Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Dušková, roz. Vokálová (* 1931  †︎ 2019)

• narodila se 11. listopadu 1931 v Praze

• 1937-45 obecná a měšťanská škola

• po roce 1945 jeden rok obchodní školy

• 28. května 1948 zatčena v důsledku své známosti s Miloslavem Chocem

• dne 11. prosince 1948 odsouzena jako mladistvá (17 let) v procesu Hamal a spol. (součást monstrprocesu s Chocem)

• 1948-1953 vězněna v Hradci Králové, Kostelci nad Orlicí, ve Lnářích a v Zámrsku

• zemřela 29. října 2019

Rodina

Eva Dušková se narodila 11. listopadu 1931 v Praze. Byla nejmladší ze tří dětí Ludmily a Františka Vokálových, kteří vlastnili v Praze na Ořechovce dva rodinné domy. „Na otce mám jednu vzpomínku. Bylo to za války. Maminka vždycky říkala: ,Jo, Stalin, ten to všem ukáže.‘ Tatínek, který byl za první světové na východní frontě, jí na to odpověděl: ,Nemysli si, ti jestli sem přijdou, tak to bude to samý co Němci.‘“

Díky prozíravosti otce, který měl svou stavební firmu a ony dvě vily postavil jako nájemní, byla rodina po jeho smrti (František Vokál zemřel na žloutenku v roce 1943) dobře zabezpečena. Po válce se do suterénu vily nastěhovali studenti techniky, se kterými se Eva jako šestnáctiletá přátelila. Hrála na klavír, připravovala se na konzervatoř a navštěvovala národněsocialistické plesy. V té době se seznámila s Miloslavem Chocem, studentem ČVUT a národněsocialistickým mládežnickým funkcionářem. 

Chociáda

Po únoru 1948 Choc uprchl za hranice, zřejmě i s nadějí, že jeho milá ho později bude následovat. Poznal tam skupinu emigrantů v čele s někdejším partyzánem Josefem Vávrou-Staříkem a rozhodl se vrátit zpět, tentokrát s několika úkoly. Kromě jiného měl hlavně distribuovat letáky, navázat některé kontakty a organizovat skupinky lidí protikomunistického smýšlení. Po návratu navštívil Vokálovy a ukryl v jejich vile, v příbytku jednoho ze studentů, letáky s protikomunistickým obsahem. „Choc se u nás zdržel jeden, dva dny a odjel. Vrátil se s Karlem Ševčíkem, zase tam přespali a odjeli na Slovensko. Dost špatně se vyjadřoval o těch emigrantských táborech v Řezně, že je to tam špatný, že tam mají lidi hlad, moc valně o tom nemluvil (…) Dvacátého osmého května, právě na narozeniny prezidenta Beneše, nás celou rodinu spakovali. Přišli k ránu, vyházeli nás z postelí. Můj bratr si chtěl vzít kousek chleba, nebo cukr – ten jeden estébák mu řekl jen: ,Nic si neber, nic si neber, za hodinu jste zpátky.‘ Odvezli nás ještě s maminkou a se sestrou na jednu celu, bratra na Karlák. To bylo strašné. Když nás tam vrhli, bylo nás dvanáct na cele, smrad a jeden záchod, taková budka jenom. Byly tam prostitutky, zlodějky, na mytí jeden kyblík, jedno umyvadlo a na posteli jsme spaly tři.“

Koncem května byl ve svém bytě na Letné zavražděn vysoký funkcionář partyzánského svazu a major StB Augustin Schramm. O Chocově pobytu v Československu StB věděla a již několik dnů po vraždě začal figurovat na seznamu možných pachatelů. Nepříliš přesvědčivými argumenty byl uznán jako hlavní podezřelý a 2. června 1948 zatčen v Olomouci, kde se ukrýval. Vražda nebyla nikdy pořádně objasněna a z Miloslava Choce přiznání vytloukli, mimo jiné i za slib, že Vokálovi budou propuštěni. Pro celou rodinu si totiž přišla StB ještě před Chocovým zatčením a propuštěni byli po pár dnech jen dva starší sourozenci.

Vyšetřovací a soudní vazbu prožila Eva v proslulé „kachlíkarně“ v Bartolomějské ulici a na Pankráci. Tam také Eva znovu uviděla Choce: „Já si jednou otevřela okna a slyším najednou pískat O sole mio (to byla naše písnička). Tak jsem se dozvěděla, že tam někde je. Pak jsme se každý večer dorozumívali písničkama. Jeden večer, asi za čtvrt roku, na mě volal: ,Evičko, půjdete všichni domů, já jsem jim to podepsal.‘ Namočilo se s ním totiž spoustu lidí, které pak posbírali.“  

Maminka Ludmila, která Chocovi poskytla přístřeší, a Eva, která byla jeho snoubenkou a věděla o ukrytých letácích, ve vězení zůstávaly a byly souzeny spolu s Chocem a sto jedenácti dalšími lidmi v kolotoči procesů, nazvaném již v té době „chociáda“. 

