Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Leoš Duda (* 1964)

• narozen 20. srpna 1964 v Gottwaldově

• rodiče pocházeli z rolnických rodin, otcova rodina přišla o majetek v rámci kolektivizace

• od šesti do patnácti let se věnoval lednímu hokeji, navštěvoval sportovní základní školu

• vyučil se automechanikem

• roku 1981 založil se spolužákem Pavlem Knapem kapelu K-pank, kde hraje na klarinet

• v letech 1981–1988 vystupovali s K-pankem na ilegálních hudebních akcích s kapelami jako Psí vojáci, Garáž, Extempore…

• roku 1985 přichází mezi gottwaldovský disent, zapojuje se do distribuce samizdatu

• roku 1987 podepsal prohlášení Charta 77, téhož roku spoluzakládá v Gottwaldově SPUSA, podpis roku 1988 odvolal (po dohodě s přáteli z disentu)

• pracoval v podnicích ČSAD, DRUEXPO, Filmových ateliérech Gottwaldov, později se vyučil opravářem obuvnických strojů, do roku 1998 pracoval v Německu

• roku 1998 zakládá firmu Leon shoes

• s manželkou Alenou, roz. Přibylovou, vychovali dvě děti, Alenu (1994) a Leoše (1997), roku 2006 se rozešli

• roku 2024 žil ve Zlíně, hrál v kapele Kochta Band na klarinet

V devíti letech zakládal ve škole se spolužáky Klub nudných, jehož činnost spočívala v okázalém nudění se a vyrušování v průběhu promítání sovětských filmů. Odměnou mu byla ředitelská důtka ve třetí třídě. V šestnácti vyměnil lední hokej, jemuž se věnoval celé dětství, za klarinet a tréninky za zkoušky s kapelou K-pank, kterou založili s Pavlem Knapem na učilišti. Poslouchali tehdy The Plastic People of the Universe, o oficiálních přehrávkách ani neuvažovali. Vystupovali na utajených akcích, kde se potkávali s dnes kultovními kapelami jako Psí vojáci, Extempore, Garáž... Ještě před vojnou se seznámil s lidmi z gottwaldovského disentu. Zapojil se do distribuce samizdatu, spolupracoval s  Bedřichem Koutným, Stanislavem Devátým, Petrem Holubářem a dalšími. Jako jeden z mála zúčastněných vlastnil auto, zakázané tiskoviny tak pomáhal distribuovat na různá místa na Moravě. Převážel je i k polským hranicím. Do Gottwaldova vozil tašky plné samizdatu i od Petra Cibulky z Brna. Při jedné z cest, kterou absolvoval s Miroslavem Odložilem, je u Slavkova, kde zrovna probíhala rekonstrukce Bitvy tří císařů, zastavili příslušníci Veřejné bezpečnosti (VB). Když z auta viděli, jak na ně mávají, krve by se v nich nedořezal. Leoš Duda vzpomíná, že si tenkrát v duchu říkal, že je konec. Miroslav Odložil zachoval chladnou hlavu, poručil svému spolujezdci, ať příliš nemluví a zachová klid a zastavil. Příslušníci nečekaně žádali, zda by nemohli svézt jejich kolegu. Neměli příliš na výběr. Dotyčný poděkoval a zamířil ke kufru auta, do kterého si chtěl dát věci. Ten byl ale naložený samizdatovými tiskovinami. Odložil klidně odvětil, že kufr je bohužel rozbitý a nejde otevřít a věci dal policistovi na zadní sedadlo. Celou cestu si s ním pak povídal, aby ho zabavil. Z riskantní situace tak tentokrát vyvázli.

Než by chodil do Jisker, raději vstával do náboženství

Leoš Duda se narodil 20. srpna 1964 v tehdejším Gottwaldově jako druhé dítě Anny a Antonína Dudových. Oba pocházeli ze Svárova, vesnice mezi Zlínem a Uherským Hradištěm, z rolnických rodin. Po příchodu do Zlína pracovali ve Svitu. Otec později dělal vlakvedoucího. Jeho rodiny se dotkla kolektivizace, přišli o pole, krávy i koně. Maminka Anna, roz. Řezníčková, byla z věřící rodiny, když Leoš s bratrem jezdívali na vesnici k babičce, chodívali s ní do kostela. Otec byl poměrně akční člověk, který Leoše v šesti letech přihlásil na hokej. Určil tím v podstatě náplň jeho dětství. Leoš míval dvoufázové tréninky, ráno před odchodem do školy jel na trénink, po škole následoval další.

