Zdeněk Duda

* 1940

  • „Běžný den. Vůbec žádné problémy. Nastoupili jsme do klece... předák... to už bylo připravené... nás tam... bylo tam omezení třináct a třináct. A nás tam bylo šestnáct... třicet dva nás bylo celkem. Byli jsme natěsnaní, byli jsme divocí do té práce... tlačili jsme se. Najednou to odzvonil, klec se rozjela a po takových deseti sekundách... asi padesáti metrech... jak jsme byli, tak... najednou se to zrychlilo a v duchu [jsem si myslel]: ‚Co ten blbec strojník dělá?‘ Potom už to jelo zešikma a zastavili jsme a stáli jsme. Jak jsme byli v padesáti metrech, tak se lano utrhlo a konec [vlál] a vždycky se zachytil, tak jsme stáli. Ale potom ty zuby, co to mělo, se zacpaly vodítky a už to jelo.“

  • „Tatínek šel k tomu lesíku a vojáci ho postrkovali pořád a ať jde honem, rychleji. No a potom jsme šli domů do chalupy a jako děcka jsme se přes okno dívali, jak ho vedou. Jak už byl takových pět metrů od lesa, tak z dálky – byl od vojáků takových deset metrů nebo osm – zezadu do něho ‚buch, buch‘. Slyšeli jsme dvě rány – a teď vidím, že se tatínek skácel. Tak jsme hned zase vyletěli ven před dům a chtěli jsme za ním. A ti vojáci byli u domu, tak nás tam nechtěli pustit. Až potom jsme tam zašli a maminka kolem toho, že tatínka... A ten důstojník přišel, ať ustoupí, ať se vrátí. ‚Beweg‘, nebo jak bylo to slovo. Vzal ještě zbraň a řekl – nevím jaké slovo, jestli hovado nebo ty pierune – a ještě do něj dvakrát střelil. Aby skutečně zjistil, že je mrtvý.“

  • „Tak tatínka zavolali, jestli... tatínek právě vstával. Bylo už půl šesté ráno, jak nás probudili. Začali... a tatínek si nemohl ani boty obout a už po něm, aby šel ven… Jestli má volkslistu. A on říká: ‚Já volkslistu nemám, já jsem Čech.‘ No tak ať jde s nimi. Ať jde dopředu, k lesíku. Nás jako děti... vyletěli jsme ven. Tak ať se vrátíme... – ‚Beweg, beweg. Běžte zpátky.‘ No a maminka chtěla s tím četníkem Sattlerem, nebo jak se jmenoval – znala ho – chtěla vysvětlit, co to dělá. Proč ho někam vedou, tatínka... Vždyť má práci a dělá a tak dále...“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Ostrava, 17.07.2024

    (audio)
    délka: 01:39:09
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jako dítě byl přímým svědkem životické tragédie. V dospělosti se stal obětí důlního neštěstí

Pamětník v roce 1972
Pamětník v roce 1972
zdroj: Archiv pamětníka

Zdeněk Duda se narodil 28. března 1940 v Životicích do rodiny zemědělce Josefa Dudy a jeho manželky Emilie, rozené Prymusové. Otec se jako jeden z mála lidí v obci hlásil k české národnosti, což se mu nakonec stalo osudným. Ihned po začátku války dne 1. září 1939 bylo Těšínsko zabráno nacisty a obyvatelé Životic se ocitli v Německé říši. V roce 1942 Němci přistoupili ke germanizační akci tzv. Deutsche volksliste. K přijetí volkslisty byli lidé mnohdy nuceni a převážně Polákům hrozilo po jejím odmítnutí vysídlení či nucené práce. Otec Zdeňka Dudy volkslistu nepřijal. Když pak v roce 1944 členové odbojové organizace Armia Krajowa (skupina J. Kamińského) provedli zásah v životické hospodě Isydora Mokrosze, po kterém zůstali mrtví příslušníci gestapa, nacistická msta za zabité Němce stála život 36 nevinných mužů. Právě odmítnutí volkslisty rozhodlo i o osudu pamětníkovy rodiny. Josef Duda byl 6. srpna 1944 odveden kousek od vlastního domu, kde jej zastřelil pravděpodobně příslušník gestapa. Rodina vše pozorovala z okna. Stejně jako manželky ostatních mužů, i maminka Zdeňka Dudy zůstala na celé hospodářství i děti sama. Zdeněk Duda musel pomáhat, proto nedokončil střední školu. Při odvodu využil nabídky jít pracovat do dolu a vyhnout se tak povinné vojenské službě. Ještě jako neplnoletý nastoupil na povrch Dolu Prezident Gottwald v Horní Suché. Po vstupu do komunistické strany absolvoval závodní školu práce, kde byl vyškolen pro práci v podzemí. Ve čtvrtek 12. září 1974 nastoupil na ranní směně do klece, která jej měla s dalšími více než třiceti muži svézt na pracoviště. Z důvodu působení slané vody se však lano klece přetrhlo a následoval prudký pád. Tragédii nepřežilo osm horníků a sám pamětník skončil s komplikovanou zlomeninou nohy. Po traumatu nebyl dále schopen fárat, proto zažádal o invalidní důchod, který nakonec i získal. Do roku 1995 pracoval na Dole Gottwald (po sametové revoluci Důl František) jako topič. V době natáčení v roce 2024 žil Zdeněk Duda s manželkou v Životicích.