Choce odsoudil v listopadu 1948 Státní soud v Praze k smrti. Tentýž senát poslal potom v prosinci na 15 let do vězení Ludmilu Vokálovou a na 5 let i její dceru.

S Miloslavem Chocem se Eva mohla setkat ještě třikrát. „Odvolal se a byl stoprocentně přesvědčenej, že ho nepopraví. V tom (přesvědčení) nás také drželi – řekli mi taky, že ho nepopraví. Já se ho ptala, jestli to opravdu udělal. Byl to můj kluk, a kdyby ho byl zabil, tak bych to tak brala a věřila tomu, že to asi bylo správný, protože já jsem ho měla ráda – jenže on byl dost sebevědomej, a kdyby ho zabil, tak by to řekl. Byl takovej povahově a neponížil by se. Říkal: ,Přísahám, že jsem ho nezabil.‘ V takové chvíli už by nelhal.“

Poprava Miloslava Choce

Naposledy ho viděla v cele smrti v noci z 18. na 19. února 1949. Zprávu o chystané exekuci jí přinesl dozorce Václav Pešek: „,Tak pojď, zejtra ti toho tvýho miláčka budeme věšet.‘ Vedli mě do cely smrti, tam byly dveře vysazený a ležely tam dvě bedny jako rakve. Míla měl povolenou tři hodiny návštěvu, ale za hodinu přišel rozkaz, aby mě odvedli s tím, že by to mohlo ,zapůsobit na moje mladistvé city‘. Ani nevím, jak jsem se dostala zpátky na tu celu – víte, vidět zdravýho člověka, plnýho síly (…) a že on musí umřít, to je strašný… mluvili jsme o tom, jak jsme se měli rádi a jak to mohlo bejt hezký.“ 

Choce popravili 19. února 1949. Eva Dušková dostala v den popravy ještě dopis na rozloučenou a zprávu: „Mons. Tyrýnek k nám po popravě přišel. Řekl: ,Děvčata, poklekněte a pomodlete se za dva nevinné chlapce.‘ Tím nám dal najevo, že skutečně oba byli nevinní. On je totiž před smrtí zpovídal.“ Eva si svůj trest odpykala v ústavech pro mladistvé. Své matky, kterou směla navštívit během svého věznění jen jednou jedinkrát, se dočkala až v roce 1960. Krátce nato Ludmila Vokálová zemřela na fyzické i psychické následky dvanáctiletého žaláře a otrockých prací.

Kriminál

„Sebrali nás asi taky kvůli tomu majetku, protože ten major Pokorný, když jsme byli zavření na čtyřce, jednou přišel za maminkou na celu. Hrozně byl na ni sprostej, to si pamatuju, že jí říkal: ,No tak, ty krávo, ten tvůj zámeček ti asi sebereme.‘“

V jednotlivých ústavech strávila Eva pět let, od svých šestnácti do jedenadvaceti. Po čase prožitém v Hradci Králové (zvláštní oddělení pro mladistvé dívky při soudní věznici) a v Kostelci nad Orlicí (s pracovištěm Doudleby), kde Eva pracovala v zemědělství a jako švadlena, byla skupina dívek přestěhována do zrušeného augustiánského kláštera ve Lnářích u Blatné. Ústav byl zrušen v roce 1952 a osazenstvo se znovu stěhovalo, tentokrát do Zámrsku, který sloužil do té doby jako výlučně chlapecký ústav. Pro dívky tam bylo zřízeno nové oddělení. 

Eva pracovala postupně v zemědělství, v přádelně, uklízela, ale nevyhnuly se jí ani těžké fyzické práce jako vykládání vagonů, skládání cihel a zmíněné práce na přestavbě kláštera ve Lnářích. Za prací se často jezdilo či chodilo, ve městě vězni na chodník ovšem nemohli, museli jít při krajnici. Pracovní doba byla oficiálně osm hodin, při různých pracích i delší. Po běžné práci se neodpočívalo, následovaly kroužky, kde se každý musel zapojit do aktivit politické převýchovy, určené jak kriminálním delikventkám, tak politickým vězeňkyním: „Ve Lnářích nás také učili vojenskýmu drilu, musely jsme i salutovat, když jsme je potkali, furt do pozoru, noční pochoďáky. A řeknu vám, že ty baby byly horší jak chlapi. Měly jsme tam bachařku, lesbičku, a ta si tam vyhlídla jednu chovanku. Vytáhla si ji večer a pak ji tam vrátila… Když se ta holka myla, měla cucfleky na celém těle. Nahlásily jsme to a bachařku dali naštěstí pryč.“

