Věra Dulová (* 1935  †︎ 2017)

Věra Dulová, rozená Richterová

 Desetiletá dívka bez rodičů a bez peněz ve válečné Praze

 

Otec

Věra Dulová (roz. Richterová) se narodila 31. března 1935 do manželství „dvakrát smíšeného“. Vzpomíná na původ svého otce: „Táta pocházel z Aše, ale nebyl Němec, byl původem Rakušan, jelikož se narodil v roce 1903 a tehdy byl Aš součástí monarchie. Babička bydlela v Aši od narození. (…) Asi okolo 15. ledna 1903 si padli do oka s dědečkem. Babička byla evangelička a dědeček katolík. Takže ona musela za c. k. Rakouska přestoupit na katolickou víru, aby se mohli vzít a aby se děťátko narodilo manželské. Svatba byla totiž 31. května 1903 a můj otec se narodil 13. 10. 1903, to znamená, jako by byl nošen jen čtyři a půl měsíce… Babička ráda vzpomínala, jak se při svatbě Otíček, tedy můj otec, pohnul…“

 

Matka

Jeho budoucí manželka Jolana, matka Věry Dulové, se narodila 26. 4. 1907 ve Vrbopsích na Slovensku v židovské rodině. Když jí byly čtyři roky, přestěhovali se všichni do Napajedel na Moravě, kde Jolana vyrůstala. „Maminka se narodila jako devátá, jejím rodičům bylo tehdy 43 let, což mělo vliv na to, že nemohla jít studovat, jelikož její tatínek již odcházel do důchodu. Její rodina se nebála pouštět nejstarší děti třeba i do Ameriky, jelikož pořád zůstávaly v domě děti mladší. Ale potom ty dvě nejmladší – moji maminku a její o dva roky starší sestru Malču – pustit nechtěli, najednou se báli, aby je nezkazili ve velkoměstě, takže museli čekat, až se vrátí z vojny bratr Arnold. Teprve potom mohly odejít do Prahy.“

Bratr Arnold byl vyučený koželuh, což bylo v Napajedlech obvyklé povolání. Zároveň měl obchodní vzdělání. „Když se vrátil z vojny, našel si zaměstnání v Praze. Jakmile se tam trochu zabydlel, pozval k sobě své mladší sestry.“

 

Vilma v Americe, Jolana a Amálie v Praze

Tety Věry Dulové byly vyučené švadleny. Jedna z nich, Vilma, se vypracovala až na návrhářku. Od roku 1907, kdy přišla do Ameriky, byla až do důchodu zaměstnána u firmy Best & Co, v podstatě vytvářela módní styl, který tato značka nabízela.

 „Maminka, Jolana, se dostala do Prahy v roce 1926, v devatenácti letech, spolu se svou sestrou. Amálie byla narozená 1905, moje maminka pak 1907.“ Věřina matka vyzkoušela několik zaměstnání, pracovala u advokáta, kde se jí nelíbilo, mimo jiné působila také ve spolku pro ochranu věřitelů. „Máma byla velice kamarádská, vždy měla nějaké přítelkyně. Teta Malča ale byla u firmy, která šila stany a pokrývky na auta. Dělala tam sekretářku, účetní, vedla prezenci k dílnám a tak dále, zkrátka úplně všechno a neměla tím pádem čas se s někým kamarádit, takže potom dědila kamarádky od mojí mámy.“