Do první třídy nastoupil Leoš Duda v roce 1970, v době začínající normalizace. První stupeň školní docházky absolvoval na 6. ZDŠ v Gottwaldově. Už ve třetí třídě založil s podobně laděnými spolužáky Klub nudných. Chodívali pak na promítání sovětských filmů do kina Družba, kde usedali do první řady, schválně vyrušovali a dávali okázale najevo, že se nudí. Jejich počínání neuniklo uvaděčce a vše se řešilo ve škole. Dostali ředitelskou důtku. Ředitel tehdy nechal do jídelny nastoupit celou školu a dostatečně dramaticky žákům popsal, čeho se Leoš s kamarády dopouštěli. Tato nevyžádaná reklama jim přinesla na škole poměrně slušné uznání starších žáků, kteří je pak pouštěli před sebe ve frontě na obědy.

Škola byla spádová pro děti z okolních vesnic, tvořících podstatnou část žactva. Většina z nich byla věřící, zvyklá chodit do kostela. Leoš Duda si vybavuje, že jejích rodiče nějak zařídili, aby na škole měli výuku náboženství. Sám se přihlásil do náboženství ve třetí třídě. Když to tehdy oznámil mamince, dojatě ho pohladila po hlavě. Pravým důvodem zájmu o náboženství však byla začínající agitace do Jisker, které se chtěl vyhnout. Když učitelé viděli, že chodí do náboženství, nikdo mu vstup do Jisker už nenabízel. Po půl roce přešel na němčinu, vadilo mu brzké vstávání i hřmotný pan katecheta, který náboženství vyučoval, a kterého se trochu bál.

V šesté třídě nastoupil na sportovní základní školu ve Zlíně. Na druhém stupni už si občas pustil pusu na špacír, hlavně v hodinách občanské výchovy. Od dětství jezdívali k dědečkovi ze strany otce, který si vůči komunistické straně nebral servítky poté, co díky ní přišel v padesátých letech o hospodářství. Rodiče tak byli občas voláni do školy a nabádáni, aby mu doma domluvili. Kromě hokeje ho odmala bavila hudba. „Odmalička jsem poslouchal muziku, chodili jsme si kupovat na burzy desky, jako dvanáctiletej kluk jsem přinesl domů Fanka Zappu, to jsem byl úplně nadšený. Brácha poslouchal Genesis a já mu pouštěl Zappu!“ Rodiče si doma pouštěli klasický střední proud z rádia.

V Gottwaldově se burzy konaly v tanečním sále restaurace Družba. Začátkem osmdesátých let začal Leoš jezdit na burzy i do Brna, nejčastěji do parku u Janáčkova divadla. Na burzách zažil i rozhánění lidí policií za pomoci obušků. Na pověstnou „gumoléčbu“ na burzách vzpomínalo více pamětníků z okruhu undergroundu např. Zdeněk Holeček či Vladimír Adamíra. Ve druhé polovině osmdesátých let se burzy staly legální, zaštiťované organizacemi jako Socialistický svaz mládeže (SSM), které zároveň zajišťovaly prostory pro jejich konání.

Kulturní fronta Gottwaldova

Po základní škole se Leoš rozhodl, že se vyučí automechanikem. Záhy vyměnil sportovní tréninky za hudební nástroj, začal hrát na klarinet. V šestnácti letech založili se spolužákem Pavlem Knapem kapelu K-pank (přesmyčka příjmení Knap). Nejprve zkoušeli ve sklepě, později u kamaráda v rodinném domku v Malenovicích. S K-pankem začali hrát na ilegálních hudebních akcích, na Zlínsku a na jihu Moravy v menších obcích (Spytihněv, Žabčice, Pohořelice…). Tou dobou už se pohyboval mezi máničkami. Chodíval třeba do restaurace Myslivna „To bylo takové centrum disentu, vedle divadla, scházeli se tam umělci z divadla, kulisáci, herci, muzikanti, kulturní fronta, jak tomu komunisti říkali! Tam se scházívala kulturní fronta Gottwaldova,“ vzpomíná s úsměvem. Mezi další místa setkávání pro podobně smýšlející lidi patřily v tehdejším Gottwaldově také restaurace Družba, U Turečka nebo U Máců.

