Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeňka Dudrová (* 1939)

• narozena 21. února 1939 v Praze

• rodiče Václav a Otýlie Polívkovi hospodařili na statku v Bříze (28 hektarů)

• za války pomáhali rodinám vězněných odbojářů

• Václav Polívka nebyl přijat do JZD, kam chtěl dobrovolně vstoupit

• v roce 1952 byl Václav Polívka obviněn ze sabotáže, díky svědectví místních komunistů ho však soud osvobodil

• v roce 1953 rodina násilně vystěhována do Henčova u Jihlavy

• v letech 1954 až 1957 Zdeňka vystudovala střední zdravotnickou školu

• od roku 1957 pracovala jako zdravotní sestra

• v roce 1958 se provdala za Milana Dudra

• syn Zdeněk (1959) a dcera Vladislava (1962)

• v roce 1968 usilovali o navrácení statku v Bříze

• restituce domu se dočkali až v 90. letech

„Tatínek vždycky říkal, že když jsem se narodila, měl strašnou radost, ale zároveň i strach, do jakého světa to přicházím,“ říká Zdeňka Dudrová. Přišla na svět jen několik týdnů před německou okupací Československa, 21. února 1939 v Praze. 

Její rodiče, Václav a Otýlie Polívkovi, byli sedláci. Václav Polívka vystudoval hospodářskou školu v Roudnici nad Labem, kde byl jeho spolužákem mimo jiné i Josef Mašín starší, a ujal se rodinného statku v Bříze, na němž jeho rod hospodařil nejméně od začátku devatenáctého století. Otýlie, rozená Kubištová, také pocházela ze statku, nedaleko Slaného. „Měli moc hezký vztah, pokud vím, jejich manželství bylo velice krásné a šťastné,“ říká o svých rodičích Zdeňka Dudrová. Rodina byla evangelického vyznání. Zdeňka vyrůstala se starším bratrem Václavem, narozeným roku 1936. 

Pomoc příbuzným i vězněným přátelům

Polívkovi obhospodařovali v Bříze polnosti o rozloze osmadvacet hektarů, chovali koně, krávy, prasata a slepice. Zdeňka prožívala nejútlejší dětství v tísnivé atmosféře protektorátu. „Pamatuji se, že kolem našich oken jezdili ozbrojení Němci,“ evokuje jednu z prvních vzpomínek. Rodiče vybudovali za domem na zahradě podzemní kryt, ve kterém se dalo v případě akutního nebezpečí strávit i několik dnů. 

Zdenčin strýc František Pokorný byl za války vězněn v Buchenwaldu za to, že na svém psacím stroji sepsal protiněmecký leták. Polívkovi vypomáhali jeho ženě, otcově sestře Vlastě, která zůstala sama se dvěma dětmi. Načas u nich bydlely také tři děti rodiny Andresových z Roudnice nad Labem, jejichž rodiče, členové místní organizace Sokol, zahynuli v Osvětimi. Václav Polívka si uvědomoval rizika, která s sebou taková pomoc nesla, ale říkal: „Co jsem mohl dělat, to jsem měl ty děti nechat napospas?“ Zdeňčini rodiče zásobovali potravinami i další lidi. Na rozdíl od jiných zemědělců, kteří měli přístup k nedostatkovým potravinám, si ale Václav Polívka nepřivydělával na černém trhu. „Vím, že se zabíjelo načerno, ale tatínek v tom neuměl chodit. Ten všechno dělal poctivou cestou. Neexistovalo, že by si započítal o jedinou korunu navíc,“ říká Zdeňka Dudrová. 

Během osvobození v květnu 1945 bydlelo u Polívkových na statku několik sovětských důstojníků. Jeden z nich chtěl Otýlii Polívkové věnovat kožich a perský koberec: „Maminka to odmítla, řekla, že ty věci jsou proplakané, že by nebyly požehnané.“ Jiní lidé z Břízy však takové zábrany neměli, krátce po válce bezostyšně okrádali odsouvané Němce: „Jezdili si s vozíčky na rozcestí k Roudnici a brali těm Němcům, co mohli.“ 

Půjde to přesně podle Ruska

Na podzim 1945 nastoupila Zdeňka do základní školy v Bříze. Její otec vstoupil do obnovené Československé strany lidové. Přestože po válce ve vsi vzrůstal vliv komunistů, Václav Polívka s nimi vycházel poměrně dobře. 

Poté, co komunisté v únoru 1948 převzali moc v zemi, si sedlák uvědomoval, že kolektivizace zemědělství je dříve či později nevyhnutelná: „To je vývoj a já s tím nic nenadělám. Je to úplně beznadějné. Půjde to přesně podle Ruska,“ připomíná si Zdeňka Dudrová prorocká slova svého otce. 

