Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Dušková, roz. Vokálová (* 1931  †︎ 2019)

Když jsem se loučila v cele smrti s Chocem - tam jsem cítila, že bych tu mámu potřebovala nejvíc

  • narodila se 11. listopadu 1931 v Praze

  • 1937-45 obecná a měšťanská škola

  • po roce 1945 jeden rok obchodní školy

  • 28. května 1948 zatčena v důsledku své známosti s Miloslavem Chocem

  • dne 11. prosince 1948 odsouzena jako mladistvá (17 let) v procesu Hamal a spol. (součást monstrprocesu s Chocem)

  • 1948-1953 vězněna v Hradci Králové, Kostelci nad Orlicí, ve Lnářích a v Zámrsku

  • zemřela 29. října 2019

Stavitel František Vokál, tatínek Evy Duškové, zemřel v letech druhé světové války. Vdova s třemi dětmi po jeho smrti pronajímala vilu v Praze na Ořechovce, jeden z domů, které postavil a který zůstal v majetku rodiny. Po válce vilu nabídla jako ubytování pro vysokoškolské studenty. Tak se stalo, že se Eva dostala do blízkého kontaktu se staršími studenty a jejich přáteli, kteří do domu přicházeli. Mezi ně patřili i Milan Choc a Karel Dušek, dva muži, kteří poznamenali její budoucí život.

Šestnáctiletá Eva Vokálová (dnes Dušková) se věnovala hře na piano a toužila po hudební kariéře. Připravovala se na přijímací zkoušky na konzervatoř. Se studenty se znala a potkala díky nim také Choce. Přestože jí bylo teprve šestnáct, rozvinul se mezi nimi silný milostný vztah.

Milan Choc byl politicky aktivní. Byl členem Československé strany národně socialistické a v únoru roku 1948 se vydal se studenty na Pražský hrad demonstrovat nesouhlas s komunistickým převzetím moci. Důsledky na sebe nedaly dlouho čekat: byl vyřazen ze studia a rozhodl se tedy odejít za hranice. Předpokládal asi, že ho Eva bude později následovat. Hranice byly tehdy ještě volné a přechod nebyl tak složitý jako o pár let později. Po několika týdnech ve sběrném táboře v Německu se ale Milan Choc vrátil do Československa. Podmínky tam byly neutěšené a on dal přednost domácímu odboji. Navštívil Vokálovy a strávil u studentů ve vile jednu noc a pak údajně odešel na Slovensko.

A asi dva týdny nato zatkla celou rodinu státní bezpečnost. Byla noc 28. května 1948 a Evu, bratra, sestru i maminku odvezli do Bartolomějské ulice. Eva absolvovala nepřetržité, tvrdé výslechy ve vazební věznici na tzv. čtyřce – cíl byl jediný: Choc. A pak jednoho dne Eva zaslechla na cele otevřeným oknem neapolskou píseň O sole mio (Slunce mé), která byla jejím a Milanovým oblíbeným popěvkem. Bylo to jasné, Choc je v Bartolomějské, komunistům se ho podařilo zatknout. Intenzita Eviných výslechů také v tu chvíli polevila.

Odsouzena pro výstrahu ostatním

Eva byla ve vyšetřovací vazbě se zlodějkami a prostitutkami a pak ji umístili na samovazbu. Dozvěděly se o tom úřady a vznikl problém. Jako šestnáctiletá patřila na oddělení mladistvých, vězeňská správa ji nesměla dávat na samotku. Ocitla se tedy mezi vrstevnicemi. V rámci procesu se před soud dostali i další studenti, kteří Choce znali.

O co v celé akci vlastně šlo? Choc se pokusil o ilegální odbojovou činnost a v domě Vokálových při své poslední návštěvě ukryl letáky. Policie ho ovšem hledala především kvůli Augustinu Schrammovi, policejním důstojníkovi a agentovi NKVD. Schramm je často podezírán z účasti na smrti ministra zahraničí Jana Masaryka. Později byl sám nalezen mrtev ve svém bytě. A podle Evy Duškové si komunisté mysleli, že za jeho vraždou stojí Milan Choc. V dopisech, které jí její milý psal z vězení, ale nic takového není a nepřiznal se, ani když ho směla naposledy navštívit v cele smrti. Čtyřiadvacetiletý mladý muž byl popraven 19. února 1949 a s ním i jeho kamarád Slavoj Šádek. Před popravou oba odsouzené zpovídal farář, Msgre. Tylínek. A Evě ještě ten den řekl: „Dneska zemřeli dva nevinní lidé.“

Krutý osud jejího milého ji hluboce ranil. Jeho rodina do poslední chvíle žádala o prezidentskou milost, ale marně. Ona sama s ním směla před popravou hovořit, ale situace ji natolik rozrušila, že ji museli dozorci odvést. V cele dostala lék na spaní, a když se vzbudila, byl už po smrti. Dostala od něj ještě poslední dopis, který dodnes s pietou uchovává.

