Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Jaroslava Dušátková (* 1941)

• narodila se 26. ledna 1941 v Novém Bydžově

• po komunistickém převratu v roce 1948 přišli otec i dědeček o své podnikání

• kvůli svému původu nejprve nemohla nastoupit ke studiu učitelství

• pedagogickou fakultu nakonec vystudovala díky přestupu z jiné školy

• stala se učitelkou, věnovala se košíkové a sborovému zpěvu

• v roce 1966 se vdala za Milana Dušátka

• společně se několikrát pokusili o emigraci, v roce 1984 úspěšně

• v březnu 1985 přiletěla rodina se dvěma dcerami do USA

• do roku 2023 učila češtinu na Stanfordské univerzitě v Kalifornii

• v roce 2020 získala ocenění Gratias agit

• v době natáčení roku 2024 žila ve Walnut Creek nedaleko San Franciska

Rodina Dušátkova se ještě v 70. letech mohla zdát jako typická československá rodina. Oba manželé měli dobrou práci, vychovávali dvě dcery, svépomocí si stavěli byt na vyhledávaném místě v Praze, měli přátele, chatu a mnoho zájmů. Jenže ve skutečnosti několik let vymýšleli, jak se dostat z normalizačního Československa na Západ. První dva pokusy se nepovedly, až napotřetí po pečlivě promyšleném plánu a díky zfalšovaným francouzským pasům jugoslávskou hranici přejeli. Začal jim nový život.

Komunisté vzali podnikání otci i prarodičům

Jaroslava Dušátková, rozená Vacková, která si v novém americkém domově říká Jara Dusatko, se narodila 26. ledna 1941 v Novém Bydžově. Na maloměstě prožila idylické dětství opečovávaná dvěma staršími sestrami. Později se rodina rozrostla o další dvě holčičky. Když už chodila na základní školu, přišel rok 1948 a mnohé ve fungování rodiny se změnilo. Otec František Vacek přišel o živnost. Jako majitel autodopravy se musel vzdát všech svých vozů. „Tatínka znárodnili a musel propustit všechny závozníky, odevzdat auta a sám nastoupil do ČSAD,“ říká Jaroslava Dušátková.

O práci, na kterou byli celý život zvyklí, přišli i prarodiče Přenosilovi z matčiny strany. Před převratem měli obchod s kůžemi, dědeček mimo jiné připravoval svršky k výrobě bot. „Z jejich vyprávění si pamatuju, že vždy vzpomínali na jednoho zhrzeného učně. Nebyl moc šikovný a učení u dědečka nedokončil. Dal se pak ke Sboru národní bezpečnosti a když dědečka znárodňovali, byl mezi těmi, kteří přišli hledat, jaké zásoby dědeček jakožto soukromník má. Dědeček samozřejmě měl doma zásoby kůží. Vyprávěl, že tento bývalý učeň u něj raboval, že přišel s kufrem, a co se mu hodilo, to si odnesl.“ Prarodiče pamětnice těžce nesli nejen ztrátu svého obchodu, ale i vědomí, jací nepoctiví lidé se dostali k moci.

Když se to stalo, bylo už prarodičům skoro 65 let. Dostali tehdy jen nízký důchod v hodnotě 198 korun měsíčně. Rodiče pamětnice prarodičům velmi pomáhali. Rozhodli se, že budou každý den chodit k nim a budou pomáhat s chodem domácnosti a výchovou vnuček. „Babička vařila a dědeček měl vždy za úkol přijít na oběd. My jsme tak nemusely nikdy chodit do školní jídelny,“ vzpomíná.

Kvůli původu ji nevzali na školu

Po vystudování gymnázia se Jaroslava Dušátková chtěla hlásit na pedagogickou fakultu, už od dětství toužila být učitelkou. Když maturovala, psal se rok 1958. „Na kádrovém oddělení byl člověk, který nedoporučoval děti bývalých soukromníků na studia, což se stalo i v mém případě. Většině z nás tehdy nedoporučili další studium. Mně dovolili zdravotní nástavbu,“ vypráví pamětnice.