Po vyučení nastoupil do ČSAD jako automechanik. Brzy přišlo předvolání k odvodu. Roku 1982 narukoval na vojnu ve slovenském Hlohovci, kde byl přiřazen k útvaru týlového zabezpečení. Vojenskou službu absolvoval beze zbraně, režim mu nedůvěřoval natolik, aby mu ji svěřil do rukou. Dva roky tak strávil ve funkci nástěnkáře útvaru, do které ho zaškoloval jeho předchůdce, Marian Krumlovský, propuštěný ze Sabinova. Ve vězení se naučil malovat, Leoš Duda popisuje, že jednou na vojně namaloval krásný, velký obraz Krista. Když obraz uviděl politruk, musel Marian na kobereček. Poté prokopl plátno obrazu, který pak opřel o dveře kanceláře dotyčného. Kupodivu bez dalších následků. V roce 1984 se Leoš Duda vrátil do Gottwaldova, kde zapadl mezi staré přátele, nadále vystupoval s kapelou K-pank.

Akce byly často rozehnány ještě před začátkem

Vystoupit chtěli i na neblaze proslulé akci v Žabčicích v roce 1983, dnes označované jako Žabčický masakr. Akce byla nedlouho před začátkem zrušena, do Brna se už však sjelo velké množství mladých lidí, kteří chtěli pokračovat do Žabčic. Když se rozkřikla zpráva o zrušení akce, začali se přesouvat do brněnských Pisárek k restauraci Na střelnici, obklopené parkem. Ten se brzy zaplnil asi pěti sty mladými lidmi, posedávajícími na trávníku. Na místo zanedlouho přijely policejní antony, účastníci byli zbiti, zadržováni, odváženi k výslechům, někteří později i obviněni a souzeni. S K-pankem tehdy přijížděli na místo až v průběhu zásahu, viděli zdálky, co se na místě děje a vyhnuli se tak komplikacím. „Můj kamarád Jarda Brunc byl kvůli tomu dokonce pět měsíců v base. Policajti tam napadli nějakou holku a za vlasy ji tahali po zemi, po trávě. Viděl to, tak skočil na toho policajta. Jardu chytili a hned ho zabásli v Brně za napadení,“ vzpomíná. [Pamětník uvádí, že šlo o rok 1982, popis událostí ale odpovídá dle dostupných zdrojů spíše roku 1983].

Další z akcí kterou si Leoš Duda vybavuje byl koncert ve Spytihněvi konaný pod záminkou oslavy narozenin v roce 1985, kde měli kromě K- panku hrát Psí vojáci. Tehdy s nimi hrál ještě Jáchym Topol, Leoš Duda si jej pamatuje jako výřečnějšího z obou bratrů Topolových, na Filipovi bylo introvertní, melancholické ladění znát už tehdy. [S režimem ostatně získal zkušenosti velmi záhy. Od třinácti let, kdy s bratrem Jáchymem kapelu založili, jej zvali k výslechům na StB. Jak později v rozhovorech vzpomínal, na první ho doprovázela maminka]. „Psí vojáci odehráli svůj koncert, my zrovna šli na pódium a začali jsme ladit nástroje, zkoušet, když přiběhli pořadatelé, vběhli na pódium, vzali si mikrofon a začali, ať všichni opustíme místnost, protože na nás jedou z Holešova. Takže jsme všichni prchli. Přijela zásahovka - v Holešově tehdy byla policejní škola, ti prostě taky jezdili na tyhle akce - ale už jsme byli všichni pryč,“ vzpomíná. Se Psími vojáky se na pódiu pak vystřídali i na jiné z akcí v Pozohořelicích u Zlína. Hráli i s kapelami Extempore nebo Garáž.(Kapela se rozpadla roku 1988 po emigraci klávesáka Geroma, za kterého se jim nedařilo sehnat náhradu).

Tiskoviny vozil i k polským hranicím

Roku 1985 se Leoš Duda seznámil blíže s lidmi z gottwaldovského disentu – Stanislavem Devátým, Bedřichem Koutným, Petrem Holubářem a dalšími. Zanedlouho se zapojil se do distribuce samizdatové literatury. Jako jeden z mála vlastnil auto. Cesty často podnikal s Miroslavem „Dědkem“ Odložilem či Petrem Holubářem. Tiskoviny vozili z Brna od Petra Cibulky, v Gottwaldově je vyložily u Bedřicha Koutného, odkud byly distribuovány na další místa. Leoš Duda vzpomíná, že vozil materiály třeba do Valašského Meziříčí do rodinného domku, jehož obyvatelé se snažili za totality o komunitní soužití, probíhaly zde i různé akce. Jako většina podobných pokusů [tzv. baráků], ani tento nepřežil více než dva roky. Dalším místem, kam se tiskoviny převážely, byla hospodářská budova u Napajedel, kde byly dále rozmnožovány. „Tam jezdíval Trcek, Vladimír Trlida, někdy se také tisklo ve starých Malenovicích v rodinném domku u Milana Špičky,“ vzpomíná.