Seznámení

V tehdejší době byl stále platný zvyk, že nejdříve by se měla vdávat nejstarší dcera a potom teprve postupně dcery mladší. „Bratr Ludvík (bratr Jolany a Amálie, pozn. ed.), který dělal rabína v jednom maďarském městečku, pozval Amálii k sobě, aby ji seznámil se svými nezadanými známými. Coby rabín nemohl slíbit vysoké věno, takže z té návštěvy v tomto směru nic nebylo.“ Na druhou stranu ale bylo. „Když byla maminka bez dozoru své starší sestry, namluvil si ji můj tatínek. Oba tehdy jeli na takzvanou modrou plovárnu v Praze, ale ten den pršelo. Takže se rozhodli, že půjdou domů. Máma šla vrátit klíče (asi od převlékárny), aby dostala zpět zálohu. Když se vrátila, tak se sháněla po svém pytlíčku s plavkami, který jí měla jedna z kamarádek hlídat. A ona říkala: ‚Nemám, on si pro něj přišel tamten chlapec, a jestli ho chceš zpátky, tak musíš k němu.‘ Udělal to mazaně. Šli spolu na tramvaj a potom ji požádal, aby si spolu šli po večeři ještě popovídat. Maminka souhlasila, jelikož se jí líbil a navíc na ni nemohla dohlížet Malčinka, která právě byla v Maďarsku na těch nevydařených námluvách.“

 

… a námluvy

Jolanin budoucí manžel se velmi spřátelil s jejím bratrem Arnoldem. „Táta pracoval jako prodejce u firmy Jaňoun, což byl velkoobchod s koly, dětskými kočárky, šicími stroji a vším možným. Sídlili na Senovážném náměstí v Praze.“ Aby si chlapec zajistil, že se bude i nadále se svou vyvolenou dívkou vídat, využil své nepříliš dobré znalosti češtiny. „Jeho zaměstnavatel se rozhodl pro koupi auta a požadoval, aby si táta zařídil řidičský průkaz. Táta sice česky mluvil, ale jelikož byl narozen v Aši, tak nerozuměl všem formulacím v učebnici. A tak se učili s maminkou. Máma sice řidičák nikdy neměla, ale podařilo se jí tátu naučit tolik, že zkoušku s úspěchem složil.“

Když se sestra Amálie vrátila z Maďarska a zjistila, že se její mladší sestra vídá s chlapcem, rozhodla se, že jejich vztahu bránit nebude; na schůzky ovšem museli chodit ve třech. „Ale jak se říká – mezi mými rodiči přeskočila jiskra a bylo to perné. Matčin bratr tatínkovi říkal, ať jde za dědečkem a vyjedná, aby se mohli vzít. Dědeček souhlasil pod jednou podmínkou – že si musí vzít takový byt, v kterém by s nimi mohla bydlet i teta Amálie, aby nemusela bydlet s někým cizím. Navíc za první republiky byly podnájmy v Praze hrozně drahé. Táta se vším souhlasil, ale netušil, co si natropil.“ Samozřejmostí bylo, že ženich přijal židovské náboženství.

 

S tetou v pokoji

Teta Amálie značně narušovala soukromý novomanželů. „Tatínek rád četl a měl zrovna rozečtenou knížku. Maminka za ním přišla do pokoje, tak knížku odložil na noční stolek a věnoval se mamince. No a ráno zjistil, že tam tu knížku nemá!“ Kniha byla později nalezena v pokoji starší sestry. „To, že jim chodila do ložnice, zatímco spali, bylo velice nepříjemné, tak se tatínek opět radil s Arnoldem. Ten mu řekl: ‚Přiveď Jolanu do druhého stavu a bude důvod vzít si pomocnici do domácnosti. Amálie se bude muset konečně osamostatnit – takhle, když bude bydlet u vás, tak si nikoho nenamluví.‘ Tak se to stalo.“

V březnu v roce 1935 se narodila Věra. Do porodnice se přišla podívat i teta Malčinka. „Prý jsem vypadala jako pomeranč, měla jsem totiž kojeneckou žloutenku. A hrozně jsem křičela. Teta šla k mojí mámě a říká: ‚Ošklivá jako von!‘ a máma na to: ‚Aspoň vidí, že je opravdu jeho, že jsem neměla nikoho jiného.‘ Tetička do vztahu mých rodičů zasahovala dál a dál.“

Našla například sestře pomocnici do domácnosti, která kradla, a tak bylo nutné se jí brzy zbavit. „Ke mně tetička byla prý velice laskavá, snad mě i měla ráda, byť tak nějak po svém. Byla první, která mě naučila jíst uzeniny. Jednou totiž držela hrozně nízko nakousnutý vuřt a já k němu chodila. Potom se máma divila, že jsem vypila celou krupičnou kaši, kterou jsem neměla ráda. Teta tedy přiznala, že je to tím, že mám v sobě půl kořeněného vuřtu.“ Také ale byla první, která Věře koupila knížku.