Václav Polívka se dokonce pokusil se svým statkem vstoupit do místního JZD, ale nepřijali ho – byl onálepkován jako „kulak“. Situace směřovala k násilnému zabavení majetku. 

V roce 1952 krátce před sklizní Polívkovým zabavili všechny zemědělské stroje. Vrátili je až ve chvíli, kdy kvůli tomu málem přišli o úrodu. Jindy přišli policisté zabavit krmné obilí pro drůbež a dobytek. „Tatínek s bratrem jim to museli snášet. Oni stáli na dvoře a pokuřovali, smáli se, jak kulaci musejí poslouchat.“ 

Postupně došlo k tomu, že Polívkovi neměli čím krmit zbývajících osm prasat. „Tatínek šel třikrát žádat na okres, aby mu dovolili ta prasata dát na jatka. Že není, čím by je krmil. Ale to prostě neexistovalo,“ vzpomíná Zdeňka Dudrová. Během dvou dnů dvě prasata pošla hlady. „Na náměstí v Roudnici se objevila za výlohou tatínkova fotografie, že kulaci sabotují, aby pracující lid neměl co jíst.“ 

Sedláka před soudem hájili i komunisté

Policie přijela zatknout Václava Polívku jako sabotéra. Zároveň na statku provedli důkladnou domovní prohlídku. V ložnici Zdeňka zahlédla mladého, dvacetiletého policistu, který vyhazoval prádlo z prádelníku a křičel na její matku, aby mu prozradila, kde ukryla zlato. 

V letech 1952 až 1953 stanul Václav Polívka celkem třikrát před soudem. Byl obžalován ze sabotáže. Při prvním stání v jeho prospěch svědčili zaměstnanci statku a sousedé, při druhém stání se za něj zaručil předseda místního národního výboru Hanfogl. Při třetím stání soud předvolal dokonce předsedu místní organizace KSČ Březinu: „Čekali, že řekne něco proti tatínkovi, aby ho mohli zavřít. Ale Březina řekl, že kdyby bylo víc takových lidí, jako je pantáta Polívků, žilo by se nám dobře.“ 

Václav Polívka byl tedy po třech měsících vyšetřovací vazby propuštěn. Měsíc poté, 16. června 1953, však byli Polívkovi ze svého statku násilně vystěhováni. Předseda MNV jim to vzkázal dva dny předem, což znamenalo jistý ústupek dobovým zvyklostem – bylo běžné, že rodiny se o vystěhování dozvěděly až v určený den. Novým domovem Polívkových se měl stát Henčov u Jihlavy, tedy místo na opačném konci Čech, kde nikdy předtím nebyli. 

Směli si s sebou vzít jen to, co se vešlo na korbu nákladního auta. Již při nakládání věcí byli Polívkovi svědky rozkrádání jejich majetku: „Tatínkův americký psací stůl, dva koberce, perokresba Hradčan – to všechno bylo do hodiny pryč.“ Pro ještě větší ponížení nákladní auto doprovázela policejní eskorta. 

„Nejhorší bylo, že jsme vůbec nevěděli, do čeho jdeme. Šli jsme do úplného neznáma,“ říká Zdeňka Dudrová. Ztratili nejen majetek, ale také kořeny. Do budoucna jim bylo zakázáno vstupovat na území Severočeského kraje, kde byli pohřbeni jejich předkové. 

Nový život na Jihlavsku

V Henčově se ubytovali v chalupě patřící státnímu statku společně s rodinou místních Němců, Reimannových. Jejich nový byt měl jen dvě maličké místnosti, do kterých se nevešlo ani to málo nábytku, co si směli odvézt ze statku. 

Otýlie Polívková novou situaci těžce nesla a strádala psychicky i fyzicky. Onemocněla těžkou polyartritidou a dlouho trvalo, než si v novém domově našla lékaře. „Maminka se psychicky zhroutila, pořád jenom plakala. A tatínek, ten zase všechno držel v sobě,“ říká Zdeňka Dudrová. 

Václav Polívka pracoval v Henčově na státním statku nejprve u koní. Později, když nastoupil nový správce statku, byl přeřazen na pozici krmiče dobytka. Přestože byl velmi špatně placen, dělal svou práci poctivě a pracoval i za druhé, aby zvířatům nic nechybělo. „‚To zvíře za nic nemůže,‘ říkával.“ 

Zdeňčin starší bratr Václav nesměl studovat a vyučil se ve strojírenském podniku Meva. 