Ve Lnářích si Evu Duškovou brala jedna z dozorkyň rovněž na pokoj, kde jí musela dělat posluhovačku: „Všechno jsem jí musela dělat, prát spodní prádlo po menstruaci a tyhle věci. Ta holka si hrozně ráda hrála se zbraní – když jsem uklízela, tak vykládala: ,Tak si představte, kdybych teď vzala zbraň a zastřelila vás tady. Co byste tomu říkala? Já kdybych chtěla, můžu vás všechny postřílet.‘ Byla blázen. Pak mě venku opravdu postřelila. (Pravděpodobně neúmyslně, pozn. autora.) Šly jsme z pošty a já jsem táhla balíky, byla jsem sehnutá, a jak jsem se narovnala, vyšla rána (…) Kdyby to bylo o vteřinu dřív, tak jsem to měla v hlavě. Vůbec jsem to necítila a ještě jsem udělala několik kroků – byl sníh a najednou vidim, že za mnou jde krev… Vyhrnula jsem nohavici a už jsem si sedla.“ 

Přivolaný zvěrolékař (doktor na blízku nebyl) nařídil převézt postřelenou do nemocnice, kde byla izolována a hlídána bachařkou ve dne v noci: „Když třeba šla na záchod, přišli lidi a dali mi tam něco k jídlu, do nočního stolku… Před bachařkou jsem to jíst ovšem nemohla. Za takovej průstřel by na frontě prý platili milionama, protože to šlo centimetr od tepny (…) Ten výstřel chtěli hodit na to, že jsem chtěla utíkat. Štábní kapitán Štěrbáček se mě tehdy zastal a řekl, že to nemůžou udělat, protože už mám jít brzy domů. Jenže oni na to: ,Tady se jedná o naši soudružku, kdežto Vokálová je prachsprostej třídní nepřítel.‘ Prostě mě odepsali.“

Pomocí zmíněného strážmistra byla o události zpravena teta Evy Duškové. Napsala žádost o milost Gottwaldovi – a ten ji zamítl.

Na svobodě

Rok po této události byla Eva Dušková po pěti letech v nápravných zařízeních propuštěna. „Vedoucí výchovy bachařka Holíšová mi dala tlustou bichli marx-leninismu a tam bylo napsáno, že věří, že se sejdeme na společné cestě ke komunismu. Oni mají to myšlení úplně převrácený. Pustili mě třicátýho března s tím, abych poznala na prvního května sílu pracujícího lidu. Vyšla jsem za bránu a začala jsem to trhat. Až potom jsem si říkala, že mě za to mohli zavřít znova.“

Eva Dušková vzpomíná, že po pěti letech izolace neměla pojem ani o penězích, ani o tom, kam v Praze jezdí tramvaje, aby se mohla dostat k tetě. Když se šla podívat na oslavy Prvního máje, byla jiná i móda. Problémy měla i na cestě vlakem do Prahy: „V Pardubicích vlak zastavil, lidi ubejvali z vagonu, nikdo tam nebyl, já pořád seděla… Všude tma. Přišel člověk z dráhy a: ,Ježiš, slečno, co tady děláte?‘ Já řikám: ,Jedu do Prahy,‘Ale seděla jsem v odstaveným vagoně. Předtím jsem byla sama v kupé a přistoupil bachař někde z Peček, jel na Prvního máje do Prahy. Já mu lhala, nemohla jsem říct, že jedu z kriminálu, a on furt naléhal, že se sejdeme. Byla jsem vyplašená jako zajíc po tolika letech, bála jsem se, že je na mě nasazenej.“

Trest Evy Duškové však měl své pokračování, komunisté ji připravili o milého, na dvanáct let o matku a sen o konzervatoři se již uskutečnit nemohl. Eva Dušková našla po náhodném setkání s delikventkou ze Lnářů místo jako šička ve fabrice Pragooděvu. Provdala se za Karla Duška, Chocova přítele a někdejšího nájemníka Vokálovy vily. Karel Dušek byl odsouzen ke kratšímu trestu za ukrývání protistátních letáků, které do vily Choc přinesl. 

„Když jsem se loučila v cele smrti s Chocem – tam jsem cítila, že bych tu mámu potřebovala nejvíc. A potom ten dopis – ten je totiž tak krásnej – dali mi ten dopis dopoledne, ale odpoledne už byla šťára. Museli jsme se úplně svlíknout, vyházeli nám deky, slamníky. A hledali dopis – ale já jsem ten poslední dopis dala doktoru Boušovi, aby ho dal tetě. Jim jsem řekla, že jsem ho spláchla do záchodu, a to mi uvěřili. Možná třeba ani neuvěřili, ale nedostali ho a já ho mám a hotovo!“

Strach z návratu do vězení Evu Duškovou až do konce šedesátých let neopustil, protože agenti StB se chodili měsíc co měsíc na její chování ptát. Ještě v roce 1953 se navíc těsně po měnové reformě solidarizovala se stávkou v továrně, kde šila. Ke slušnější práci se dostala teprve po dlouhém čase, do účtárny jako plánovačka v téže fabrice, kde byla i lépe placená a kde dostala i povolení dodělat si maturitu. Peníze mamince ovšem posílat nemohla. Po roce 1968 se dostala opět jako plánovačka na ředitelství. V současnosti je Eva Dušková v důchodu a vypomáhá na Konfederaci politických vězňů.