 

Rok 1937 a  později

Otec Věry Dulové věřil, jako tehdy mnozí, že Anglie s Francií budou Československo v případě nutnosti proti Německu bránit. Právě v roce 1937 dostal výhodné zaměstnání ve Vansdorfu a celá rodina se tam přestěhovala. „Dostal tam podnikový byt. Bylo tam hezké prostředí, lesy, zdravější než v Praze. Ovšem v roce 1938, když Hitler dostal chuť na naše Sudety, prchali jsme zpátky.“

V té době si teta Amálie našla kamarádku. „Byla to Věra Neumannová, provdaná Kleinová. Její manžel byl policejní  důstojník, v roce 1938 zahynul na lodi Patria. Tehdy kamarádil s panem Knížkem, který byl účtující číšník v kavárně Savarin. Klein v té kavárně sedával se dvěma ženskýma, čekali, až se podnik zavře, a když Knížek vše vyúčtoval, odcházeli dva zamilované párky. Takže moje tetička konečně k někomu přišla!“ V té době se Hitler zmocnil Československa a začaly platit říšské zákony.

„Tetička byla dost energický typ, ve firmě pana Steina v podstatě dělala šéfovou.“ Zmíněný pan Stein, Žid, na poslední chvíli emigroval do Anglie. „Byl mezi těmi prominenty, kteří ještě 15. března 1939 mohli odletět z Československa do Anglie. Teta potom jeho firmu zlikvidovala s pomocí pana Machka, jelikož vše muselo být psáno na katolíka a ona byla Židovka.“ Pan Stein později zemřel, zřejmě na infarkt, po cestě letadlem z Londýna do Indie; jeho majetek, bezpečně schován pod jménem pana Machka, po válce přešel na jeho ženu a dceru.

 

Vstříc smrti

Ačkoliv Jolana vyjednala, že by se sestra Amálie mohla nechat pokřtít v chrámu svaté Markéty (kde nechali pro jistotu pokřtít i dceru Věru) a poté by byla katolická svatba, pan Knížek nesouhlasil. Tvrdil, že nedostal požehnání od maminky, ženit se tedy nemůže. A tak, coby Židovka, musela Amálie nastoupit do koncentračního tábora. Nejdříve spolu s matkou, která byla v Osvětimi hned poslána do plynu, bylo jí 78 let. „Tetička byla taková menší, podsaditější, říkali jí dokonce ‚čapík‘. Všichni tvrdili, že moje máma, Jolana, je hezčí. To je samozřejmě pro dítě těžké, ale na druhou stranu byla Amálie zdravější a všechny koncentráky přežila. Byla v Osvětimi, nakonec v Bergen-Belsenu, kde ji našli britští vojáci v hromadě mrtvol a odvezli do nemocnice. Dostala tyfus, uzdravila se. Po tyfu však slezou vlasy, a tak do Prahy přijela úplně holohlavá. Vlasy jí  potom narostly tmavší a hustší, než měla předtím.“

 

Zatčení otce

I otec paní Věry, původem Rakušan, měl problémy s gestapem, zatkli ho 15. 11. 1943. „Udal ho jeden gestapák, Walter Bönish, hlavní důvod byl ten, že se odmítal rozvést se svou židovskou manželkou a přijmout tu čest být nasazen do první linie wehrmachtu a nechat se zastřelit Rusy.“ Otec byl umístěn do káznice v Bernau, odkud měl být později přeřazen do koncentračního tábora k převýchově. K tomu však nedošlo. Káznice byla 4. 5. 1945 osvobozena Američany a otec se vydal na cestu domů. „Do Prahy došel s jakýmsi doktorem Holečkem, bylo lepší, aby cestovali dva, ne jen jeden. Donesl americkou konzervu – vepřové ve vlastní šťávě s jablky. Původně ty konzervy byly dvě, ale jednu věnovali Němce, která jim po cestě pomohla. Ubytovala je u sebe a pohostila je. Doufala, že její manžel, taktéž kdesi ve vězení, se již také vrací domů a někdo mu na jeho cestě pomáhá…“

