Nikolaos Dumalas

„Když jsme byli v Těchoníně v roce 1954 nebo 1955, jezdil za námi bratranec, který byl starší o tři roky a studoval průmyslovku v České Třebové. Jednou, když nás přijel navštívit, měl takové kalhoty, trubky tomu říkali. Tenkrát to bylo hodně módní. Matka byla rozhořčená, že tam tancoval ,boogie-woogie‘. Říkala tomu ,buti-buti‘ řecky. Byla rozčílená, jak může tancovat takové americké tance. Když jsme pak bydleli v Jeseníku, bratr, který studoval v Hranicích, za námi přijel domů a měl na sobě džíny. Otec (nevlastní) byl velký komunista, a tak vzal kalhoty a sekeru a na špalku na zahradě bratrovi ty džíny rozsekal. Takže my jsme byli vedeni k tomu, abychom na Západ moc nekoukali. Spíš na to Rusko.“

„Občas jsme šli v sobotu do kina a pamatuji si, jak se nám strašně líbily ruské filmy. To bylo vždycky Němci a naši - Rusové. Tenkrát jsme to brali hrozně vážně. Pěkný film byl třeba ,Ona bránila vlast‘. To byl příběh, ve kterém Němec přijede do okupované vesnice, kde zabije ženě dítě. A končilo to tak, že ona zase přijela tankem s ruskou armádou a toho Němce zabila. To se mi tenkrát velice líbilo. A pak se mi ještě líbil ,Pád Berlína‘. To byl takový pěkný film, jak to vypadalo z pohledu Rusů. A různé další filmy, hlavně ty válečné. Těmi jsme žili. My jsme si tenkrát (jako děti) mysleli, že až jednou budeme v letech, vrátíme se do Řecka a budeme tam bojovat za svobodu. Takže jsme se takhle učili, jak se to má dělat.“