Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Fedor Durkot (* 1921)

• narozen roku 1921 ve východoslovenském městě Humenné

• vyučil se krejčím v Mukačevu

• v říjnu 1940 byl odveden do maďarské armády

• od roku 1943 bojoval na východní frontě

• nechal se zajmout

• v sovětském lágru strávil osm měsíců

• počátkem roku 1944 narukoval k 1. československému armádnímu sboru

• účastnil se Karpatsko-dukelské operace

• zažil boje u Liptovského Mikulášea u Žiliny

• po válce pracoval pro Správu Spojených národů pro pomoc a obnovu (UNRRA)

• v době natáčení rozhovoru (2001) žil v Plzni

Vyučil se krejčím a do armády nikdy nechtěl. Nakonec skončil v zákopech na východní frontě. Bojoval za třetí říši i za spojence, skončil v sovětském zajetí, málem přišel o nohu. Jeho rodiče žili celou dobu v přesvědčení, že padl. Namísto toho se neměl kam vrátit. Otec za války zemřel, matka přišla o dům a veškerý majetek. Tou dobou mu nebylo ani pětadvacet let. „Mládí ošklivé. Kdy je mládí nejhezčí? Od dvaceti let řekněme do pětadvaceti. Člověk bezstarostně žije třeba u rodičů nebo někde. My jsme byli v poli, a tam jsme každou chvilku čekali, kdy přijdeme o život,“ vzpomíná Fedor Durkot.

Do boje se slabikářem

Narodil se v roce 1921 ve východoslovenském městě Humenné. Za první republiky se vyučil v Mukačevu u židovského krejčího. Ten později skončil v koncentračním táboře a Fedor Durot se po obsazení Mukačeva maďarskou armádou vrátil zpět do Humenného. V říjnu 1940 narukoval na vojnu k armádě tehdejší maďarské monarchie. Zpočátku do města Šoproň na západních hranicích s dnešním Rakouskem. „Neuměl jsem ani slovo maďarsky. Když přišel důstojník a ptal se mě, jak se jmenuju, nerozuměl jsem mu a začal jsem se akorát smát. Bylo to strašné.“ Nezbývalo, než se začít učit doslova na koleni novou řeč.

„Měl jsem slabikář, slovník a šprtal jsem. Ostatní už chrápali, zasvítil jsem si malým světýlkem a učil jsem se, abych si mohl zažádat o dovolenou, aby mě pustili na Vánoce,“ vzpomíná. Jazyk ovládl svépomocí během prvního roku ve službě, „pak už jsem brebentil líp než slovensky,“ říká. Maďarské království okupovalo od dubna 1941 část území tehdejší Jugoslávie. Coby rekrut maďarské armády byl Fedor Durkot vyslán k řece Sávě poblíž Záhřebu. Šlo o jeho první válečnou zkušenost. „Odtamtud jsem chtěl utéct, protože to bylo hrozné. Začala válka a já měl strejdu v Chorvatsku. Takže jsem chtěl přeplout Sávu a že se dostanu k Chorvatům do Záhřebu. To se nepovedlo, vrátil jsem se zpátky a jeli jsme na ruskou frontu,“ vypráví. To se psal rok 1943, na vojně tou dobou sloužil třetím rokem. 

Povolení k amputaci

Cesta na východní frontu trvala týden. Okýnkem pozoroval i rodné Humenné, kterým vlak cestou na bojiště projížděl. Trasa dále vedla přes západoukrajinskou Stanislav (dnešní Ivano-Frankivsk), krymský Sevastopol až do severokavkazského Stavropole. „Tam jsme vystoupili z vlaku,“ a se zbraní v ruce šli prosazovat zájmy třetí říše. V maďarské armádě se nejenom účastnil bojů, ale protože ovládal ruštinu, plnil i funkci tlumočníka. „To bylo strašné. Když chytili zajatce, Rusa, a vyzvídali, kdo je velitelem, jak se jmenuje oddíl a všechno možné, tak byli tvrdí jako křemen. Maďaři a Němci, když je dostali do rukou, tak byli biti jak žito. Myslel jsem si, že to ani nepřežijí. A nikdy nezradili. Říkali, že raději umřou, než by se vzdali.“ 

Válečná tažení se mu málem stala osudnými. „Rusáci postupovali s kaťušema a jeden granát vybouchl blízko zákopů. Vedle mě byli ještě tři Maďaři – ostřelovač a dva pomocníci. Ti byli mrtví a mně to zranilo nohu. Odvezli mě do nemocnice do nějaké školy a v první řadě říkali: „Nejlepší bude, když vám vezmeme nohu a pošleme vás domů. Musel jsem podepsat, že svolím, aby mi ji amputovali. A říkal jsem: ,Radši umřít.‘ Tak jsem to nedovolil a ono se to vyléčilo. Říkali, že v tom mám sněť z toho prachu, že stejně o tu nohu přijdu. No a já chodím, vidíte, v osmdesáti a bez holí. Ostatní přišli třeba o ruku a byli rádi, že jedou domů, ale já jsem chtěl raději umřít, než žít jako mrzáček.“ Tehdy bylo Fedoru Durkotovi 24 let.

