Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Dufek (* 1948)

• narodil se 16. ledna 1948 v Jilemnici

• jeho dědeček Rudolf Zuzánek byl jilemnický fotograf a sochař, zdědil po něm umělecké vlohy

• nemohl nastoupit na uměleckou střední školu, protože rodiče smýšleli protikomunisticky

• vyučil si aranžérem na škole ve Všešímech

• během invaze vojsk Varšavské smlouvy zažil přímé střety okupantů s obyvateli

• po vojně nastoupil jako aranžér v Domu módy na Václavském náměstí, později se vrátil do Jilemnice

• v roce 1987 s ženou a dětmi emigrovali do Západního Německa přes Jugoslávii

• získal aranžérskou práci pro síť obchodních domů Neckermann

• po návratu do Čech v roce 2000 začal v Jilemnici stavět tradiční zimní sochy Krakonoše

• v roce 2022 žil v Jilemnici a nadále se věnoval sochařství a řezbářství

Josef Dufek patřil na základní škole k výtvarně nejnadanějším žákům, přesto na studium umělecké školy mohl zapomenout. Jeho rodiče totiž smýšleli protirežimně a otec odmítnul členství v Komunistické straně Československa (KSČ). Pamětníkovi nezbylo nic jiného, než se vyučit aranžérem.

Jeho talent však vyčníval i v ideologií a kádrováním zaslepeném systému, takže mohl posléze pracovat v Domě módy na Václavském náměstí a vyhrávat aranžérské soutěže. Přihláška do strany nakonec přistála na stůl i jemu. „Odmítl jsem to. Když jsem celé roky dělal neustále rudé výlohy, měl jsem toho plné zuby,“ říká Josef Dufek. To ho v roce 1987 přimělo společně s manželkou a dětmi emigrovat přes Jugoslávii do Západního Německa.

Nejenom ilegální přechod hranice, ale i nový život v emigraci skýtal mnohá úskalí, avšak i v tomto případě se pamětník mohl opřít o svůj umělecký cit.   

Dědečkovi koukal pod ruku

Josef Dufek se narodil 16. ledna 1948 v Jilemnici. Jeho rodiče Josef a Matylda pracovali v místní textilní fabrice Technolen. Měl také dva sourozence Helenu a Jaroslava z matčina prvního manželství. Jako dělnická rodina žili Dufkovi začátkem padesátých let skromně, tehdy ještě v Československu fungoval přídělový systém na potraviny, a tak pamětník vzpomíná, jak jeho maminka stříhala lístečky a chodila s nimi pro máslo i pro maso.

Hodně času v dětství trávil Josef Dufek u svého dědečka Rudolfa Zuzánka. „Byl to zvláštní člověk, celý šedivý a neustále s fajfkou – umělec od pohledu. Maloval většinou náboženské obrazy a já mu vždycky koukal pod ruku,“ říká pamětník. Jeho dědeček se kromě malby věnoval také fotografii a sochařství. Před válkou stavěl tradiční ledové sochy Krakonoše na jilemnickém náměstí. O tom se Josef Dufek ale dozvěděl až později.

Komunisti už mi tehdy lezli na nervy

Po svém dědovi zdědil nadání a na konci základní školy proto chtěl jít studovat dál umělecký obor, nejvíce se nabízela nedaleká uměleckoprůmyslová škola v Železném Brodě. Jenomže na tu pamětníkovi tehdejší politický systém upřel nárok.

„U nás doma se občas mluvilo nesouhlasně o politice KSČ. Táta dělal mistra v tkalcovně a přišla mu přihláška do strany. Ani se jí nedotknul a jak se v tkalcovně práší, tak když na přihlášce byla už centimetrová vrstva prachu, někdo to odnesl. A mně to potom bylo vráceno, když jsem si vybíral zaměstnání,“ vysvětluje Josef Dufek.

Pro dítě z „politicky nespolehlivé“ rodiny připadaly v úvahu pouze obory jako hornictví nebo zemědělství, ale matce se podařilo přesvědčit ředitele školy, aby pro syna vybral alespoň obor aranžérství. Josef Dufek tak nastoupil do učení ve středočeských Všešímech.

„Nakonec jsem ten obor vzal a nelituju toho, dalo mi to do života hodně. Učili jsme se v turnusech, půlroku zavření na internátě, půlroku na praxi. Dělal jsem výlohy pro Jednotu v jilemnickém okrese, chystali jsme výlohy u příležitosti úmrtí Lenina, Vítězného únoru, prvního máje, mezitím byly volby. Všechno samá politika, komunisti už mi tehdy lezli na nervy.“

Na vojně kreslil plakáty

Když se Josef Dufek vyučil aranžérem, následovaly dva roky povinné vojenské služby, kterou měl strávit u Pohraniční stráže (PS) na Domažlicku. Během výcviku si velitelé všimli nezvyklého povolání jednoho z vojínů a pozvali si ho do kanceláře.