Prostředí ordinace a operačních sálů jí ale bylo velmi cizí. Protože její starší sestra byla zdravotnicí, zařídila, aby se mohla na sál podívat. Vzápětí se Jaroslavě udělalo špatně. „Byla tam cítit dezinfekce. Udělalo se mi špatně, zbledla jsem. Sestra mě vystrkala loktem ven z místnosti. Šla jsem domů a cestou jsem si říkala, jako by ti komunisti věděli, že tohle je zrovna to, co nesnáším nebo snáším velmi špatně!“

Přihlášku na pedagogickou fakultu v Hradci Králové si podala, ale nevzali ji. Když začala zdravotní nástavbu, zaslechla jednou v rozhlase oznámení, že kvůli uzákonění devítileté školní docházky dodatečně pedagogické školy přijímají ke studiu. „Švagr měl tehdy kamaráda, který byl v kádrovém oddělení, a ten mu poradil, abych do přihlášky napsala, že dělám přestup z Hradce Králové do Prahy. Nerada to říkám, ale byl to vlastně podvod. Ale takové byly tehdy poměry,“ přiznává.

Jaroslava Dušátková vystudovala učitelství pro 2. stupeň, předměty hudební výchova a ruština, jediné tyto byly volné. Jako absolventka nastoupila podle umístěnky na první místo v obci Pilník, poté do Vrchlabí a nakonec učila až do emigrace v Praze. V té době už se na táboře, kam jezdila od dětství, seznámila s Milanem Dušátkem a v roce 1966 měli svatbu na Karlštejně.

Okupaci prožívala na mateřské dovolené

První dcera se mladému páru, který se mezitím přestěhoval do Prahy, narodila v roce 1968. I když politiku moc neprožívali, radovali se z dění v době pražského jara. Když přišel srpen 1968 a Československem se proháněly tanky zemí Varšavské smlouvy, byla Jaroslava s nedávno narozenou dcerou mimo hlavní dění. „Manžel byl v Praze, ale já zůstala u jeho rodičů v Bydžově. Bydleli jsme tam ve slepé ulici, a protože lidé na protest otáčeli ukazatele, stalo se, že najednou byly tanky v té naší slepé ulici.“

Manžel Milan Dušátko tehdy pracoval jako zvukař v Krátkém filmu a společně s kameramany natáčeli, co se dělo v ulicích hlavního města. „Museli být velmi opatrní. Kdyby vojáci viděli, že točí, vzali by jim techniku,“ vzpomíná pamětnice na manželovo vyprávění. Pak ale přišly týdny a měsíce rozčarování a zklamání. Pro ni jako učitelku bylo štěstí, že trávila osudové dny na mateřské dovolené. Nemusela se tak účastnit tehdy povinných prověrek. „Kdybych tehdy byla bývala učila, asi bych neuměla mlčet,“ říká.

Milan Dušátko odjel v roce 1971 pracovně na dva měsíce na mezinárodní výstavu do Indie a poté do města Spokane ve státě Washington. „Od té doby měl manžel brouka v hlavě. Když se vrátil z USA, byl v Československu strašně nespokojený. Od té doby už si myslel, že prostě není možné tady zůstat,“ vzpomíná. Sama původně o emigraci nepřemýšlela, na začátku 80. let ale názor změnila. V té době si Jaroslava Dušátková chtěla podat přihlášku k doktorskému studiu. Ředitelka školy, kde tehdy učila, ji ale ke studiu nedoporučila. To byla poslední kapka.

Emigrovat se povedlo až napotřetí

Když emigrovalo jejich několik nejbližších známých, se kterými vlastnili společně chatu, dodalo jim to odvahu a začali plánovat také. Nejprve se snažili krkolomně dostat za hranice alespoň manžela, v plánu bylo dokonce i to, že by se fingovaně rozvedli a Jaroslava by si vzala známého Francouze, který se v té době přistěhoval v Praze do jejich domu. Možnost práce v zahraničí ale nakonec zmizela, a tak zkoušeli dál. Už v letech 1981 a 1982 se během dovolené v Jugoslávii o emigraci chtěli pokusit.