V červenci 1985 odjel Leoš Duda společně s dalším přáteli na pouť na Velehrad. Netušil, že zažije něco, co si bude navždy pamatovat, sounáležitost téměř dvou set tisíců lidí, kteří po dlouhé době projeví nevoli vůči režimu. Věřící tehdy vypískali projev komunistického ministra Klusáka. Přestože na místě byla velká koncentrace bezpečnostních složek, nikdo proti účastníkům nezasáhl. Šlo o moment, který později spousta lidí označilo za první záblesk naděje, že by režim nemusel vydržet na věky. Roku 1986 se oženil s Alenou Přibylovou, pocházela z okruhu jeho přátel. „Měli jsme stejné přátelé, názory, pohled na svět, v podstatě jsme spolu jsme prožívali ten systém stejně,“ vzpomíná. Po svatbě žili u manželčiných rodičů. Z manželství se narodily dvě děti, dcera Alena (1994) a syn Leoš (1997), roku 2006 se rozešli.

S dalšími členy zlínské disidentské komunity, jako byli Petr Holubář či Miroslav Odložil, později jezdíval i do Rychlebských hor, na hranice s Polskem, kde si předávali samizdatové materiály s polskými disidenty. Předávek se neúčastnil. Petr Holubář jednu z cest podnikl kromě Miroslava Odložila i se svou přítelkyní, Danou Krejčí, byli zadrženi na Králickém Sněžníku, nenašli u nich však batoh s literaturou, podařilo se jim vypátrat pouze batoh Poláků. Zadržené odvedli na výslech a pro nedostatek důkazů druhý den propustili. Na celou událost vzpomínala pro Paměť národa i bývalá manželka Petra Holubáře Dana Foukalová.

S podpisem Charty 77 přišly první výslechy

Roku 1987 podepsal Leoš Duda u Stanislava Devátého prohlášení Charty 77. Státní bezpečnost (StB) jej začala zvát na výslechy. [Dle záznamů v Archívu bezpečnostních složek byl Leoš Duda veden od února roku 1987 jako pozorovaná osoba, svazek se nedochoval]. Uváděl, že odmítá vypovídat. Do rukou se mu už nějakou dobu předtím dostaly pokyny, jak postupovat při výslechu. Na prvním z výslechů chtěli hlavně vědět, s kým se stýká. „Estébák Martinec mě přivítal tím, že mi chtěl nabídnout kafe, samozřejmě jsem odmítl. Když se mě na něco zeptal, mlel jsem dokola mantru: ‚Podle paragrafu toho a toho odmítám vypovídat‘. Na jakoukoliv jeho otázku jsem odpověděl takhle. Tak to šlo třeba dvě hodiny. Jednou to nedal, tak mě na osm hodin zavřeli dole do výslechové vazby, tam jsem byl osm hodin bez vody, bylo tam jen okýnko nahoře a čtyři stěny,“ vzpomíná. Vybavuje si, že na výslechu byl asi desetkrát, dvanáctkrát, nepravidelně. „Abych řekl pravdu, nejvíc tady byl brán Standa Devátý nebo Petr Bartoš, s Petrem jsem se na těch výsleších potkával,“ vzpomíná.

Pokračoval v distribucí tiskovin, téhož roku s lidmi z okruhu Devátého, Jungmanna a Koutného, jež byli oficiálními zakladateli a původci myšlenky, spoluzakládal SPUSA. „SPUSA vznikla spontánně mezi chartisty, kteří se scházeli, byli jsme úplně u zrodu. S tím nápadem přišel Standa Devátý s Pavlem Jungmannem a Petrem Bartošem, my samozřejmě svolili a hned jsme do toho šli, dokonce se plánovalo že v jedné z vil rodiny Baťovy bude centrum SPUSA. Každou neděli jsme měli schůze Na Myslivně v salonku, pak tam estébáci natáhli odposlechy, tak jsme to přestali využívat a scházeli se v bytech,“ popisuje. Organizace vyvíjela různé aktivity, vydávala Magazín SPUSA. Jednou z akcí, monitorovanou StB, bylo například kladení věnců k pomníku padlých amerických letců v přítomnosti amerického velvyslance. Kromě těchto činností podepisoval Leoš Duda také petice za propuštění politických vězňů. Stále ve společenství fungoval jako řidič, převážel lidi na různá místa apod. Často, když bylo potřeba odklonit pozornost od aktivit Stanislava Devátého a dalších čelních představitelů disentu, dělával s dalšími „volavku“.