„Neuměli vůbec psát, takže jsem každé ráno přepisoval jejich rozkazy, aby vůbec šly přečíst. Pak zjistili, že bych jako aranžér mohl dělat komunistické nástěnky a přestěhovali mě z hytláku do kamenné budovy, kde jsem dostal i postel,“ popisuje Josef Dufek.

Po výcviku ho tak neposlali sloužit k železné oponě, ale místo toho nastoupil na velitelství PS v Praze, kde opět chystal nástěnky. Zdejší kapitán si všiml pamětníkova nadání a chtěl po něm, aby mu kreslil plakáty historických angličáků. Výzdoba na zdech kasáren se tak měnila, protože tou dobou na konci 60. let už i v armádě panovala uvolněná atmosféra.

Sovětský voják okamžitě tasil pistoli

To ovšem netrvalo dlouho. 21. srpna 1968 začala invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa a utnula období reforem komunistického režimu, které směřovaly k větší svobodě. K nejvyostřenějším střetům okupantů s lidmi docházelo v Praze.

„Dělal jsem pro časopis Pohraničník karikatury a kresby, také se tam tiskly fotky. Takže jsme s kolegou fotografem jezdili po Praze a fotili ty průšvihy, co Rusáci udělali. Viděl jsem po městě pár zabitých lidí. Například u Letenského tunelu nějaká matka s dítětem vyskočila z tramvaje a ruský transportér se asi nějak lekl a tu matku na místě rozstříleli,“ líčí pamětník.

Josef Dufek se sám ocitl pod palbou jednoho z okupantů. Když projížděli kolem protiletadlového děla na Svatovítském mostě, fotograf poručil pamětníkovi, aby přijel blíž, že si chce sovětského vojáka hlídkujícího u děla vyfotit. Jakmile aparát zablesknul, voják okamžitě tasil pistoli a začal po autě střílet, pamětník chvíli řídil s hlavou skrčenou pod volantem a žádná z kulek jej ani jeho kolegu naštěstí nezasáhla.

Z Václaváku zpět k rudým výlohám

Po invazi se opět vrátil tvrdší režim, v kasárnách tak už nemohly viset plakáty anglických aut a pamětník mohl kreslit nanejvýš tak samopaly. Kapitán posádky mu však zachoval přízeň. Když Josef Dufek končil vojnu, domluvil mu místo aranžéra v Domě módy na Václavském náměstí.

Navzdory začínající normalizaci tak pamětník zažil velký skok a z šedivého prostředí kasáren se ocitl v jednom z nejrušnějších obchodních domů v republice. „Kolektiv mě docela přijal, byla tam samá zkušené děvčata z Prahy a já byl pro ně trochu exot z vesnice. Oblíbili si mě a dokonce jsem aranžoval i obchod se spodním prádlem a italskou módou, kam jsem vzal svoji holku Ingrid.“

S Ingrid se pamětník oženil v roce 1970 a později se jim narodily dvě děti, dcera, také Ingrid, a syn Robert. Přestože se pamětníkovi v Praze dařilo, musel se po pár letech vrátit zpět do Jilemnice. Neustálé dojíždění bylo pro začínající rodinný život náročné a navíc se musel starat o svého ovdovělého otce.

Z pražského Domu módy se Josef Dufek vrátil zpět k aranžování výloh v obchodech Jednoty na Jilemnicku. Jako zaměstnanec Propagačního podniku Hradec Králové patřil k nejlepším a se svými aranžmá pravidelně vyhrával soutěže, které sloužily ještě více propagandistickým účelům.

„Ředitel si mě vždycky pozval a nabízel mi členství ve straně, že by to bylo ještě lepší. Odmítal jsem to, svým názorem jsem se netajil. Když jsem celé roky dělal neustále rudé výlohy, měl jsem toho plné zuby,“ přiznává pamětník.

Zaparkovali jsme auto v lese a vzali tašky

V roce 1987 získali Dufkovi devizový příslib na dovolenou v Jugoslávii. Místo rekreace však plánovali utéct do Západního Německa, kam už dříve odešli příbuzní manželky Ingrid, která pocházela z německé rodiny v Harrachově.

Nejprve na konzulátu v Bělehradě získali rakouské vízum a pokusili se hranici překročit legálně u města Kranjska Gora, což se ale nepodařilo, přestože Jugoslávie představovala výjimku ve státech východního bloku a režim na hranicích zde nebyl tak přísný. Od západní Evropy ji také neodděloval ostnatý drát, a tak se Dufkovi napodruhé pokusili hranici směrem na svobodu překročit pěšky.

„Šoupli jsme auto do lesa a šli s taškami i dětmi do kopce. Po sto metrech nás chytla hlídka, zatáhli do kasáren a vyšetřovali. Mě zavřeli a manželku s dětmi poslali do penzionu. Druhý den jsme zaplatili kauci a poslali nás hned domů. Kdyby nás chytli znovu, okamžitě by nás eskortovali do Čech,“ líčí Josef Dufek.