Do školy, do práce, do manželství

Sama Zdeňka prožívala stěhování ve velmi náročném období, právě totiž končila základní školu. Závěrečné zkoušky v osmé třídě skládala již v nové škole ve Velkém Beranově čtyři dny po násilném vystěhování z domova. 

Protože v novém prostředí netušila, kam pokračovat dál, učitelka jí doporučila nastoupit do jednoročního učebního kurzu (JUK), který nahrazoval devátou třídu. Po jeho absolvování se chtěla přihlásit na střední ekonomickou školu. Třídní učitel ji však od toho zrazoval: o ekonomickou školu byl velký zájem a kvůli svému původu by se tam pravděpodobně nedostala. Doporučil jí studium na střední zdravotnické škole, kde byl naopak nedostatek zájemců. 

Zdeňka Dudrová tedy vystudovala střední zdravotnickou školu, kde odmaturovala roku 1957. Již na začátku následujícího roku, v lednu 1958, se provdala. Její snoubenec Milan Dudr také pocházel z rodiny sedláků, kteří byli vystěhováni do Henčova. Vstup do manželství urychlili, protože to byla jedna z podmínek přidělení bytu. V následujících letech se jim narodil syn Zdeněk (1959) a dcera Vladislava (1962). 

Zdeňka Dudrová pracovala devatenáct let jako zdravotní sestra na onkologii. Onkologické onemocnění shodou okolností bylo také příčinou smrti jejího otce, který zemřel na rakovinu žaludku v říjnu 1961. 

Konec nadějí, konec všeho

V době politického uvolnění během Pražského jara rodina Polívkových žila nadějí, že se budou moci vrátit na statek v Bříze. „Přes advokáta jsme vyřizovali, aby nám vrátili náš dům,“ říká Zdeňka Dudrová. Její bratr Václav tomu ale nevěřil a říkal: „Nedělejte si iluze, vždyť ty reformy dělají sami komunisti.“ 

Vpád vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 přesto Zdeňka Dudrová prožívala jako velké zklamání: „Věděla jsem, že to je konec nadějí, konec všeho.“ 

V sedmdesátých letech se ona ani její blízcí politicky neangažovali. Ona sama po devatenácti letech opustila práci na onkologickém oddělení, když rakovině podlehly dvě její přítelkyně. „Když člověk vidí všechny ty ženy, které tam chodí… Nějak mě to psychicky vzalo. Zažádala jsem si o přeložení a šla jsem pracovat do dětské ozdravovny.“ 

Její maminka se nicméně z polyartritidy uzdravila a dožila se pětasedmdesáti let; zemřela v dubnu 1984. 

Vždycky, když vidím Říp, jsem naměkko

Pád komunistického režimu v listopadu 1989 prožívala Zdeňka Dudrová s velkou radostí: „Já jsem jásala! V životě jsem nepila alkohol, ale tehdy jsem říkala, že se snad radostí opiju.“ Litovala jen, že se svobody nedočkali její rodiče. 

V říjnu 1990 byl pozvána na Pražský hrad spolu s dalšími perzekvovanými sedláky, které zde přijal prezident Václav Havel. 

V devadesátých letech rodina restituovala budovu svého bývalého statku v Bříze, ale už se tam nevrátila, za uplynulá desetiletí zapustila kořeny na Jihlavsku. V jejich domě dosud žijí dvě rodiny nájemníků. Rodina Zdeňky Dudrové budovy na vlastní náklady opravila, od bývalého JZD nedostali žádné odškodné. Zdeňčin starší bratr Václav odmítl do domu byť jen vstoupit: „Když jsme tam přijeli, zůstal sedět v autě a řekl: ,Nepůjdu do vlastního baráku jako návštěva.‘“ 

Zdeňka Dudrová však Břízu a celý region stále silně vnímá jako svůj rodný kraj: „Vždycky, když vidím Říp, jsem naměkko.“ Dokud je naživu, odmítá dům prodat: „To bych nemohla tatínkovi udělat. Věřím, že po smrti se mu budu zodpovídat.“ 

Po smrti svého manžela žila na Jihlavsku ve společné domácnosti s bratrem Václavem, který zůstal svobodný: „Nikdy jsme mezi sebou neměli žádné rozepře. A dodnes vzpomínám na tatínkova slova poslední den, než zemřel: ,Děti, mějte se rády a nezapomínejte, že jste bratr a sestra. Pomáhejte si navzájem a neopouštějte maminku. Kdo jiný si má pomoci než sourozenci. Všechno začíná od rodiny.‘“