl příliš malý a tříhodinovou cestu pěšky přes hranice by nezvládl.

Dítě si ženy předávaly tajně na hraniční čáře

Další rok a půl strávil malý Jirka v Brně s babičkou Annou, ke které si vytvořil silné pouto. Pečovala o něj také druhá babička Jana Matelová. Jeho rodiče se mezitím snažili dostat ho ven. Dochoval se vyšetřovací spis StB,[2] ve kterém je zmínka o policií zadržených zfalšovaných přípisech Červeného kříže, pomocí kterých měli příbuzní vyvézt Jiřího do Rakouska. Když se tento záměr nezdařil, hledali rodiče další, legální i nelegální způsoby, jak dostat svého syna ven z republiky. Nakonec byl útěk naplánován na Silvestra 1949 v naději, že stráže na hranicích v důsledku oslav ztratí svoji bdělost. Na jih od Českých Budějovic měla babička Jana předat Jiřího jisté Marii Bednářové, přítelkyni Drostových. Pohraničník sice babičku přistihl, ale když mu vysvětlila situaci, slitoval se a pustil ji dál. Jiří byl na hranici předán a převezen do Lince, kde se po roce a půl odloučení setkal se svými rodiči. Byly mu tehdy téměř rovné tři roky.

Na setkání s rodiči a bratrem si pamatuje: „Já jsem se hrozně bál. Na to si vzpomínám. A asi jsem brečel a přitom jsem ty lidi neznal. Neznal jsem matku ani otce.“ Za rok a půl v odloučení na ně zapomněl a neměl k nim žádný vztah. Chtěl se vrátit zpátky k babičce. „Nechtěl jsem být s těmi lidmi, které jsem neznal. A co bylo ještě horší, že tam byl ten starší bratr. […] Bylo to, jako kdyby mě adoptovali.“ Tehdy prožitou separační úzkost dodnes nepřekonal a její následky pociťuje zvláště na cestách. „Někdy, třeba když jsem teď sám přijel do Brna, mám skoro pocit úzkosti. Když cestuji na dlouhé vzdálenosti, v letadle nebo v dopravních prostředcích, které nemám pod kontrolou.“ Dříve si občas kladl otázku, proč ho rodiče přece jen nevzali s sebou hned. Vysvětlení, že byl na dlouhou a tajnou cestu přes hranice příliš malý a mohl je prozradit pláčem, ho plně neuspokojovalo. Vždy ale došel k závěru, že to rodiče nedělali se zlým úmyslem, ale snad z pudu sebezáchovy – zachraň, co můžeš, a zbytek se zachrání později. S rodiči o tom do hloubky nikdy nemluvil. „Myslím, že kdybych to vytáhl, vypadalo by to, že si stěžuji. A člověk by měl být vděčný za to, co má,“ říká George Drost.

Místní komunita jim pomohla postavit se na nohy

Začátky v USA, kam rodina přicestovala lodí v roce 1950, nebyly jednoduché. Otcovo vysokoškolské vzdělání mu zde nebylo nic platné. Pracoval v masokombinátu, kde čistil stroje na maso, a maminka s malým Jirkou chodila uklízet. Hned od začátku se rodiče rozhodli co nejrychleji se integrovat. Doma se snažili mluvit jen anglicky, malému Jiříkovi začali říkat George, stýkali se především s Američany, ačkoliv byla v Chicagu silná česká komunita, která by jim zřejmě umožnila žít do jisté míry v české bublině. „Uvědomovali si, že budoucnost není v tom, ponechat si češtinu, ale že se musíte naučit jazyk země, ve které žijete. Můj otec se rozhodl, že nebude žít v české komunitě, kde by se nám žilo snadněji,“ vysvětluje George Drost. „Cítil, že naučit se jazyk a nelpět na minulosti je cesta k úspěchu.“

V začátcích jim velmi pomohla místní Presbyterní církev. „Lidé byli nesmírně vstřícní. Byli laskaví, měli mentory. Měli jsme dvě dámy, které nám pomáhaly. Bylo to intenzivní, asi prvních šest měsíců až rok. Ale nemazlily se s námi. Snažily se nás postavit na vlastní nohy,“ vzpomíná pamětník. Komunita povzbudila jeho otce v tom, aby navštěvoval noční kurzy na John Marshall Law School a znovu si otevřel právní praxi. „Vyšli mu vstříc a řekli – Johne, můžeš strávit pětadvacet nebo třicet hodin prací v kostele a pak studovat a pak jít do večerní školy práv. A on to udělal.  Nakonec vystudoval, získal titul, složil advokátní zkoušky a stal se advokátem,“ říká hrdě jeho syn, který šel v otcových šlépějích a rovněž později vystudoval práva.

Druhý bratr spolupracoval s StB

V Československu se mezitím zbytek rodiny vyrovnával s novým režimem po svém. George Drost se domnívá, že jeho babička Jana Matelová byla za podíl na jeho útěku do Rakouska tři roky ve vězení, ačkoliv se o tom nedochovaly žádné záznamy. Také strýc Theo, tatínkův bratr, byl v roce 1958 odsouzen k šesti letům odnětí svobody. Tento trest ale neměl nic společného s emigrací jeho bratra. Theo, který za socialismu pracoval stále v oboru psacích strojů jako technický kontrolor, byl odsouzen za podplácení a spekulaci s psacími stroji, které předražené prodával státu, a obohatil se tak o několik desítek tisíc korun.

