Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věroslav Dušek (* 1922  †︎ 2020)

• narozen 29. května 1922 v Porubě

• otec horník, spoluzakladatel Sokola

• v Sokole od čtyř let

• snaha odejít do francouzské zahraniční armády

• odbojová činnost

• zatčen v září 1940

• vězněn v Dachau, Neuengamme, Oranienburgu

• osvobozen v Dachau

• zemřel 29. července roku 2020

V jedenácti letech nastoupil pan Dušek do reálného gymnázia v Orlové. Otec byl havíř, pocházel z Příbrami. Společně s Janem Čapkem zakládal sokolskou župu a v souvislosti s tím byl v listopadu 1914 rakouskými řady zatčen a šest a půl roku strávil ve vězení. Bratr Kratochvíl byl rakouskou policií zatčen a na popud náčelníka Čapka měli sokolové žádat u soudu v Ostravě jeho propuštění. Někteří ale byli předem udáni, mezi nimi i otec Věroslava Duška. Po propuštění, už za masarykovské republiky, absolvoval horní školu, stal se důlním inženýrem, a až do konce aktivního života pracoval na dole.

V pondělí 10. října 1938 obsadili Těšínsko nacisté, téměř celá rodina z Duškovy strany musela do 24 hodin odejít z obsazeného území.

Věroslav Dušek cvičil od čtyř let v Sokole. V mládí se věnoval závodně gymnastice, cvičil na nářadí a patřil mezi tři dorostence, kteří byli vybráni k výcviku u oddílu mužů. Byl rozhodnut věnovat se profesionálně branné moci, chtěl k armádě. V Sokole ho měl pod patronací bratr Rund, který ho už na podzim 1939 pověřil prvními úkoly pro odboj. Asi pětkrát distribuoval letáky. Rund ho také připravoval na odchod do Francie, akci naplánoval na podzim 1940. Duškovým cílem bylo odejít do francouzské zahraniční armády a bojovat proti Hitlerovi:

„To jsem věděl, že oktávu už nedokončím, poněvadž jsem měl (…) odejít přes Beskydy na Slovensko do Turzovky a odtamtud měl jsem se dostat na francouzský konzulát do Bratislavy, kde jsem měl dostat pas.“

Dušek si během prázdnin mapoval situaci v pohraničí, kudy bude odcházet, loučil se s nejbližší rodinou, denně cvičil, běhal. Situaci komplikovaly události v Evropě, plán se postupně přesunul na druhou polovinu listopadu.

Dne 26. 9. 1940 odešel naposledy do školy. Během vyučování byl zatčen.

„Ve čtvrtek 26. září odpoledne volal rozhlas: Věroslav Dušek do ředitelny! A poněvadž sekretářem ředitele reálného gymnázia byl bratr z Moravské Ostravy, jsme si samozřejmě tykali, když jsme se znali, tak jsem několikrát dříve tam byl volán, a jsem přišel a jsem říkal: ,Tak co máš tady pro mě?‘ A on mi tak tiše řekl: ,Gestapo je tu.‘ Já jsem se rozesmál, já myslel, že dělá legraci, ale všimnul jsem si, že z jeho kanceláře k řediteli byly dveře zavřené. A ty byly obvykle otevřené. On říkal: ,Vážně, je tu gestapo, běž za ředitelem.‘ Tak jsem zaklepal, šel jsem dovnitř a tam stál s ředitelem nějaký chlapík, takový vyšší, a já jsem pozdravil ředitele a ptal jsem se ho: ,Přál jste si, pane řediteli?‘ A ten pošuk, co tam stál tak, tak se ptal ředitele: ,Das ist er?‘ Ředitel přikývnul, že jo, tak se obrátil ke mně a ptal se, jestli znám německy. Německy to řekl. Tak jsem řekl, že ne.“

Důvodem zatčení byl dopis, který napsal Dušek československému vyslanci ve Francii Štefanu Osuskému v červenci 1939. Tomu předcházela korespondence s generálem Fochem.

