Věroslav Dušek

* 1922  †︎ 2020

  • „Večer 14. března, ještě v noci, jsem napsal na někdejšího náčelníka francouzské vojenské mise generála Foche, který už v té době byl zpátky v Paříži. Myslím, že v únoru 1939 odjel zpátky do Paříže. Obrátil jsem se na něj a chtěl jsem ho požádat o informaci, jak to (bude) v případě války, protože jsme všichni počítali, že k válce rozhodně dojde, že nebudou moci do nekonečna už ustupovat Hitlerovi, že k válce teda dojde, tak jsem od něj chtěl vědět, jestli budou zřízeny opět československé legie a nebo jestli to bude samostatná československá armáda. A nebo jestli, poněvadž Daladier byl pořád ještě u vlády, jestli bude to v rámci francouzské armády. Jenom tolik. A Foche mi odpověděl, to jsem dostal až 4. dubna, tu jeho odpověď, jo a ještě jsem se dotazoval, jestli to bude v rámci francouzské cizinecké legie, mi odpověděl na to, že ty informace nemá a že pokud je mu známo, tak ve Francii nikdo v tom roce válku neočekává. Ale abych se v té věci obrátil na československého vyslance, který nadále funguje. A mimoto tam byl v dopise přiložen leták, ne leták, ale přihláška do francouzské cizinecké legie. Tak to bylo vše. A na podkladě toho dopisu od generála Foche jsem se obrátil na našeho vyslance Osuského. Ovšem s tím jsem absolutně nepočítal, že by toto se mohlo dostat do rukou… Proto bylo to největší moje překvapení, když mi ten pošuk, to byl sudeťák nějaký, česky říkal, že jsem psal vyslanci Osuskému.“

  • „A tak Holý nám říkal: ,Ježišmarja, snažte se jenom, abyste se nedostali do koncentračního tábora, to je strašné, co se tam děje.‘ Tak jsme se ptali, co tam teda nejstrašnějšího viděl. ,Tak si představte, když leje, tak vězni musejí lehnout a esesmani, aby si neumazali štyfle, tak po jejich zádech kráčejí z betonu na beton, aby neměli špinavé tyto.‘ Já v duchu osobně… Tenkrát jsem měl několik měsíců po 18. roku, v duchu jsem si říkal: Ale nevykládej takový nesmysly. Nechtělo se mi to věřit. První momenty, co jsem byl v Dachau, jsem si vzpomněl na Holého. V duchu jsem ho zažádal o prominutí, že jsem tak o něm smýšlel, a v duchu jsem řekl: A měl jsi ohromné štěstí, že jsi viděl jenom to, co jsi viděl jako nejhrůznější. Poněvadž prvně jsem viděl tam člověka živého na ohni, před branou ještě, a potom později ten velký zástup lidí s obrovskými flegmonami, a to mrzlo tenkrát, toho 6. ledna. Přes den mohlo být takových 18–20 °C, bylo slunečno sice, ale mráz tam byl, tuhé mrazy. A když jsem viděl ty chudáky, ty vězně, vyhrnuté nohavice až nahoru a od vrchu až dolů samý hnis, vředy a takové… flegmony. Já jsem to neznal tenkrát, až tam jsem teprve se naučil to jméno, co to je vlastně. Takže to jsem si v duchu vzpomněl na toho Holého.“

  • „Ve čtvrtek 26. září odpoledne volal rozhlas: Věroslav Dušek do ředitelny! A poněvadž sekretářem ředitele reálného gymnázia byl bratr z Moravské Ostravy, jsme si samozřejmě tykali, když jsme se znali, tak jsem několikrát dříve tam byl volán, a jsem přišel a jsem říkal: ,Tak co máš tady pro mě?‘ A on mi tak tiše řekl: ,Gestapo je tu.‘ Já jsem se rozesmál, já myslel, že dělá legraci, ale všimnul jsem si, že z jeho kanceláře k řediteli byly dveře zavřené. A ty byly obvykle otevřené. On říkal: ,Vážně, je tu gestapo, běž za ředitelem.‘ Tak jsem zaklepal, šel jsem dovnitř a tam stál s ředitelem nějaký chlapík, takový vyšší, a já jsem pozdravil ředitele a ptal jsem se ho: ,Přál jste si, pane řediteli?‘ A ten pošuk, co tam stál tak, tak se ptal ředitele: ,Das ist er?‘ Ředitel přikývnul, že jo, tak se obrátil ke mně a ptal se, jestli znám německy. Německy to řekl. Tak jsem řekl, že ne.“