Manželka se bála o život

Represe vůči lidem z SPUSA od roku 1988 vzrůstaly. Když se StB nedařilo překazit jeho aktivity, rozhodli se je co nejvíce znesnadnit. Protože věděli, že je v disentu často využíván jako řidič, přišlo mu předvolání na dopravní odbor, kde po něm požadovali odevzdání technického průkazu kvůli vadě vozidla. Šlo samozřejmě o záminku, průkaz se zdráhal vydat, ale nakonec musel. Nějakou dobu tak byl bez auta.

Téhož roku se zúčastnil demonstrace k výročí založení vzniku Československa, která se konala v Praze 28. října 1988. Předcházelo jí roznášení letáků po Gottwaldově. Leoš Duda vzpomíná, že vždy dostal přidělený úsek pár ulic, kde měl letáky roznést do schránek. V tomto případě je roznášel po sídlišti Jižní Svahy. Pak se dozvěděl, že je omylem naházel do schránek domů, kde měli přiděleny byty vojáci a policisté.

Manželka, v té době pracující v podniku Pozemní stavby, měla na pracovišti kolegy – pár, patřící k Hnutí grálu, v té době zakázané sektě. Díky jejich aktivitám a víře bylo pracoviště pod dozorem. Dudovi se s nimi přátelili. Manželka ani tchyně na výslech sice nikdy předvolány nebyly, na tchyni však vyvíjel nátlak soused z domu, kde žili. Později vyšlo najevo, že to byl estébák. Manželce se začaly dít divné věci. V práci našla místo lampičky, kterou vždy zapínala popaměti, aniž by se na ni podívala, místo vypínače odhalené dráty, trčící ze zdi. Kdyby náhodou nevzhlédla, mohlo dojít k neštěstí. Nikdy se nepotvrdilo, ale ani nevyvrátilo, že situaci nastražila StB, nervy už pracovaly všem. Leoš Duda uvedl, že v tomto období se obrátil na Stanislava Devátého a Bedřicha Koutného a celou situaci s nimi probral. Dohodli se, že zveřejní odvolání jeho podpisu Charty 77 a ukončí členství ve SPUSA. Nadále pokračoval v distribuci samizdatových tiskovin a dalších aktivitách, účastnil se i soudu se Stanislavem Devátým. Vzpomíná, že o to, aby se lidé dozvěděli, kdy a kde se soudy konají, se starala Monika Le Fay, roz. Elšíková.

Palachův týden ve znamení policejní brutality

Leoš Duda jezdil také na demonstrace do Prahy. 10. prosince 1988 proběhlo na Škroupově náměstí první povolené shromáždění u příležitosti 40. výročí podpisu Všeobecné deklarace lidských práv. Hlavním důvodem netypické benevolence režimu byla probíhající státní návštěva francouzského prezidenta Françoise Mitteranda. Jedním z řečníků byl Václav Havel. „Lidi se rozešli celkem v klidu, kdežto Palachův týden... Během pár minut na nás vyběhli policajti, mlátili hlava nehlava, dokonce turisty na chodníku podél Václaváku. Byli jak smyslů zbavení. Připadalo mi, že neví co mají dělat, takže si tu frustraci na těchto akcích, v té době už skoro posledních, vybíjeli,“ vzpomíná.