„Večer 14. března, ještě v noci, jsem napsal na někdejšího náčelníka francouzské vojenské mise generála Foche, který už v té době byl zpátky v Paříži. Myslím, že v únoru 1939 odjel zpátky do Paříže. Obrátil jsem se na něj a chtěl jsem ho požádat o informaci, jak to (bude) v případě války, protože jsme všichni počítali, že k válce rozhodně dojde, že nebudou moci do nekonečna už ustupovat Hitlerovi, že k válce teda dojde, tak jsem od něj chtěl vědět, jestli budou zřízeny opět československé legie a nebo jestli to bude samostatná československá armáda. A nebo jestli, poněvadž Daladier byl pořád ještě u vlády, jestli bude to v rámci francouzské armády. Jenom tolik. A Foche mi odpověděl, to jsem dostal až 4. dubna, tu jeho odpověď, jo a ještě jsem se dotazoval, jestli to bude v rámci francouzské cizinecké legie, mi odpověděl na to, že ty informace nemá a že pokud je mu známo, tak ve Francii nikdo v tom roce válku neočekává. Ale abych se v té věci obrátil na československého vyslance, který nadále funguje. A mimoto tam byl v dopise přiložen leták, ne leták, ale přihláška do francouzské cizinecké legie. Tak to bylo vše. A na podkladě toho dopisu od generála Foche jsem se obrátil na našeho vyslance Osuského. Ovšem s tím jsem absolutně nepočítal, že by toto se mohlo dostat do rukou… Proto bylo to největší moje překvapení, když mi ten pošuk, to byl sudeťák nějaký, česky říkal, že jsem psal vyslanci Osuskému.“

Dušek byl odvezen do budovy ostravského gestapa, kde absolvoval vstupní výslech a procedury - otisky prstů a fotografování. Pak byl tramvají a pěšky odveden do věznice. Jeho spoluvězni byli zejména sokolové a příslušníci odboje a jen tři komunisté. Zde byl vězněn do 10. 12. 1940, následoval převoz do Brna, do budovy na Cejlu, kde probíhalo třídění vězňů. Dušek byl určen na Veveří. Jako vězeň pracoval při bourání stavby, později v kotelně budovy gestapa, bývalé právnické fakulty. Stále doufal, že bude propuštěn a odejde do Francie. Zvlášť když se rozšířila informace, že má být celá řada vězňů propuštěna. Ve středu 18. prosince byl skutečně volán, aby si zabalil věci, které chce poslat domů. Dostal podepsat Schutzhaftbefehl podepsaný Heydrichem. Byl ale informován, že to znamená převoz do koncentračního tábora.

Vlakem byli převezeni do Vídně. Zde strávil Vánoce. Tehdy k nim byli na cimru přiděleni polští vězni a jeden Francouz, společně zpívali vánoční písně. Rakouští dozorci ve věznici s nimi zacházeli velmi dobře, nabízeli jídlo, dostávali ho odděleně, na Vánoce nabízeli zakoupení nějakých věcí na přilepšenou.

„Před Vánocema se nás dotazovali ti Vídeňáci, jestli nechceme něco zakoupit, že nám zakoupí nějaké takové věci, čaj, ovoce, co bude, poněvadž oni měli na lístky. Nakonec se toho moc nepodařilo, nějaké citrony nám koupili, sacharin, nějaké ovocné čaje, a několik jich přineslo nějaké takové doma (upečené) z černé mouky buchtičky, aby mohli přilepšit. A moc se omlouvali, že nemohli toho víc, protože není.“

Pochopil, že Rakušané a Němci jsou rozdílné národy. Pozdější zkušeností si ověřil, že řada Rakušanů byla protinacisticky zaměřených, nestavěli se nadřazeně.

Ráno 3. ledna byl s dalšími lidmi odvezen do Salcburku a tam už bylo zacházení jiné. Vzpomíná na páchnoucí jídlo servírované na zem. Tam se teprve dozvěděl, že jede do Dachau. Strávili zde noc a dopoledne, pak pokračovali v cestě do Mnichova. Odsud v pondělí 6. ledna vypravili 36 vězňů v jednom nákladním voze do Dachau.

