Fedor Durkot

* 1921

  • „Tam se bojovalo strašně. Tam jak byly stromy, většinou bukové, takové silnější kmeny – ty byly všechny ostřílené nábojema. Byly úplně ořezané, ani jeden strom neměl vršek. Kdo tam nebyl, to nikdy… Proto jsem říkal, nikdy jsem býval neřek, že se dostanu domů. A dneska jsem tady. Žiju, dělám, chodím a bez berlí. Toho jsem se nejvíc bál. Chodit s protézou a tak.“

  • „Za celou dobu, co jsem byl [na frontě], jsme nesměli napsat ani pohled domů. Pohledy jsme neměli, chtěli jsme posílat kolikrát z břízy kůru. Sundávali jsme ji a na to napsali jenom, že žijem. Ale naši [nic] nedostali. Když jsem byl zraněný a šel jsem do nemocnice, tak dali našim vědět, že jsem nezvěstný. Tak naši brali rok, maminka pobírala podporu, že jsem zahynul. A já, když jsem byl v naší armádě, tak už končila válka, tak jsem se dostal domů, a to bylo shledání, na které se nedá zapomenout nikdy. Přišel jsem domů a naše bydliště, domek, kde jsme bydleli, všechno srovnané se zemí, jenom komíny zůstaly trčet. Nezbyl jim ani jeden hrneček, jenom z konzervy, vyprázdněné konzervy pili čaj nebo kafe nebo něco. To bylo hrozné.“

  • „To bylo strašné, když chytili zajatce, Rusa, a vyzvídali, kdo je velitelem, jak se jmenuje oddíl a všechno, byli tvrdí jako křemen. Maďaři a Němci, když je dostali do rukou, tak [zajatci] byli biti jak žito. Myslel jsem si, že to ani nepřežijí. A nezradili nikdy, nikdy nezradili. A to říkali, že raději chtějí umřít, než by se vzdali.“

  • „Rusáci postupovali s kaťušema a jeden granát vybouchl blízko zákopů. Vedle mě byli ještě tři Maďaři – ostřelovač a dva pomocníci. Ti byli mrtví a mně to zranilo nohu. Odvezli mě do nemocnice do nějaké školy a v první řadě říkali: ,Nejlepší bude, když vám vezmeme nohu a pošleme vás domů.‘ Tak jsem to nedovolil a ono se to vyléčilo. Říkali, že v tom mám sněť z prachu, jak vybuchl ten granát, takže dostanu sněť a stejně přijdu o nohu. No a já chodím, vidíte, v osmdesáti a bez holí.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Plzeň, 03.01.2001

    (audio)
    délka: 44:04
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Na březovou kůru jsme psali domů vzkaz, že žijeme

Fedor Durkot se narodil ve východoslovenském městě Humenné roku 1921. Vyučil se krejčím v Mukačevu v tehdejší Podkarpatské Rusi. V říjnu 1940 narukoval na vojnu k maďarské armádě. Nejprve sloužil na území bývalé Jugoslávie, v roce 1943 byl poslán na východní frontu. V zákopových bojích za třetí říši málem přišel o nohu. Po zotavení a návratu na frontu se nechal zajmout, v sovětském zajateckém lágru strávil osm měsíců a poté narukoval k 1. československému armádnímu sboru. Na straně spojenců se účastnil Karpatsko-dukelské operace, bojů u Liptovského Mikuláše a u Žiliny. Po válce nejprve pracoval pro Správu Spojených národů pro pomoc a obnovu (UNRRA), poté se přestěhoval do Plzně, kde se živil jako krejčí. V Plzni žil i v době natáčení rozhovoru (2001).