Olga Ďurišová

* 1947

  • "To když mě lákal jeden z mých šéfů, abych šla do strany, tak povídám: ,Ne, ne, ne. Protože já si myslím, že za politiku by neměli zavírat.' ,Cože?' Já povídám: ,Vždyť můj táta byl za politiku na Sibiři zavřený a tam umřel.' ,No, to nevím.' A já povídám: ,No tak si to zjistěte.' Tak to naštudoval a druhý den se mi omlouval. Já povídám: 'Mně je to jedno. Já to nijak neovlivním. Ale neměli by to lidi dělat.' No, tak on to nevěděl, byl zarytý komunista, ten můj šéf, a vycházeli jsme spolu strašně dobře, tak to chápu. Ale pochopila jsem, že vůbec nevěděl, že něco takového bylo. Vůbec nevěděl. Jak by to mohl vědět, kde by se to dozvěděl? Ale jinak si myslím, že lidi by se měli chovat tak, aby se nemuseli omlouvat. To je každého věc, že jo."

  • "A jinak jsem ráda, že jsem ho viděla, že jsem tam byla, i když jsem si to vymohla já, jak říkám. On teda držel šest neděl hladovku, v nemocnici, když zjistil v tom Ťumeni, že jsem na území. Ale setkali jsme se, byla jsem ráda a chci říct, že jsem si to vymohla já. Já jsem si to vymohla. A jestli se ke mně zachoval dobře, nebo ne? Jednou se o mně zmínil. O něm vzniklo několik knížek. Mám je všechny doma, jsou v novořečtině, já jim stejně nerozumím. Ale na jedné knížce, z druhé strany na té desce je napsáno, že se omlouvá řeckému lidu a Olze. No tak to se omlouval mně."

  • "A on měl domek, tam já jsem bydlela v tom domku. To byl takový dvojdomek a ten měl obšívku a tam byly trubky od ústředního topení. A on nic nemohl říct. V baráčku měl ústřední topení. Ale ty trubky končily za barákem a byly uřízlé. Takže těmi trubkami mohl foukat studený vítr a sníh. No, ale nemohl nic říct. Ústřední topení měl, že. Bylo to hrozné."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 08.06.2022

    (audio)
    délka: 01:04:45
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 02.09.2022

    (audio)
    délka: 33:37
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Za politické názory by lidé neměli být zavíráni

Olga Ďurišová, rozená Zachariadisová, se narodila 20. března 1947 v Praze své české matce Marii Zachariadisové a řeckému otci Nikosi Zachariadisovi. Rodiče pamětnice se seznámili na konci dvacátých let dvacátého století v Moskvě, kde probíhal kongres Komunistické internacionály. Nikos Zachariadis zastával od třicátých let funkci generálního tajemníka Komunistické strany Řecka. V roce 1956 byl však kvůli procesu destalinizace a vnitrostranickým střetům z pozice odvolán, později vyloučen ze strany a internován na Sibiři. Olga Ďurišová již v té době žila se svou matkou a svého otce znala pouze z vyprávění. Absolvovala střední všeobecně vzdělávací školu a po ní pracovala dlouhá léta jako sekretářka. V roce 1971 se vyplnilo její dlouholeté přání, a to poprvé v životě vidět osobně otce Nikose Zachariadise. Na Sibiři strávila 14 dní, kdy měla možnost s otcem nejen poprvé hovořit, ale také poznat, v jakých podmínkách někdejší mocný politik žil. Další možnost potkat se s otcem již neměla, jelikož o dva roky později zemřel. V roce 1981 zemřela i Olžina matka Marie Zachariadisová. Po sametové revoluci Olga Ďurišová dále pracovala v administrativě nebo jako pracovnice na infolince a starala se o své dvě děti. Byť byla vychovávána v českém prostředí, při sčítání lidu se přihlásila k řecké národnosti. V roce 2022 žila v Praze.