Mgr. Jaroslava Dušátková

"Ten náš francouzský známý řekl, když u nich projde pas, tak jim ho jen vrátí. Sehnal tedy od čtyř známých staré pasy, manžel si je vzal na starost, vyměnil fotografie a upravil data. Domluvili jsme se, že pojedeme do Jugoslávie na určité místo a že on vezme ty francouzské pasy. Nás nenapadlo se ani naučit jména. Měli jsme takovou vyhlídku, že pojedeme lanovkou k hranici mezi Jugoslávií a Itálií. Tam lidi chodí jako turisti, takže se jednoduše dostaneme na druhou stranu do Itálie."

"Byla tam cítit dezinfekce, udělalo se mi špatně, zbledla jsem, sestra mě vystrkala loktem ven z místnosti. Šla jsem domů a říkala jsem si, jako by ti komunisti věděli, že tohle je zrovna to, co nesnáším nebo snáším velmi špatně."

„Ale já jsem v žádném případě nechtěla emigrovat, protože jsem měla hodně příbuzenstva, sestry, rodiče. Měli jsme spoustu přátel. Měli jsme chatu společně s několika přáteli, takže já jsem v žádném případě nechtěla emigrovat a moje práce se mi líbila. Ale když jsem požádala, protože jsem si chtěla dodělat doktorát, tak jsem požádala o studium na toho doktora. A moje ředitelka, ředitelka školy, kde jsem učila, mně to zamítla. Ale neřekla mi to. A to mě dost rozzlobilo, protože já jsem tehdy už dvacet let učila a měla jsem jako celkem úspěchy a ona z důvodu toho, že můj tatínek byl soukromý podnikatel, tak mě to dala do posudku a nedoporučila. Takže to mě dost jako rozzlobilo a přimělo mě to, že jsem nakonec s tím souhlasila. A navíc mně ještě ve škole řekli, že když s tímhle tím nebudu souhlasit, že ani moje dcery se nemusí dostat dál na vysokou školu.“

„Začínala jsem v tom Pacific Film Archive, ale to nebylo placené. A první placená pozice byla zase v Berkeley na univerzitě, a to v Music Library. Protože já jsem hrála, jak jsem říkala, jsem chodila do hudební školy, hrála jsem na klavír a zpívala jsem, takže jsem o hudbě něco věděla. A nastoupila jsem do katalogování na berkeleyské univerzitě v Music Library. A odtamtud jsem se dostala, tam jsem se zase přiučila spoustu věcí, že a tak dále. A dověděla jsem se, že otevírají na Stanford zase pozici knihovnice v Hoover Institution. Požádala jsem, tam byl ten vedoucí, který se mnou dělal interview, byl Polák a myslím si, že mě trošku pomohl v tom, že jsem byla Češka. Takže jsem tam nastoupila do knihovny. Nejprve to bylo, jak se jmenovala ta funkce, no printová, otiskovaly se staré noviny nebo staré knihy. A tam jsem byla asi dva měsíce a přišla jsem potom do katalogování knih. A postupně jsem se dostávala, protože tam vždycky nějaká pozice povýšení, že, tak jsem dostala až nakonec do Slavic Library. Slavic víte, že jsou slovanské jazyky, takže tam jsem katalogovala, i nejenom v češtině, ale ve všech dalších jazycích i v ruštině. A na stanfordské univerzitě vyučoval nějaký profesor Tříska, což byl Čech, který sem přišel v osmnácti letech a byl na departmentu, na oddělení Political Science, politické vědy. To byl velice šikovný člověk a postupně jsem s ní taky přišla do styku. A on, když se dověděl, že jsem učila v Čechách, tak mě doporučil na jazykové oddělení na Stanford, kde se učí nejrůznější jazyky. A ty jazyky, které jsou hodně používané jako je němčina, jako je španělština, jako je arabština teď už, tak jsou zvláštní departmenty. A já jsem se dostala na takzvaný Special Language Program, speciální jazykový program, kde se učily jazyky, kterými se mluví méně. Jako bylo třeba tagalog nebo pashu nebo hindi a tak dále. A mezi jinými tam byly také slovanské jazyky, protože ruština má svou vlastní katedru. A čeština, polština, srbochorvatština, maďarština, rumunština, to je všechno na tomhle tom Special Language programu. A to existuje dodnes, ano speciální jazykové oddělení. No a tam jsem, teď už dvacet dva roků tam učím pořád češtinu a stále tam studenti jsou.“

„Na druhou světovou válkou se moc nepamatuji, protože jsem se narodila v roce čtyřicet jedna a válka skončila čtyřicet pět. A jako dítě jsem vnímala jenom to, že když byl poplach, to houkaly sirény, tak vím, že jsme museli jít buďto domů nebo do sklepa. Na to se pamatuji přesně. Potom se pamatuji na to, že jsem chodila pro mléko rodičům a chodila jsem kolem domu, kde byli Rusové. To už bylo po osvobození. A oni se chtěli se mnou bavit, ale já jsem nechtěla, já jsem se jich bála. A potom vím, že byly oslavy v Novém Bydžově a že tam měli Rusové koně a chtěli mě svézt na koni. A to jsem také nechtěla.“