Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Dulová (* 1935  †︎ 2017)

• narozena 31. 3. 1935

• matka a teta židovského původu, otec přestoupil na židovskou víru

• v roce 1945 „bezprizorné dítě“ – otec v káznici v Bernau, matka v Terezíně, teta v Osvětimi

• v květnu 1945 – celá rodina se znovu shledala

• zemřela 17. května roku 2017

Věra Duľová pochází z národnostně i nábožensky smíšené rodiny. Matka Jolana vyrostla na Slovensku ve Vrbovcích, později v Napajedlech na Moravě a byla židovského původu. Otec Otto Richter naopak pocházel z Aše a byl sudetský Němec. Kvůli své ženě však přestoupil k židovskému náboženství. V letech druhé světové války byl vystaven tlaku, aby se rozvedl. „Jednou měsíčně nám kazili nedělní oběd, přemlouvali ho, že by mohl mít vyšší šarži, aby se dal s mámou rozvést,“ vzpomíná pamětnice. Nakonec ho zatklo gestapo a skončil ve vazbě v Bernau. Matka pracovala za války ve slídárně na Hagiboru v Praze, kde byla velmi náročná a zdraví ohrožující práce. V únoru 1945 musela do transportu do Terezína.

Co s desetiletou Věrou? Otec jí dříve vymohl doklady s protektorátní, nikoli německou příslušností. Do transportu nemusela, ale kdo se o ni postará? Příbuzní byli v koncentračním táboře nebo už nebyli naživu. Matka doufala, že válka brzy skončí, zaplatila tedy Věře nájem na 3 měsíce dopředu, nechala jí potravinové lístky a trochu peněz. Předala jí taky seznam lidí, na které se může obrátit, když to bude nutné. Bohužel peníze Věře brzy došly, lístky nebyly podepsané a někdo ji o ně připravil a když někoho požádala o pomoc, nepořídila. Nakonec se nad ní slitoval obchodník František Chmelař a pravidelně každý den Věře dával kousek chleba. Ráno ho jedla s horkou cikorkou, v poledne s octem, k večeři si na něj mazala hořčici. Ve škole se učilo na směny, protože některé školy zabrala armáda a zřídila v nich lazarety a školy se musely vejít do těch, které zůstaly volné. Věra byla sama v okupované Praze, trávila čas po svém, často seděla doma a četla.

Květen přečkala u rodinných známých v Rybné ulici. Když se vrátila, byl jejich byt otevřený. Sousedé věděli, že oba rodiče jsou v koncentráku. Přesto ho označili jako byt k uvolnění. „Vypáčili ho a označili, jako že je uvolňován pro bojovníky, kteří se vracejí ze západu nebo z východu.“ Pamětnice si to dnes vysvětluje jako těžko pochopitelnou pomstu.

Matka se vrátila 10. května. Posílali ji jako ošetřovatelku k nemocným tyfem, ona ale příkaz roztrhala a vydala se do Prahy k dceři. Přijela 10. května 1945 a ihned zajistila opravu dveří. Tak se mohly spolu vrátit domů. Hned 12. května zajistila doklad o tom, že si úřady nečiní na jejich byt nárok, protože Matka a dcera jsou Češky a otec antifašista. A 16. května přijel domů i otec. Společně s jistým dr. Josefem Holečkem absolvovali 400 km dlouhou cestu do Čech. Vážil tehdy 51 kg, byl kost a kůže. Věra ho poznala dřív než matka.

Po válce se otec zotavil, matka ale na tom byla špatně a to zejména v důsledku velkého nervového vypětí a práce ve slídárně. Měla potíže s krví a zanesené plíce slídovým prachem. Lékaři ale nemoc včas podchytili.