Ani to je neodradilo a pokusili se ještě po třetí. Manželka kontaktovala příbuzné v Německu, aby jim přijeli naproti k hraničnímu přechodu. Na tom samém, kde se už dříve snažili přejít, v tu chvíli akorát stálo hodně autobusů s rakouskými turisty, kteří nakupovali suvenýry ve stáncích. To nabízelo skvělou šanci, jak se ztratit v davu.

„Manželka s dětmi tím šrumcem prošla na druhou stranu a já zůstal sám. Začal jsem se klepat, protože jsem věděl, že kdyby mě chytli, tak rodinu několik roků neuvidím. Váhal jsem, ale nakonec se mi to podařilo. Sednul jsem ke švagrovi do auta a rozbrečel se, jak mi povolily nervy.“

Kvůli emigraci manžele Dufkovi v nepřítomnosti odsoudil komunistický režim ke dvěma letům vězení. V roce 1988 je však tehdejší prezident ČSSR Gustáv Husák amnestoval.

Manželka od něj odešla i s dětmi

První roky na svobodě v emigraci pro pamětníka vůbec nebyly snadné. Po krátké anabázi v táboře pro imigranty se dočasně ubytovali u příbuzných v Traunsteinu. Manželka díky svému rodinnému původu uměla německy a brzy našla práci ve fotografickém ateliéru. Děti, které o plánech rodičů emigrovat nic netušily, zpočátku těžko přijímaly novou realitu, ale ve škole se nový jazyk rychle naučily.  

Josef Dufek získal práci ve firmě krajana, který stavěl squashové kurty. „Práce to nebyla nic moc, strávil jsem vždycky tři týdny pryč od rodiny. A moje žena byla hezká, takže když jsem nebyl doma, měla jiné chlapy. Přišel jsem z montáže domů a děti byly samy, říkaly, že máma už nebyla dva dny doma. Tak jsem ji sháněl a narazil na nějakou rumunskou partu, u které pila. Oni mě zmlátili, přerazili mi nos. Byl jsem ve špitále a když jsem se vrátil, s dětmi odešla za jiným.“

Během pobytu v nemocnici pamětníka z práce propustili. V této těžké životní chvíli mu ale přeci jen znovu svitla naděje a znovu za to vděčil svému uměleckému talentu. Přihlásil se na pohovor u sítě obchodních domů Neckermann, kde hledali aranžéry, a zvítězil v konkurzu. Následně obstál i ve zkušební době, kdy musel hodně cestovat a instalovat výlohy v obchodních domech po celém Německu.

Najednou jsem viděl, v čem jsme žili

Kvůli problémům v osobním životě Josef Dufek téměř nevnímal rok 1989, kdy padla železná opona a Československo se díky sametové revoluci vydalo konečně cestou svobodné společnosti. Přesto se koncem roku vydal svou rodnou zemi navštívit.

„Pro mě byl největší šok, když jsem se po třech letech vracel a zvykl si na čisté fasády v Německu, na rozkvetlé balkóny. A najednou viděl první vesnici v Čechách, rozpadlé trámy, šedivé fasády. Když v tom člověk žije, tak to nevnímá. Ale stačily tři roky jinde, abych viděl, v čem jsme celou tu dobu žili,“ hodnotí.

Na místo, z něhož pocházel, ale nezanevřel. Naopak se později rozhodl odkoupit v Jilemnici starý dům a postupně ho zrekonstruovat. Tehdy ale stále pracoval pro Neckermanna a ke služebním cestám po celém Německu teď přidal ještě občasné cesty do Jilemnice.

V zaměstnání se Josefu Dufkovi opět dařilo, časem se také zlepšily vztahy s dětmi, které po rozvodu manželka přetáhla na svoji stranu. V roce 1998 ovšem firma Neckermann zkrachovala, pamětník se proto začal působit jako soukromník a aranžoval pro velké hobby markety. Ani to nevydrželo dlouho, protože nastoupily reklamní agentury a nové technologie, na které už nestačil. Rozhodl se tak pro návrat Čech.

Navázal na rodinnou tradici

Aranžérského oboru se Josef Dufek nedokázal chytit ani doma. Přes svého kamaráda se ale dostal na kurz vyřezávání motorovou pilou ze dřeva. Šlo mu to dobře, a tak brzy už na poutích a trzích prodával vlastní výtvory.

Po roce 2000 navázal na tradici svého dědečka Rudolfa Zuzánka a stvořil svoji první ledovou sochu Krakonoše, která každoročně vzniká na jilemnickém náměstí a láká turisty z celé republiky. „Snažil jsem se ty sochy dělat propracovanější, aby nebyly každý rok stejně, a myslím, že se mi to podařilo,“ dodává Josef Dufek.

Kromě ledových soch si postupně získal stálé zákazníky na řezbářskou tvorbu, které se věnoval nadále i v důchodu. Umělecké nadání ho provázelo už od útlého dětství a několikrát mu v těžkých okamžicích poskytlo novou vzpruhu. „Myslím, že je důležité říkat pravdu a stát si za svým. Vždycky jsem čekal a věřil, že to, co chci, jednou přijde,“ uzavírá Josef Dufek.