  • „Já jsem se řídil asi tím, co kdysi Jan Neruda vytvořil. A sice: Bude-li každý z nás z křemene, je celý národ z kvádrů. A potom byl závěr našich sokolských prostných o X. sletu: V kázni, síle, svornosti - budoucna jsme vlasti stráž. To byl závěr našich prostných o X. sokolském sletu. Tím jsem se řídil. A hlavně taky tou snahou být členem československé branné moci.“

  • „Tak jsem přešel most, a najednou za sebou slyším: ,Stůj!‘ Tak jsem se otočil a přišel chlap s puškou namířenou. A já jsem byl samozřejmě rád, když jsem poznal ten Zárubek, a teď jsem byl naštvaný, že mě jakýsi blbec… Když už jsem doma skoro, a teď se mě ptá: ,Kam jdete?‘ – Tak zhurta. Já jsem taky zhurta: ,Domů!‘ – ,A kde bydlíte?‘ – ,Já nevím!‘ A čím dál tím víc jsme na sebe řvali. A tak jsem mu řekl, že nevím, kde bydlejí moji rodiče, a že se jdu zeptat, tady že vidím šachtu Zárubek, že tam je zaměstnaný můj otec. – ,Tak běžte přede mnou a jdeme na ten Zárubek!‘ – Tak jsme šli, já jsem šel ještě poslední metry už doma pod puškou! Tak jsme přišli na ten Zárubek na vrátnici, tam byli dva noční hlídači a ten se ptá, ten co mě doprovázel: ,Je tu zaměstnaný nějaký Dušek?‘ – ,Jo, tu jsou dva Dušci, jeden je štábní kapitán a ten druhý je naddůlní.‘ – ,A mají děti?‘ – ,Ten naddůlní má syna, ale ten asi už nežije, ten už dlouho je zavřený v koncentračním táboře.‘ – No, a ten co stál za mnou, kdy zmizel, já nevím, jenom já jsem řekl: ,Ten syn žije, to jsem já a hledám, kde to jsou, ti rodiče moji.‘ – Jeden z těch dvou mi říká: ,Ježiš, tak to jste vy, počkejte prosím vás chvíli, jen zajdu pro kolegu a já vás zavedu až domů k vám, k tatínkovi.‘ To byly první chvíle tady na tom Zárubku. Tak jsme přišli s tím doprovodem a první, kdo otevřel, byl můj otec. A bylo 24. května časně ráno. Čili odešel jsem po obědě 26. září 1940 a jako pořádný syn jsem se vrátil časně ráno za pět roků.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    nejspíše Krnov, 12.06.2008

    (audio)
    délka: 03:19:55
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Řídil jsem se sokolstvím a Masarykem

4.jpg (historic)
Věroslav Dušek

Věroslav Dušek pochází z Poruby, kde se narodil 29. května 1922. Jeho otec patřil před první světovou válkou k zakladatelům Sokola na Ostravsku a Věroslav Dušek sám cvičil v Sokole od čtyř let. Reálné gymnázium v Orlové nedostudoval, v září 1939 byl zatčen gestapem kvůli přípravám na odchod do francouzské zahraniční armády. Nejprve byl vězněn v Brně a ve Vídni a poté byl deportován do koncentračního tábora Dachau. Během následujících pěti let prošel německými koncentračními tábory Neuengamme, Sachsenhausen, Natzweiler a Lichterfelde. Osvobození Německa ho zastihlo opět v Dachau. Věroslav Dušek zemřel 29. července roku 2020.