Vzpomíná na vězně Holého, kterého potkal ve věznici v Ostravě. Holý měl za sebou Dachau a vyprávěl jim, jaké tam panují podmínky:

„A tak Holý nám říkal: ,Ježišmarja, snažte se jenom, abyste se nedostali do koncentračního tábora, to je strašné, co se tam děje.‘ Tak jsme se ptali, co tam teda nejstrašnějšího viděl. ,Tak si představte, když leje, tak vězni musejí lehnout a esesmani, aby si neumazali štyfle, tak po jejich zádech kráčejí z betonu na beton, aby neměli špinavé tyto.‘ Já v duchu osobně… Tenkrát jsem měl několik měsíců po 18. roku, v duchu jsem si říkal: Ale nevykládej takový nesmysly. Nechtělo se mi to věřit. První momenty, co jsem byl v Dachau, jsem si vzpomněl na Holého. V duchu jsem ho zažádal o prominutí, že jsem tak o něm smýšlel, a v duchu jsem řekl: A měl jsi ohromné štěstí, že jsi viděl jenom to, co jsi viděl jako nejhrůznější. Poněvadž prvně jsem viděl tam člověka živého na ohni, před branou ještě, a potom později ten velký zástup lidí s obrovskými flegmonami, a to mrzlo tenkrát, toho 6. ledna. Přes den mohlo být takových 18–20 °C, bylo slunečno sice, ale mráz tam byl, tuhé mrazy. A když jsem viděl ty chudáky, ty vězně, vyhrnuté nohavice až nahoru a od vrchu až dolů samý hnis, vředy a takové… flegmony. Já jsem to neznal tenkrát, až tam jsem teprve se naučil to jméno, co to je vlastně. Takže to jsem si v duchu vzpomněl na toho Holého.“

Poznal také francouzské vězně, vojáky první světové války, kteří se před nacisty dobrovolně ponižovali. Uvažuje o příčinách morálního úpadku svého dříve obdivovaného národa. V Dachau panovaly silné mrazy, přes den kolem –20 stupňů Celsia. Absolvovali vstupní prohlídku a očistu, vybavení oděvem a odchod na revír – ošetřovnu v bloku A a B. Zde přišel o své dobré a pohodlné boty, nějaký sudetský Němec mu je ukradl – vyměnil za své malé. Revírkápo byl Rakušan – a jeden z mála Rakušanů, které poznal, kteří se chovali vyloženě zle a zákeřně. Byl umístěn na 10. bloku. V Dachau se dbalo na čistotu, nevyskytla se jediná veš, pokud ano, vše se čistilo. Jako nováčci dělali těžké práce. Navíc všichni Čechoslováci ze skupiny, se kterou Dušek přišel, kromě jediného, který byl komunista, byli přiděleni ke štráfkompanii se zostřeným režimem. Zde onemocněl, měl omrzliny na nohou.

Při transportu do Neuengamme u Hamburku měl vysokou horečku. Na cestu dostali holandské sandály, v rozbředlém sněhu u Neuengamme jeden ztratil. Podmínky zde byly velmi špatné, matrace a deky byly plné vší.

Byl určován do různých komand. Například v klinkerwerku (cihelně) se dolovala hlína a vozila se v kolejových vozících. Areál cihelny vedl k Mnichovu.

„A pravděpodobně dál tam, směrem západním od klinkerwerku, byla škola. (…) Podle toho, že ráno vedly matky děcka asi do té školy. Poněvadž celá spousta těch matek šla podle toho drátěného plotu, který byl u klinkerwerku. A představte si, když se dívaly ty ženské a ta děcka, jak tam ti vězni musejí nakládat a tak dále, tak ti vorarbeitři a kápové - a to byli většinou vysloveně Němci, většinou černí nebo zelení, což byli takzvaní arbeitsabotážníci anebo Berufsverbrecher, to byli zloději nebo vrazi, jak likvidují ty hubené vězně, jak je zabíjejí motykami nebo jak je zatlačují do bláta, ty staré. A představte si, ty bestie, babizny německé stály u toho a tleskaly.“

Neuengamme byl podle Duška nejhorší koncentrační tábor, který zažil. Dušek tu přišel o boty a nohy měl od omrzlin oteklé – onemocnění označuje jako bursitis praepatellaris. Po ošetření kolena lágrovým zdravotníkem ležel, pak dostával lehčí práce, například štupoval ponožky. Otok se ale vrátil. Po třech týdnech byl zapsán na invalidní transport zpět do Dachau. Sem přijel 29. dubna. Zdejší lékař mu chtěl nohu amputovat, ale Dušek se postavil proti tomu. Věděl, že ve zdejších hygienických podmínkách by to znamenalo téměř jistou smrt. Začal se sám léčit drceným jitrocelem a za tři dny otok opadl.