„Poprvé si to nakonec rozmyslel manžel na poslední chvíli, protože nechtěl opustit maminku. Podruhé jsme to zkusili znovu v Jugoslávii. Někdo nám dal echo, kudy jít, ale nakonec se to nepovedlo. Zastavili nás dva vojáci a oznámili nám, že obtelefonují všechny přechody, a budou tedy o nás všude vědět, takže to nemáme vůbec zkoušet. Nechali nás jít, když jsme se jim zaručili, že se vrátíme,“ pokračuje Jaroslava Dušátková.

Jejich francouzský známý přišel s nápadem zfalšovat prošlé francouzské pasy. „Řekl, že když ve Francii lidem vyprší platnost pasu, úřady ho jen vrátí, nijak jej neoznačí. A tak sehnal pasy od čtyř známých, manžel si je vzal na starost, vyměnil fotografie a upravil data narození.“ Domluvili se, že pojedou do Jugoslávie na smluvené místo. Tam se potkají a společně přejdou hranice. Původní plán vyjet lanovkou v horách ale nevyšel, protože ji právě opravovali. Celá skupina se vydala pěšky, ale i tentokrát je odhalila hlídka. „Naložili nás do auta a odvezli na stanici. Tieri mluvil anglicky a hlídce řekl, že jsme Francouzi a že mluvíme jen francouzsky – a to zase neuměli oni. Měli jsme štěstí, že ani dcery nepromluvily ani slovo. Nakonec nás po jeho vysvětlení lokální policie pustila,“ vypráví pamětnice.

Plán rychle přizpůsobili nové situaci. Jednu noc přespali v kempu za obcí Bovac. Jejich francouzský přítel vypůjčil v Itálii jiné auto a další den se jim povedlo natřikrát všechny přes jugoslávsko-italské hranice převézt. „Dovezl nás do Verony, zavolali jsme na nějaké číslo a přijeli po nás. Ten kontakt jsme dostali od známého Karla, který emigroval rok předtím. Dal nám spojení na člověka, který žil v Německu, a ten pro nás přijel a převezl nás z Itálie přes Rakousko do Mnichova,“ popisuje pamětnice krkolomnou cestu za svobodou.

O pečlivých přípravách rodiny existují i důkazy ve vyšetřovacím spise V-39935 MZ umístěném v Archivu bezpečnostních složek ČR, kde jsou uloženy originály zápisků rodiny s velmi podrobnými informacemi o možných cestách a jednotlivých úkonech. V digitální podobě jsou uloženy v dodatečných materiálech. Státní policie je tehdy našla a zabavila při prohledání bytu rodiny poté, co se nevrátili z dovolené. Následovaly výslechy rodinných členů a proces, ve kterém byli Dušátkovi v nepřítomnosti jako mnoho dalších rodin se stejným osudem odsouzeni za spáchání trestného činu opuštění republiky.

Věděli, že začátky budou těžké

V Mnichově rodina zkontaktovala Americký fond pro československé uprchlíky. Chtěli odjet buď do Kanady, anebo USA. „Museli jsme jet na pohovor do Frankfurtu, to bylo asi tři sta otázek. Museli jsme třeba taky ukázat ruce, jestli si nepícháme drogy. V Mnichově jsme byli devět měsíců,“ vzpomíná. Přes další české emigranty si našli první práci. Začali uklízet kanceláře. „Jak jsem uklízela v jedné americké firmě, tak tam zaměstnanci měli někdy na stolech pohlednice od známých. Jednou jsem narazila na pohled z Kalifornie a vzala jsem ho ukázat domů. Dcery si myslely, že tam bude jen horko, ale na té pohlednici byly jejich milované hory.“ Bylo rozhodnuto.

