Josef Dufek

* 1948

  • „Manželka měla dceru a matku, které se před rokem oficiálně odstěhovaly do Německa, tak jim zavolala, jestli by to nějak nešlo, že by pro nás na hranici přijely. Tak manžel její sestry pro nás do Kranjske Gory na hranici přijel, ale zůstal na rakouské straně. My jsme je viděli, jak přijeli.“ – „Byli v autě?“ – „My jsme auto nechali v lese a šli tam znova s taškami.“ – „To bylo jiné místo?“ – „Ne, to bylo stejné místo. Šli jsme tam s taškami a čekali… Teď se mi to všechno trochu pomíchá. Ale jezdily tam rakouské autobusy, z Rakouska jeli lidi do Jugoslávie, ostatní se zase vraceli z Jugoslávie do Rakouska, takže tam byly nějaké stánky a tam si kupovali upomínkové předměty. My jsme na sebe nenápadně… Oni na druhé straně. Takže manželka s dětma a s těmi taškami přešla v tom šrumci autobusů, co tam lidi nakupovali, na rakouskou stranu. Podařilo se jim to a zůstal jsem tam sám. Teď mě chytly nervy a začal jsem se klepat, protože jsem si říkal, že jestli mě chytnou, tak je několik roků neuvidím. Váhal jsem, to mi trvalo – dneska nevím – čtvrthodiny půlhodiny, než jsem se tam prokličkoval. A furt jsem si říkal, ať to na tobě nikdo nepozná. Já jsem se fakt klepal… Nakonec se mi to podařilo, sednul jsem si k tomu Karstenovi, manželovi té sestry, a rozbrečel jsem se. Úplně mi povolily nervy. Můžu vám říct, že když se mi to teď vrací, tak mi není dobře. Odvezli nás tím Rakouskem a v první hospodě, to vím, že jsme si dali vídeňský párek s hořčicí a chlebem. A to už jsem se začal trochu uklidňovat a říkat si, že už to máme za sebou.“

  • „Zažil jsem po Praze pár zabitých lidí. Pamatuju, jeli jsme k Letenskému tunelu, tam jezdily ještě tramvaje, ze kterých se dalo vyskočit. Nějaká maminka vyskočila s dítětem z té tramvaje a tam stál ruský transportér a tu matku rozstříleli na místě. Přijeli jsme jako první k tomu, on se asi nějak lekl… Kolikrát nás lidi posílali, ať se jedem podívat támhle, na Malostranském náměstí je v tunelu zacpaný tank, který myslel, že projede. Tam je jeden pruh pro auta a pro tramvaje a on myslel, že to projede. Jeden chlap nám ukazoval, ať si to jdeme vyfotit. Když jsem jel z generálního štábu z Kulaťáku k Letné, tam byl takový mostek a tam stálo protiletadlové dvojče. Stál tam rozkročený ruský lampasák s tou placatou čepicí, ruce v bok. A kolega mi říká: ‚Koukej, zajeď k němu trochu blíž, já si ho vyfotím.‘ Trochu jsem z rovného pruhu vybočil, tam byl rozšířený chodník a mostek, pod tím jezdí vlaky. Stál tam s protiletadlovým dvojčetem, ruce v bok, zabočil jsem tam a on si ho blejsknul. Já jsem akorát viděl, jak šahá pro pistoli, tak jsem se skrčil za volant – na Letnou se odbočuje doleva – a jenom jsem slyšel pink, pink. Normálně po autě dvakrát vystřelil. Takže takové zážitky já jsem měl z vojny.“

  • „Když jsem si vybíral zaměstnání… Přišla osmá, devátá třída a vybral jsem si zaměstnání. Jelikož moji rodiče nikdy nebyli ve straně a otec v té době dělal tkalcovského mistra a osobně mi říkal, že mu tam najednou přistála na stole v kanceláři přihláška do komunistické strany. A jelikož v tkalcovně se práší a otec se toho ani nedotknul a říkal, že když už na tom byla centimetrová vrstva prachu, tak to zase někdo odnesl. A mně to ve škole bylo vráceno tím, že když se vybíralo zaměstnání – matka chodila většinou na rodičovské sdružení – tak jí tam bylo řečeno, že s jejím politickým smýšlením ať nepočítá, že se její syn dostane na nějakou školu. Já jsem samozřejmě chtěl na umělecký obor, nejbližší byla uměleckoprůmyslová sklářská škola v Železném Brodě. Tam jsem neměl ani nárok na talentové zkoušky. Ne, to nejde, buď zkrátka zemědělství nebo hornictví a tyhle obory. Máma říkala, že přece Pepíka nedáte do zemědělství, když je to nejlepší malíř ze školy. Tak mi pan ředitel Valenta vybral obor aranžér.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Jilemnice, 09.12.2022

    (audio)
    délka: 01:57:13
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Liberecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Aranžování rudých výloh měl dost, s rodinou emigroval na Západ

Josef Dufek na vojně, 1967–1969
Josef Dufek na vojně, 1967–1969
zdroj: Archiv pamětníka

Josef Dufek se narodil 16. ledna 1948 v Jilemnici. Po svém dědečkovi Rudolfu Zuzánkovi, jilemnickém fotografovi a sochaři, zdědil umělecké nadání. Na střední školu s tímto zaměřením však nemohl nastoupit, protože jeho rodiče smýšleli proti komunistickému režimu a otec odmítl členství ve straně. Vyučil se tak aranžérem ve Všešímech. Během základní vojenské služby zažil v Praze v srpnu 1968 invazi vojsk Varšavské smlouvy. Dokumentoval střety okupantů s obyvateli, sám unikl palbě sovětského vojáka. Po vojně získal práci aranžéra v Domě módy na Václavském náměstí. Poté se vrátil do Jilemnice, kde po celém okrese tvořil výlohy regionálních obchodů Jednoty. V roce 1970 se vzali s manželkou Ingrid, narodily se jim dvě děti. V roce 1987 s rodinou emigroval do Západního Německa přes Jugoslávii. Manželství se krátce nato rozpadlo, pamětník získal práci pro síť obchodních domů Neckermann. Do Česka se vrátil v roce 2000, věnoval se uměleckému řezbářství. Každoročně stavěl zimní sochy Krakonoše na náměstí v Jilemnici, kde nadále žil i v roce 2022. Příběh pamětníka jsme mohli zaznamenat díky podpoře Libereckého kraje a Nadačního fondu ŠKODA AUTO.