 

Bez matky

Nakonec i matka paní Věry musela v lednu 1945 do Terezína. Babička Emma byla dlouho po smrti. Matčini příbuzní byli buď mrtví, nebo v koncentračních táborech. Otcovi příbuzní žili daleko v Sudetech. Nebylo člověka, ke kterému by desetiletá Věra mohla jít. Matka obcházela i různé známé, ale nikdo si k sobě děvčátko vzít nechtěl. „Měli zřejmě strach ze sousedů… až nakonec jeden z nich, pan Trojan, řekl, že už jsem velká holka, že můžu zůstat sama a k němu že si mám někdy přijít pro peníze.“ Desetileté děvčátko zůstalo tedy napospas osudu. Bez peněz a bez rodičů.

„15. 2. 1945 jsme dostali vysvědčení za první pololetí čtvrté třídy, potřebovala jsem nějaké peníze, a tak jsem se rozhodla jít za tím panem Trojanem. Neučila jsem se špatně, vysvědčení bylo dobré. On ale nejenže mi nedal peníze, ještě jsem dostala pár facek. Rodiče mě nikdy neuhodili, největší trest byl, že mi máma řekla, že se mnou nebude mluvit. Ještě se u toho nachomýtl pan Knížek a říkal, že je to tak správné, že tak se mají děti vychovávat.“

Rozčilená Věra šla z Havelské ulice domů na Prahu 6 pěšky. Nakonec jí pomohl jistý pan Chmelař, u něhož dříve nakupovali potraviny. „Šla jsem k němu a říkala jsem, že mám hlad a nemám lístky. Kdo bral moje potravinové lístky, to nevím, možná byly propojeny s matčinými. Neměla jsem ani peníze. On mi dal kousek chleba a říkal, ať zase v pondělí přijdu. Vždycky mě potom ujišťoval, že to máma zaplatí, že se brzo vrátí a že už to dlouho trvat nebude.“

 

Čtyři měsíce samoty

Další člověk, který opuštěné holčičce pomohl, byl domovník Jan Kameník. „Jednou jsem měla velkou teplotu a on mě našel a zavolal doktorku. Řekli mi, že jsem měla zápal pohrudnice. Asi to bylo z toho, že jsem jezdila na koloběžce jako blázen a byla jsem málo oblečená.“ Několik měsíců tak žila malá Věra zcela odkázána na milodary v podstatě cizích lidí. Pan Chmelař jí pravidelně dával, respektive „na futro psal“ chléb, meltu, ocet, hořčici, někdy umělý med. „K snídani jsem měla chleba namočený v teplé meltě, k obědu chleba namočený v octu a k večeři jsem si dávala lahůdku – chleba namazaný hořčicí.“ Přes den chodila do školy, kde ji učila Božena Beranová, původně vyučená švadlena. „Mnozí učitelé byli vyhozeni, jelikož nebyli prověřeni, tak byl nábor na pomocné učitele. Naše učitelka tedy měla jen jakýsi rychlokurz… Říkala mi, že já studovat nebudu, že to stejně nepotřebuju…“  

V roce 1945 již bylo jasné, že válka brzy skončí.„Němci se stěhovali se vším možným, na různých dopravních prostředcích někam do Bavorska nebo do Tyrolska, nebo odkud byli…“

 