Kromě toho z dokumentů, které se dochovaly v archivech,[3] vyplývá, že po roce 1948 vstoupil do komunistické strany, byl z ní vyloučen a ještě před svým zatčením začal spolupracovat s StB a v donášení pokračoval i ve vězení. V posudku Františka Dařeny, náčelníka odboru vyšetřování StB Brno, ze dne 2. prosince 1959 se uvádí: „Theodor Drost byl již před odsouzením po delší dobu spolupracovníkem operativních orgánů KS-MV Brno.“ Spolupráce s StB by Theodorovi jistě pomohla zmírnit trest, ale on se o ní po celou dobu vyšetřovatelům ani slovem nezmínil. „Nemohl tak učinit, jelikož byl vázán slibem mlčenlivosti,“ můžeme číst v archivních dokumentech. Poté, co se StB o uvěznění „svého“ člověka dozvěděla, snažila se ho usilovně dostat z vězení ven.

Věc se nakonec řešila až na úrovni náměstků ministerstev. „Úkoly, kterými byl pověřován, plnil vždy odpovědně, iniciativně a nezištně. Činil tak jak před spácháním trestného činu, tak i v době výkonu trestu,“ stojí v odpovědi na žádost o milost, která byla 6. ledna 1960 adresována náměstkovi ministra vnitra Štefanu Demjanovi. Theodor Drost byl nakonec opravdu z vězení předčasně propuštěn a ve spolupráci s StB pravděpodobně pokračoval. Jeho dcera Hana Richterová je ale přesvědčená, že otec předával StB jen nedůležité informace ve stylu, „aby se vlk nažral a koza zůstala celá“. Vzpomíná si, jakou měli doma radost, když se mu podařilo policii tímto způsobem vodit za nos. Theo totiž před rodinou svoje napojení na Státní bezpečnost neskrýval.

V USA jim nejvíc chyběly olomoucké tvarůžky

V uvolněných šedesátých letech stát Theodorovi umožnil vycestovat do západního Německa, kde se setkal s rodinou svého bratra. Setkání proběhlo ve velmi přátelské atmosféře. Znovu se pamětníkovi rodiče viděli se svými českými příbuznými až po roce 1989. „Oni byli velmi rádi, že se vrátili, že se mohli znovu spojit s některými členy rodiny. Ale byli také šokováni tím, jak strohá a sterilní ta země byla,“ vypravuje George o dojmech svých rodičů ze své staré vlasti. „Bylo to jako dívat se na ubitý národ, na národ, který byl smutný a potřeboval dodat energii.“ Američany udivovala uzavřenost jejich bývalých krajanů. „Lidé nenavazovali oční kontakt. Vždycky tam bylo trochu podezření. Nebyla tam taková ta komunita, jakou máte v Americe.“ Také setkání s jeho sestřenicí, dcerou strýce Thea, bylo rozpačité. Vyčetla jim, že kvůli jejich emigraci měla její rodina problémy se profesně uplatnit. „Nebyli rádi, že jsme odešli, protože přišli o možnost udělat kariéru, získat vzdělání,“ říká George Drost.

George Drost dnes žije se svou ženou Beth v Arlington Heights, nedaleko Chicaga. Mají tři dospělé děti a dvanáct vnoučat a působí také jako pěstouni. V letech 1969 až 1970 vystudoval George Právnickou fakultu Illinoiské univerzity a v roce 1972 získal doktorát na DePaul University. Celý život pracoval jako právník. V letech 2001 až 2006 byl honorárním konzulem České republiky pro Illinois, Indianu a Wisconsin. Je významným sběratelem děl Joži Uprky. Podílí se na fungování místních krajanských spolků a v minulosti byl navrhován na velvyslance USA v České republice. Často navštěvuje svoje rodné město a srovnání naší a americké historie a kultury je pro něj inspirativní. „Západní demokracie nejsou dokonalé. Musíte o ně pečovat, aby fungovaly. Je třeba si zachovat svobodu a možnost volby. A vést otevřený dialog, respektovat ostatní lidi, kteří mají odlišné názory, a vytvářet prostředí občanské společnosti, která uznává hodnotu jednotlivce a důležitost svobody,“ vzkazuje George Drost mladým lidem.  

Na otázku, zde jeho rodičům scházelo něco českého v jejich nové vlasti, odpovídá: „Tvarůžky v jakémkoliv množství.“ A dodává již vážně: „Byly to ve skutečnosti vztahy, které měli se svými rodinnými příslušníky, a ztráta vzájemnosti s matkami, bratrem a sestrou. Možnost být s přáteli a rodinnými příslušníky a pohoda, kterou měli v místech, která navštěvovali – ve Velkých Bílovicích nebo na Radhošti.“ George Drost je přesto nesmírně rád, že se jeho rodiče kdysi rozhodli odejít do USA, a nechtěl by žít nikde jinde: „Cítím se velmi dobře jako Američan.“ Mottem rodiny Drostových je: „per aspera ad astra“, tedy „přes překážky ke hvězdám“. George Drost k tomu říká: „Měli jsme tento rodinný vzor – můžeš být někdy na dně, ale musíš držet hlavu vzhůru a nakonec dojdeš ke hvězdám.“

 

[1] Heslo Vladimíra Nedvěda na Wikipedii: https://cs.wikipedia.org/wiki/Vladim%C3%ADr_Nedv%C4%9Bd

[2] Součást Dodatečných materiálů.

[3] Viz Výňatky z materiálů zpřístupněných Archivem bezpečnostních složek v Dodatečných materiálech.