Od listopadu 1941 do července 1942 vystřídal řadu činností, byl doporučen na písaře, později pracoval v komandu, které chodilo do bramborového sklepa v Dachau. Třídili shnilé brambory a mohli se tu dosyta najíst. Pak pracoval na plantážích, později v čisticím komandu. Uklízeli například časně ráno na komandatuře a tam mohli poslouchali i rádio, dokonce česky Londýn. Dodávali zprávy do lágru. Chodili bez stráže, nosili jídlo z esesácké kuchyně.

Po konfliktu s kápem, který byl také sudeťák – zaútočil na něj a Dušek mu dal do zubů – byl zařazen do transportu. V polovině listopadu přijel do Oranienburgu u Sachsenhausenu. Při vstupu uvedl jako profesi student a byl zařazen do komanda do Berlína do Lichterfelde. Zde byl až do 5. 10. 1943. Pohybovali se celý den mimo tábor, vraceli se každý den až večer, a pozoroval ve městě opadající entuziasmus Němců.

Ve dnech 28. 2.–1. 3. 1943 došlo k velkému bombardování Berlína. Jeho komando pracovalo i při odklízení trosek. Tenkrát padla budova, kde sídlilo gestapo, Sicherheitsdienst a jiné instituce.

„My jsme jim to nekradli, my jsme brali část toho, co Němci narabovali z celé Evropy. To byste žasli, co oni měli za konzervy, co měli za vína, likéry, cigarety všech možných druhů, parádní jídla všelijaká, sušené ovoce a tak dál. Takže my jsme si brali i cukr, i mlíko, měli jsme to, kde byla kapsa, za košilí. Jenomže my jsme přicházeli asi 300 metrů od lágru a z dálky jsme viděli, že Fuchs chodí dlouhými kroky před bránou. A to bylo znamení, že je nějak rozčilený. Tak jsme přišli blíž, napakovaní vším možným pro druhé vězně v lágře, a Fuchs nás zastavil: ,Tak si představte, telefonovali mi SS ze Sandweileru, že moji vězni ukradli maso. Já jsem řekl, že moji vězni nejsou žádní zloději. Chtěli, abych vás zkontroloval, já vás kontrolovat nebudu – a běžte dál do lágru.‘ V lágru jsme všechno vyndali, cukr krystal, já měl sušené meruňky, sušené švestky, čerstvé mlíko…“

Při bombardování 24.–25. srpna 1943 v táboře vyhořely dva baráky a kuchyň od nevybuchlých osvětlovacích střel s fosforem. Od června toho roku také pomáhal při vyklízení skladu ve Spandau (SS-Hauptwirtschaftslager 2).

Oficíři SS si vyžádali, aby jim byli vězni z komanda, jehož členem byl i Dušek, dáni k dispozici v jižním Německu. Proto 5. 10. odpoledne odjeli ze Sachsenhausenu, pak pokračovali v dobytčácích dál. Z vlaku vystoupili až 13. října 1943.

Byli ubytováni čtyři kilometry od městečka Rastatt a patřili ke koncentračnímu táboru Natzweiler. Byli k dispozici oficírům. V prosinci 1944 jim Stock a Kilmann, později souzení za napomáhání při atentátu na Hitlera, osobně popřáli hezké Vánoce, poslední Štědrý den v zajetí. V dubnu 1944 se vrátil do Dachau.

K osvobození Dachau došlo v neděli 29. dubna 1945, vzpomíná Věroslav Dušek. Toho dne už se nekonal apel, Dušek se poprvé setkal se svým strýcem, který tu byl také vězněn na jiném bloku. U komandatury už nevisel prapor s křížem a znak SS, ale bílé prapory. První američtí vojáci vstoupili branou v 17:25. Nastalo stříhání drátů, další američtí vojáci rozbili bránu, vězni vyhazovali z kanceláří fotografie, Američany nosili dovnitř. Za vojáky byly již připraveny pojízdné operační sály, další náklad jídla, Červený kříž. Mezi bloky ležely hromady rozkládajících se mrtvol, na kolejích stál vlak s mrtvolami, krematorium bylo nacpané až k bráně.