Žito nebo pšenici jsme opékali v konzervě

O nohu sice nakonec nepřišel, avšak místo domů se musel vrátit na frontu. „Do první linie. A tam jsem přeběh k Rusům. Také jeden z Užhorodu, to byl kolega, tak jsme byli dva. Když fronta postupovala, zůstali jsme v zákopech, no a Rusáci nás zajali. Vzdali jsme se,“ vzpomíná. V zajetí strávil následujících osm měsíců. Jak vypadal den v sovětském zajateckém lágru? „Ráno jsme vstávali v šest hodin, dali nám – říkali tomu polívka – ale to vůbec nebyla. A dostávali jsme denně asi pět deka chleba, sušeného. Ještěže jsem měl tenkrát zdravé zuby, že se to dalo sníst,“ popisuje. Pak následovala práce. „Buď jsme šli na nádraží vykládat nebo nakládat vagóny. Anebo taky sbírat železo, pozůstatky, které Němci nechávali za sebou. Musel jsem překládat Maďarům, co byli se mnou, co mají dělat. Taky nás třeba vzbudili v noci, když bylo potřeba vyložit vagony,“ vzpomíná. 

Zajatci hledali všemožné cesty ve snaze přežít i přes absolutní nedostatek jídla. „Když jsme vykládali vagony s žitem nebo pšenicí, tak jsme si to nasypali do bot a doma jsme si to potom dali do konzervy, opékali na ohni a konzumovali.“ Tímto „domovem“ byly vysídlené polorozpadlé školy. A přilepšení v podobě pečených zrn podvýživě stejně nezabránilo. „Když jsem šel do zajetí, vážil jsem 74 kilo. A když jsem odcházel, tak jen  40.“ Ze zajetí se nakonec dostal díky založení československé vojenské jednotky v SSSR. „Když ji potom Svoboda zakládal, tak jsem se přihlásil taky,“ říká. 

Na březovou kůru jsme napsali domů, že žijem

Vojáci československého vojska si pro Fedora Durkota přišli do ukrajinské Stanislavi počátkem roku 1944. „V lednu nebo únoru, přesně nevím, ale bylo to po Vánocích. Sloužil jsem u autopraporu, vozil zbraně do první linie.“ Na pomyslné druhé straně barikády zažil později boje u  Liptovského Mikuláše. „Mikuláš jsme asi čtyřikrát dobyli a zase ustoupili. Němci zuřili,“ vzpomíná.

Nejtěžší vzpomínky má na boje během Karpatsko-dukelské operace na podzim 1944. „Nejhorší byla Dukla. Tam se bojovalo strašně. Stromy tam – většinou bukové se silnějšími kmeny – byly všechny ostřílené nábojema, úplně ořezané. Ani jeden strom neměl vršek. Nikdy jsem si nemyslel, že se dostanu domů. A dneska jsem tady. Žiju, dělám, chodím. A bez berlí,“ říká.

Během dvou let na frontě neměl možnost napsat dopis domů. „Kolikrát jsme z břízy kůru sundávali a na to jsme napsali jenom, že žijem. Ale naši to nedostali. Když jsem byl předtím zraněný, tak dali z nemocnice našim vědět, že jsem nezvěstný. Takže ten rok maminka pobírala podporu, že jsem zahynul. A já, když jsem byl v naší armádě, tak už končila válka, pak jsem se dostal domů, a to bylo shledání, na které se nedá nikdy zapomenout,“ vzpomíná. Nešlo však o šťastné setkání rodičů se znovunalezeným synem. Otec za války zemřel na zápal plic, matka přišla o domov a majetek. „Nezůstalo naprosto nic, všechno bylo zničeno. Přišel jsem domů a domek, kde jsme bydleli, byl celý srovnán se zemí. Jenom komíny zůstaly trčet. Nezbyl ani jeden hrneček, měli jenom konzervy – z vyprázdněné konzervy pili čaj nebo kafe. To bylo hrozné. Neměl jsem domov, nevěděl jsem kudy kam,“ říká.

Ošklivé mládí

V poválečném Československu nakonec začal pracovat pro Správu Spojených národů pro pomoc a obnovu (UNRRA). „Chtěl jsem do civilu, každopádně. Když končila válka a já jsem šel do UNRRY, tak chtěli, abych sloužil dále. Ale na to jsem měl příliš malou hvězdičku, abych mohl o něčem rozhodovat. Co to je, rotmistr – to je poskok. A každému posluhovat? To jsem nechtěl. Vojna se mi úplně příčila.“ V rámci svého působení v mezinárodní organizaci UNRRA – spadající pod OSN – dovážel do Československa materiální pomoc z různých koutů Evropy. Zpravidla šlo o přístavní města – Hamburk, Le Havre, Brémy – ze kterých se k nám vozily potraviny. „A z Belgie jsme většinou vozili benzín. Potom jsme tam jezdili i vlakem a odtamtud zpátky autem plným pneumatik,“ vzpomíná.

Oproti frontovým bojům bylo vožení zásob velkou úlevou. „Měli jsme i volno a brali jsme na tehdejší dobu slušný plat – deset tisíc měsíčně,“ říká. UNRRA fungovala do roku 1947, poté se Fedor Durkot vrátil ke krejčovskému řemeslu, kterému se o bezmála deset let dříve vyučil v Mukačevu. Usadil se v Plzni, kde žil i v době natáčení rozhovoru (2001). S dalšími veterány se od dob konce druhé světové války setkal mnohokrát. „Máme třeba dvakrát, třikrát do roka schůzi. Popovídáme si, vidíme, kolik nás ubylo, kdo jak je na tom se zdravíčkem a těšíme se na další schůzi,“ říká. Vzpomínky však i po mnoha desetiletích zůstaly bolestivé. „Mládí ošklivé. Kdy je mládí nejhezčí? Od dvaceti let řekněme do pětadvaceti. Člověk bezstarostně žije třeba u rodičů nebo někde. My jsme byli v poli, a tam jsme každou chvilku čekali, kdy přijdeme o život.“