Dušátkovi přiletěli do San Franciska v březnu 1985. Jaroslavě bylo čtyřiačtyřicet. „Byli jsme odhodlaní odejít a věděli jsme, že nás nečeká úplně jednoduché přijetí. Soustředili jsme se na to, že zažijeme něco nového a musíme se podmínkám přizpůsobit,“ říká. V Oaklandu v Kalifornii, kde bydlelo více českých rodin, dostali přidělený byt. Poté museli absolvovat různé kontroly a celá rodina se učila angličtinu, s čímž začali už v Praze. To bylo ostatně pro Jaroslavu asi na celé emigraci nejtěžší – aby suverénně zvládla jazyk. Vzpomíná, že dcery se se změnou srovnaly vcelku dobře. „Věděly, že se musí přizpůsobit, a byly celkem skromné,“ vzpomíná. Zapojily se také do folklorního národopisného kroužku s dalšími českými dětmi, jezdily s nimi také na hory a různé festivaly.

Z dnešního pohledu by Jaroslava neřekla, že se jí po Československu stýskalo. „Měli jsme vždycky hodně věcí před sebou, třeba aby se děti dostaly na vysokou školu.“ V přímém telefonickém kontaktu zůstala jenom s maminkou. „Ta byla už v letech a věděli jsme, že ji nemohou potrestat,“ říká. S ostatními známými si psali pohledy nebo dopisy, které ale raději nepodepisovali nebo podepisovali jiným jménem.

Přes dvacet let učila češtinu na Stanfordské univerzitě

Manžel Jaroslavy si jako elektroinženýr brzy našel práci v opravně televizorů. Jaroslava se také postupně vypracovala a získala zaměstnání. „Seznámili jsme se s českými rodinami a navzájem jsme si dohazovali práce. Takže jsem chodila uklízet do dvou rodin, jedna byla profesorkou berkeleyské univerzity. A ta mi taky radila, protože sama byla dcerou emigrantů,“ vypráví.

Zanedlouho tak začala pracovat na univerzitě v Berkeley v Pacific Film Archive, kde katalogizovala filmy a knížky v ruštině. Souběžně také absolvovala kurz pro práci na počítači. Poté přešla do Music Library opět do katalogizování a z ní na Stanford na Hoover Institution a dále do Slavic Library. „Na Stanfordské univerzitě vyučoval profesor Tříska, což byl Čech, který sem přišel v osmnácti letech na oddělení Political Science. Když se dozvěděl, že jsem v Čechách učila, tak mě doporučil na jazykové oddělení na Stanford, kde se učí jazyky,“ říká ke svým začátkům. Tam až do roku 2023 učila americké studenty češtinu.

Jaroslava Dušátková působila jedenáct let jako starostka sanfranciského Sokola. V roce 1996 odjela do Prahy na její první všesokolský slet. Nevynechala ani zatím poslední slet v létě 2024. Sokol je pro ni místem setkávání s milými lidmi, skutečnými sokoly, kteří vyznávají stejné životní hodnoty.

Držitelkou ocenění Gratias agit

Do Československa se poprvé vrátila v roce 1991. „Manžel pořád ještě neměl důvěru, že se nic nestane. Ale všichni známí mě vítali velice srdečně,“ vzpomíná. Nastálo se ale vracet už nechtěla. V Americe s manželem koupili dům, měli zaměstnání, které je bavilo, a dcery už tam také zakotvily.

V roce 2020 od ministerstva zahraničí obdržela ocenění Gratias Agit za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí. „Bylo to pro mě velké překvapení. Samozřejmě to je velmi hezký pocit,“ říká. Mladým lidem Jaroslava vzkazuje, aby šli stále dopředu a neustále se snažili dosáhnout něčeho víc, než na co si myslí, že mají.

„Říká se s chutí do toho, půl je hotovo. Nikdy jsem nesledovala žádné vysoké cíle. Jen spontánně vždycky dělám to, co si myslím, že je dobře, a to předávám i svým vnoučatům,“ uzavírá Jaroslava Dušátková.