Tzv. Palachův týden proběhl jen o pár týdnů později, v lednu roku 1989 uplynulo dvacet let od tragické smrti Jana Palacha. Několik opozičních iniciativ vyzvalo lidi k účasti na demonstraci na Václavském náměstí. Protesty trvaly nakonec skoro týden a vyvolaly brutální zásah policie. Většina účastníků byla zbita a zadržena. V závěru týdne lidé také mířili do Palachova rodiště k jeho hrobu. Do Všetat se při této příležitosti vypravili i gottwaldovští disidenti. Aby se Stanislavu Devátému a dalším, kteří byli sledováni, podařilo do Prahy odcestovat, dělali tenkrát Leoš Duda s Miroslavem Odložilem ‚volavky‘, měli za úkol upoutat na sebe pozornost gottwaldovských příslušníků. Podařilo se, jezdili po městě a okolí a nabírali do auta různé přátele, mající problémy s režimem, zatímco je několik hodin sledoval policejní vůz. Stanislavu Devátému a dalším se podařilo nepozorovaně odjet. Všetaty byly obklíčeny represivními složkami, nezastavovaly zde vlaky, nad městečkem kroužil vrtulník. Lidi, kteří se pokusili projít, zadrželi či zbili. Leoš Duda vypráví, že Stanislavu Devátému se podařilo obejít hřbitov a přes jeho zeď alespoň hodit květinu směrem k Palachově hrobu. Na tento den vzpomínal pro Paměť národa Ivan Jandek, který se do Všetat pokusil dostat též.

V průběhu roku 1988 jezdíval do Gottwaldova Václav Havel, z města pocházela rodina jeho dědečka, Hugo Vavrečky. Při svých cestách navštěvoval cestovatele Zikmunda v jeho vile. Leoš Duda se dostal na setkání do Zikmundovy vily se Stanislavem Devátým, který později domluvil další setkání Havla se zlínským disentem v pronajatém salonku Šenku ve Vizovicích. I tohoto setkání se Leoš Duda účastnil.

Stanislav Devátý byl tou dobou na výsleších neustále, v průběhu roku 1989 byl několikrát zadržen, v srpnu 1989 pak odsouzen ke dvaceti měsícům odnětí svobody. Před posledním soudním stáním, jehož se Leoš Duda účastnil, emigroval do Polska, kde jej ukrývali přátelé z polské Solidarity. Po zásahu proti studentům na Národní třídě 17. listopadu 1989 se věci daly do pohybu. O dění v Praze se Leoš Duda dozvěděl ze Svobodné Evropy.

Lidé, kteří se Devátého báli pozdravit, volali na náměstí jeho jméno

Stanislav Devátý se do Gottwaldova vrátil 10. prosince 1989. Tehdy už lidé na zdejším náměstí volali jeho jméno. Jak Leoš Duda podotýká, bylo mezi nimi i mnoho těch, kteří se jej před listopadem 1989 báli i pozdravit. „Přiznám se, že jsem odešel dřív, protože když jsem viděl některé, jak řvou: ‚Ať žije Standa!‘ a viděl, co to je za lidi - třeba člověk, který udával lidi, roznášející k podpisu Několik vět - šel jsem pryč. Se Standou jsme se setkali, šel pak hned do politiky, OF, ODS... Vlastně odsud zmizel do Prahy, tak už těch setkání moc nebylo. Spíš jsme se setkávali s Petrem Bartošem,“ vzpomíná. Lidé z disentu v Gottwaldově založili Občanské fórum, později mnoho z nich působilo v politice. Leoš Duda už se v OF neangažoval.

V letech 1990 - 1991 pracoval v první soukromé obuvnické firmě ve Zlíně, zabýval se opravou obuvnických strojů, zde si jej všimli němečtí dodavatelé strojů a dostal nabídku pracovat v Německu. Po návratu, roku 1998, založil svoji firmu na výrobu obuvi a opravu obuvnických strojů, nejprve pod názvem Leon Orthoshoes, později Leon Shoes. Do jeho podnikatelské činnosti zasáhly vážné zdravotní potíže a svoji živnost přerušil roku 2018. Firmu opět oživuje, s cílem více se zaměřit na výrobu zakázkové obuvi. S přáteli z disentu se potkává na vzpomínkových akcích, se Stanislavem Devátým si občas telefonují. Za své protirežimní aktivity obdržel po revoluci Ocenění účastníka třetího odboje. Láska k hudbě mu vydržela celý život, hraje v kapele Kochta Band na klarinet. Mladým lidem by vzkázal, aby v dnešní době raději pátrali po původu informací, než jim uvěří. V roce 2024, v době natáčení, žil ve Zlíně.

 

 

Zdroje:

https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/45002/DPTX_2010_1__0_287268_0_87323.pdf?sequence=1&isAllowed=y

https://www.vons.cz/data/pdf/infoch/INFOCH_01_1989.pdf