Shledání

Konečně, 10. května 1945, se vrátila Věřina matka z Terezína. 16. května pak přišel i otec. „Máma ho ani nepoznala, vlastního manžela. Zůstali mu jenom oči. Já ho ale poznala podle hlasu – volala jsem: ‚Mami, to je táta, pusť ho!‘ Napustil si vanu a snažil se sundat si boty, ale nebyl schopen se zbavit ponožek, byly vrostlé do mozolů. Asi týden nemohl chodit…“

Nebylo lehké vyzvědět od rodičů detaily jejich zážitků z věznění. Po návratu nebyl otec schopen holit se elektrickým strojkem a používal nadále pouze žiletky. Členové gestapa ho totiž mučili tím způsobem, že mu po prsou jezdili právě elektrickým strojkem. „Po takovém výslechu byl táta šest neděl v bezvědomí. Tehdy měl zřejmě první infarkt. Další pak v roce 1964 a potom 1967, kdy zemřel.“

 

Návrat tetičky Malči

Asi 15. července 1945 telefonovali Věřiným rodičům z nádraží, že přijel sanitární vlak, v němž je jejich příbuzná. „Tetička si celou tu dobu pamatovala naše telefonní číslo, a tak nám mohli zavolat. Táta jel pro pana Knížka a donutil ho, aby jel s nimi. Ten samozřejmě, když viděl kostřičku, dvaačtyřicet kilogramů, tak se k ní nijak neměl. Táta sehnal taxík a přivezl ji k nám domů. Máma hned zavolala doktorku, která k nám potom dennodenně chodila. Tetička měla na kříži totiž, těžko říci, z čeho to bylo, dvě velké mužské ruce, krvavé rány a muselo se to převazovat.“

Paní Věra vzpomíná, jak vyhublá byla její teta po příjezdu z koncentračního tábora. „Mně bylo tenkrát deset a tetička nosila moje šaty, které jsem nosila v devíti letech a už mi byly malé. Také mi bylo nakázáno, abych ji učila chodit! Byla jsem mnohem silnější než ona.“

Nakonec se Amálie uzdravila a rozhodla se navštívit svého přítele, pana Knížka.

 

Svatba

„Jela jsem s ní do Holešovic, do jeho bytu, kde žil v jejím nábytku, který si tam před odchodem do koncentráku uschovala. Zpátky jsem se již vracela sama – celá šťastná jsem oznamovala našim, že jsem tetičku konečně udala, že zůstala u strýčka Oldy.“ Ovšem pan Knížek se stále k ničemu neměl, a tak se Amálie rozhodla, že si svůj nábytek odveze (ač sama zatím neměla byt), na což mládenec konečně reagoval: „Najednou byl ochoten se oženit. Pan Knížek se oženil s paní Amálií Weissovou! Svatbu měli 8. 11. 1945, v den výročí bitvy na Bílé hoře.“

 

Amáliino manželství

Manželství však nebylo šťastné. „O mnoho let později, asi v roce 1980, když moje maminka již byla mrtvá, šla jsem jim popřát k výročí svatby. Pan Knížek řekl: ‚U nás se toto neslaví, to je moje Bílá hora.‘ Potom si postesknul, že tetička je hodná, že plete svetry a podobně, ale že je rozdíl být s ní dvě hodiny na návštěvě, nebo čtyřiadvacet hodin v kuse.“

Vzhledem k vysílení způsobenému pobytem v koncentračním táboře, nebyla Amálie schopna donosit dítě. Třikrát potratila, naposled v pátém měsíci těhotenství. Manželé tedy zůstali sami, bez potomků.

