„Víte, to jsem byl na to moc mladý, protože já jsem v padesátém šestém maturoval. Ta kolektivizace i na takové malé vesnici byla. A byla pod nátlakem. To už jsem měl nějaký rozum, to bylo po padesátém roce, kdy se i sjednotila nemocnice. Takže na vesnici jsme měli dva sedláky, kterým se vyvlastnil majetek, vyvezli se do jiného okresu – takže dělaly se takové věci. V té době jsem to neuměl tak politicky posoudit a dělaly se velmi zlé věci, že byli političtí pracovníci, dokonce i na takové malé vesnici měli nějaké zbraně na úřadě, na tom národním výboru, a museli podepisovat vstupy do družstva. Vnímalo se to hrozně, neboť tito lidé, tito sedláci dávali lidem přes sezónu práci. Některým i v čase zimy – bylo ošetřování dobytka. A když jim násilím brali krávy, koně, traktory, ti lidé plakali. Takže, víte, jen v takové malé vesnici si nikdo nedovolil dělat velkou opozici. V padesátém roce, v roce 1952, jaký mohl být odboj? Takže i ta informovanost díky tomu, že jenom rádio bylo a málokterá rodina ho měla, tak ten venkov byl úplně pozadu.“
„Obec Livina je vzdušnou čarou asi šest sedm kilometrů od obce Chynorany a podle mapy se trať z Bratislavy a z Nitry v Chynoranech rozděluje. Jedna větev jde na Trenčín a jedna na Prievidzu. A toto byla taková železniční křižovatka, kterou Němci považovali za velmi důležitou, a ta byla bombardovaná. Neboť jak postupovala ruská armáda a ty ostatní, bylo třeba toto zničit. Takže to bombardování si pamatuji, neboť to bylo v noci, to byly obrovské záblesky, ale hlavně takové burácení. To si dneska pamatuji, takové ječivé zvuky motorů, takže pro jistotu nás babička s dědou zahnali do bunkru, kde jsme byli schovaní.“
„Ale pamatuji si, že na jaře ve čtyřicátém pátém, někdy v dubnu v březnu, bylo velmi pěkně a oni šli kolem našeho domu. Tam jsme měli takovou velkou cestu. Šly takové velikánské rachotící stroje. Já jsem se, když jsem to viděl, z toho skoro počůral. To bylo něco obrovského. Dědeček uměl trošku maďarsky a také německy. Takže neměli jsme nějaké násilí, ani od Němců, protože se s nimi uměl domluvit. Uměl je pohostit, a když potom přecházela ta armáda, to byli Rumuni, s nimi se moc domluvit nedalo. A otci se podařilo z toho pracovního tábora ještě s dvěma kamarády utéct. Dostali se hluboko do hor v Německu, myslím, že to bylo jižní Německo, Bavorsko, jestli se nepletu. A tam narazili na hájovnu a majitel akorát měl zabijačku. Báli se přiznat, potom se osmělili ho oslovit. Byl to takový normální Němec, v roce 1945 měli ti Němci už jinou filozofii, věděli, že bude konec války. Tak je přijal, nakrmil a potom se dostal... Našla je spojenecká armáda a v létě ve čtyřicátém pátém přišel domů. Byla to slavnost, já jsem ho tak instinktivně poznal, byly to takové šťastné okamžiky."
Stanislav Ďureje se narodil 26. srpna 1941 v malé obci Livina na Slovensku. Jeho rodiče byli chudí příležitostní dělníci na hospodářstvích bohatších sedláků v kraji. Stanislavův otec Alfons Ďureje se v srpnu roku 1944 zapojil do Slovenského národního povstání. Byl zajat a odvezen k nuceným pracím do Německa, odkud však na konci války uprchl a za pomoci vojáků americké spojenecké armády se vrátil domů. Stanislav v chudých poměrech při svitu petrolejové lampy, neboť obec byla elektrifikována až v roce 1957, vystudoval gymnázium a dále šel za svým dětským snem – v Praze na Karlově univerzitě úspěšně vystudoval medicínu s atestací v oboru chirurgie. Zde mu také nabídli členství v komunistické straně, které přijal. Při stranických prověrkách jej však ze strany vyloučili. Stanislav Ďureje se přesto v roce 1976 stal primářem chirurgie v Partizánském, kde setrval až do odchodu do důchodu a kde během jeho působení došlo k značnému rozšíření a modernizaci oddělení. Po roce 1990 kandidoval do městského zastupitelstva v Partizánském, kde setrval po tři volební období jako zástupce primátora. S manželkou Annou vychovali dvě dcery, Danielu a Janu, které se také staly lékařkami. Stanislav Ďureje žil v době natáčení rozhovoru v Partizánském.
