Věroslav Dušek

„A tak Holý nám říkal: ,Ježišmarja, snažte se jenom, abyste se nedostali do koncentračního tábora, to je strašné, co se tam děje.‘ Tak jsme se ptali, co tam teda nejstrašnějšího viděl. ,Tak si představte, když leje, tak vězni musejí lehnout a esesmani, aby si neumazali štyfle, tak po jejich zádech kráčejí z betonu na beton, aby neměli špinavé tyto.‘ Já v duchu osobně… Tenkrát jsem měl několik měsíců po 18. roku, v duchu jsem si říkal: Ale nevykládej takový nesmysly. Nechtělo se mi to věřit. První momenty, co jsem byl v Dachau, jsem si vzpomněl na Holého. V duchu jsem ho zažádal o prominutí, že jsem tak o něm smýšlel, a v duchu jsem řekl: A měl jsi ohromné štěstí, že jsi viděl jenom to, co jsi viděl jako nejhrůznější. Poněvadž prvně jsem viděl tam člověka živého na ohni, před branou ještě, a potom později ten velký zástup lidí s obrovskými flegmonami, a to mrzlo tenkrát, toho 6. ledna. Přes den mohlo být takových 18–20 °C, bylo slunečno sice, ale mráz tam byl, tuhé mrazy. A když jsem viděl ty chudáky, ty vězně, vyhrnuté nohavice až nahoru a od vrchu až dolů samý hnis, vředy a takové… flegmony. Já jsem to neznal tenkrát, až tam jsem teprve se naučil to jméno, co to je vlastně. Takže to jsem si v duchu vzpomněl na toho Holého.“

„Ve čtvrtek 26. září odpoledne volal rozhlas: Věroslav Dušek do ředitelny! A poněvadž sekretářem ředitele reálného gymnázia byl bratr z Moravské Ostravy, jsme si samozřejmě tykali, když jsme se znali, tak jsem několikrát dříve tam byl volán, a jsem přišel a jsem říkal: ,Tak co máš tady pro mě?‘ A on mi tak tiše řekl: ,Gestapo je tu.‘ Já jsem se rozesmál, já myslel, že dělá legraci, ale všimnul jsem si, že z jeho kanceláře k řediteli byly dveře zavřené. A ty byly obvykle otevřené. On říkal: ,Vážně, je tu gestapo, běž za ředitelem.‘ Tak jsem zaklepal, šel jsem dovnitř a tam stál s ředitelem nějaký chlapík, takový vyšší, a já jsem pozdravil ředitele a ptal jsem se ho: ,Přál jste si, pane řediteli?‘ A ten pošuk, co tam stál tak, tak se ptal ředitele: ,Das ist er?‘ Ředitel přikývnul, že jo, tak se obrátil ke mně a ptal se, jestli znám německy. Německy to řekl. Tak jsem řekl, že ne.“

„Já jsem se řídil asi tím, co kdysi Jan Neruda vytvořil. A sice: Bude-li každý z nás z křemene, je celý národ z kvádrů. A potom byl závěr našich sokolských prostných o X. sletu: V kázni, síle, svornosti - budoucna jsme vlasti stráž. To byl závěr našich prostných o X. sokolském sletu. Tím jsem se řídil. A hlavně taky tou snahou být členem československé branné moci.“

„Tak jsem přešel most, a najednou za sebou slyším: ,Stůj!‘ Tak jsem se otočil a přišel chlap s puškou namířenou. A já jsem byl samozřejmě rád, když jsem poznal ten Zárubek, a teď jsem byl naštvaný, že mě jakýsi blbec… Když už jsem doma skoro, a teď se mě ptá: ,Kam jdete?‘ – Tak zhurta. Já jsem taky zhurta: ,Domů!‘ – ,A kde bydlíte?‘ – ,Já nevím!‘ A čím dál tím víc jsme na sebe řvali. A tak jsem mu řekl, že nevím, kde bydlejí moji rodiče, a že se jdu zeptat, tady že vidím šachtu Zárubek, že tam je zaměstnaný můj otec. – ,Tak běžte přede mnou a jdeme na ten Zárubek!‘ – Tak jsme šli, já jsem šel ještě poslední metry už doma pod puškou! Tak jsme přišli na ten Zárubek na vrátnici, tam byli dva noční hlídači a ten se ptá, ten co mě doprovázel: ,Je tu zaměstnaný nějaký Dušek?‘ – ,Jo, tu jsou dva Dušci, jeden je štábní kapitán a ten druhý je naddůlní.‘ – ,A mají děti?‘ – ,Ten naddůlní má syna, ale ten asi už nežije, ten už dlouho je zavřený v koncentračním táboře.‘ – No, a ten co stál za mnou, kdy zmizel, já nevím, jenom já jsem řekl: ,Ten syn žije, to jsem já a hledám, kde to jsou, ti rodiče moji.‘ – Jeden z těch dvou mi říká: ,Ježiš, tak to jste vy, počkejte prosím vás chvíli, jen zajdu pro kolegu a já vás zavedu až domů k vám, k tatínkovi.‘ To byly první chvíle tady na tom Zárubku. Tak jsme přišli s tím doprovodem a první, kdo otevřel, byl můj otec. A bylo 24. května časně ráno. Čili odešel jsem po obědě 26. září 1940 a jako pořádný syn jsem se vrátil časně ráno za pět roků.“