 

Nemoc a uzdravení matky

V dubnu 1949 prodělala Věřina matka těžkou operaci. „Šla se mnou na pravidelnou kontrolu k doktorovi, ten říkal, jaký jsem macíček a všechno, ale maminka se mu nelíbila. Ptal se jí, zda pořád tak chraptí, zda je stále tak bledá, a ona to potvrdila. Poslal ji tedy ke svému kolegovi, který jí udělal krevní rozbor – měla jeden a půl milionu červených krvinek, přičemž u žen je normálních čtyři a půl milionu. Hned druhý den nastoupila do nemocnice a vzápětí šla na operaci. Zachránili ji, jinak by byla zemřela jako Božena Němcová, ve dvaačtyřiceti.“

 

Tetička matka

Amálie sice platila za ošklivější dítě, ovšem vynikala pevnějším zdravím. Po smrti Jolany, v roce 1980, zahrnovala Věru takřka mateřským citem. „Už nebyl nikdo, kdo by jí překážel, a tak ke mně spíše než tetičkovskou projevovala lásku mateřskou. Já jsem jí to potom oplácela, od roku 1985 jsem k nim jezdila každý pátek, strýc byl nemocný na prostatu, tak jsem tetě pomáhala v domácnosti.“

 

Strýc

Strýc, pan Knížek, byl vyučený kuchař. Za Rakousko-uherské monarchie bojoval na francouzsko-italské frontě, kde mu nohu zasáhl šrapnel. Od té doby nemohl své povolání vykonávat, nemohl stát stále na jednom místě, proto pracoval většinou jako číšník. Jak paní Věra vzpomíná, „velmi se těšil do důchodu. Hned jak mu bylo šedesát, do důchodu také odešel a s prací nechtěl mít nic společného.“

Později onemocněl, začal být senilní a Amálie péči o něj nedokázala zastat. Byl umístěn v domově důchodců, kde do půl roku, v roce 1987, zemřel. „Doktoři mi volali, že je mrtvý, ale abych dál hrála komedii, že je tetin milovaný manžel naživu, abych jí o něm vyprávěla jako doposud.“

 

Křik

Když teta nakonec zjistila, jak je to s jejím manželem, její zdravotní stav se výrazně zhoršil. Po dlouhých peripetiích se sháněním lékaře byla odvezena do nemocnice na Karlově náměstí. „Tam mi doktor řekl, že jí museli udělat vývod, že to jinak není možné. Ona totiž od té doby, co byla v koncentráku, nemohla v podstatě žít bez gutalaxu nebo odvaru ze senových lusků.“ Dlouhou dobu strávila Amálie v nemocnici, potom byla přemístěna do gerontologického ústavu. „Tam zkoumali, jaké má geny, jak to, že byly tak silné, že se jí podařilo přežít to utrpení koncentráku…“

Amálii posléze umístili v domově důchodců v Praze 8, což bylo pro paní Věru nemyslitelné vzhledem k lokalitě jejího zaměstnání a domova. Podařilo se jí nakonec přesunout tetu do domova v Praze 6, kde se o ni staraly řádové sestry.

Tetička nikdy nechtěla mluvit o svých zkušenostech z Osvětimi a dalších koncentračních táborů. Noční můry ji však pronásledovaly až do konce života. „Byla na lůžkovém oddělení, ale stěhovaly ji chudáka z jednoho pokoje do druhého. V noci totiž hrozně křičela a spolubydlící si stěžovaly. Ve dne byla normální, ale v noci, když rozum přestane fungovat, tehdy se jí vybavovaly všechny ty povely, které dostávali na apelplacech. Zkrátka spala a křičela.“

Amálie se dožila 86 a půl roku, zemřela 20.10.1991. Její mladší sestra Jolana tehdy byla již takřka třináct let po smrti.

Jaké poselství by paní Dulová vzkázala příštím generacím? „Lidé, prosím vás, žijte v míru a přátelství, nedělejte války a neničte se navzájem!“

 

Dovětek

Když byla v osmdesátých letech paní Věra navštívit v domově důchodců svou tetu, jakýsi neznámý pán se ptal: „Věruško, tys mě přišla navštívit?“ Ukázalo se, že to byl Walter Bönish, bývalý člen SS, muž, který poslal jejího otce do vězení. Zatímco Otto Richter byl již dlouho po smrti, dožíval tento muž v Čechách pod jménem Walter Beneš.

 

Natočil a zpracoval Filip Válek.