Věroslav Dušek z Dachau odjel 22. května. Jel v amerických náklaďácích přes Mnichov, který byl v troskách, do Plzně, pak vlakem přes Prahu do Ostravy. Sem přijel o půlnoci. U Sýkorova mostu ho zastavila hlídka.

„Tak jsem přešel most, a najednou za sebou slyším: ,Stůj!‘ Tak jsem se otočil a přišel chlap s puškou namířenou. A já jsem byl samozřejmě rád, když jsem poznal ten Zárubek, a teď jsem byl naštvaný, že mě jakýsi blbec… Když už jsem doma skoro, a teď se mě ptá: ,Kam jdete?‘ – Tak zhurta. Já jsem taky zhurta: ,Domů!‘ – ,A kde bydlíte?‘ – ,Já nevím!‘ A čím dál tím víc jsme na sebe řvali. A tak jsem mu řekl, že nevím, kde bydlejí moji rodiče, a že se jdu zeptat, tady že vidím šachtu Zárubek, že tam je zaměstnaný můj otec. – ,Tak běžte přede mnou a jdeme na ten Zárubek!‘ – Tak jsme šli, já jsem šel ještě poslední metry už doma pod puškou! Tak jsme přišli na ten Zárubek na vrátnici, tam byli dva noční hlídači a ten se ptá, ten co mě doprovázel: ,Je tu zaměstnaný nějaký Dušek?‘ – ,Jo, tu jsou dva Dušci, jeden je štábní kapitán a ten druhý je naddůlní.‘ – ,A mají děti?‘ – ,Ten naddůlní má syna, ale ten asi už nežije, ten už dlouho je zavřený v koncentračním táboře.‘ – No, a ten co stál za mnou, kdy zmizel, já nevím, jenom já jsem řekl: ,Ten syn žije, to jsem já a hledám, kde to jsou, ti rodiče moji.‘ – Jeden z těch dvou mi říká: ,Ježiš, tak to jste vy, počkejte prosím vás chvíli, jen zajdu pro kolegu a já vás zavedu až domů k vám, k tatínkovi.‘ To byly první chvíle tady na tom Zárubku. Tak jsme přišli s tím doprovodem a první, kdo otevřel, byl můj otec. A bylo 24. května časně ráno. Čili odešel jsem po obědě 26. září 1940 a jako pořádný syn jsem se vrátil časně ráno za pět roků.“

Jaké vyznával Věroslav Dušek hodnoty v životě? Řídil se hodnotami, kterým ho učil Sokol. A také Nerudovými verši:

„Já jsem se řídil asi tím, co kdysi Jan Neruda vytvořil. A sice: Bude-li každý z nás z křemene, je celý národ z kvádrů. A potom byl závěr našich sokolských prostných o X. sletu: V kázni, síle, svornosti - budoucna jsme vlasti stráž. To byl závěr našich prostných o X. sokolském sletu. Tím jsem se řídil. A hlavně taky tou snahou být členem československé branné moci.“

Hluboce ovlivněn byl i hodnotami, které ztělesňoval Tomáš Garrigue Masaryk. Když první československý prezident zemřel, byl Dušek s otcem a strýci na jeho pohřbu v Praze. Detailně vzpomíná i na své pocity, s jakými pocity přijímal události před obsazením Československa nacisty. V roce 1938 při návštěvě lorda Runcimana cítil nedůvěru. Ve středu 21. 9. 1939 poslouchal rozhlasové vysílání, kde bylo oznámeno postoupení Sudet. Následovala 22. a 23. září schůzka sokolů. Nejzdatnější chtěli pomáhat armádě a bránit hranici. Čtyřiadvacátého září byla sobota, měli školu. Šel do Orlové dříve, aby se přihlásil k armádě. Udal o rok vyšší věk, aby ho vzali, ve skutečnosti mu bylo teprve 16. Pak byla škola, četli mobilizační rozkaz, pak odešel z němčiny, na sokolovně u vojáků poprvé střílel z kulometu.