Eva sama, ačkoli se nijak na jeho činnosti nepodílela, dostala trest 10 let. Pouze s ohledem na její nízký věk jí byl snížen na polovinu. Maminka dostala dokonce 15 let, sestru a bratra soud osvobodil. „Nevěřili jsme tomu, že si to odsedíme,“ vzpomíná Eva Dušková, „mysleli jsme, že to praskne. Šli jsme od soudu docela rozšafně a já slyším toho Duška, jak volá: Evičko, počkej na mě, já si tě vezmu!“ Trest si musela odpykat celý, na svobodu se dostala, až když jí bylo 22 let.

Jakoprachsprostej třídní nepřítel“

Prvních devět měsíců strávila na Pankráci a ve věznici v Hradci Králové. Potom ji zařadili do Ústavu pro mladistvé, který se v té době stěhoval do bývalého augustiniánského kláštera ve Lnářích. Eva vzpomíná na nádhernou historickou knihovnu, kterou museli vyklízet, knihy házeli na nákladní auta a ta je potom odvážela bůhví kam. V Ústavu pro mladistvé stát soustřeďoval nezletilé zlodějky, prostitutky i politické vězeňkyně. Cílem byla takzvaná převýchova. „Ale jaká převýchova? Já jsem nic neudělala,“ podivuje se dodnes pamětnice nad záměry tehdejšího režimu. Chovanky ústavu musely tvrdě pracovat a po práci absolvovaly školení, v rámci kterého se učily dějiny dělnického hnutí a také například recitovaly tendenční poezii, včetně agitek Pavla Kohouta, kterého dodnes nemá ráda. „Blbli nás o sto šest od rána do večera, ale stejně nás nepřevychovali.“

Na Evu Duškovou dohlížela jen o málo starší bachařka Pejšová a ta si často ráda hrála se zbraní, kterou směla nosit. Jednou při cestě na poštu pamětnici nedopatřením postřelila do nohy. Sama pak v panice běžela do kláštera pro pomoc, přišli dozorci a Evu odnesli. Místní lékař ji ale poslal dál do písecké nemocnice, takže na několik dní skončila v civilním zdravotnickém zařízení. Ale celé dny tu na ni dohlížela bachařka.

Mezitím se v ústavu incident probíral a zaměstnanci se pokusili svést ho na vymyšlený Evin pokus o útěk. Jeden z mužů byl proti. Vedoucí se ale ohradila: „Soudruhu, tady se přece jedná o naši soudružku, a tady Vokálová je prachsprostej třídní nepřítel!“Byl to dozorce Štěrbáček, který si navzdory svému zaměstnání zachoval charakter. Bezprostředně po incidentu také zajel k tetě Evy Duškové, informoval ji o situaci a doporučil jí žádat prezidenta Gottwalda o milost. „I když to byl dozorce, tak kdybych věděla, kde má Štěrbáček hrob, tak mu tam hned donesu kytku.“ Milost byla samozřejmě zamítnuta s odůvodněním, že Eva ještě není dostatečně převychovaná. Ale z čeho ji měli převychovávat? O politiku se nezajímala. „Pořád si mysleli, že vím něco o Schrammovi nebo Masarykovi, a snažili se mě zbavit,“ domnívá se pamětnice. Ale to byl hluboký omyl. Ovšem jak se dozvěděla už u soudu: „Tam nám řekli, že nejsme souzeni pro naše viny, ale pro výstrahu ostatním.“

Važte si domova

Na svobodu se dostala ve 22 letech. Byla prakticky sama, bez prostředků a bez práce, neměla ani co na sebe. Tety žily z nuzných příjmů a staraly se už o sestru a bratra. Eva se snažila najít si práci, ale nikde ji nechtěli. Ptala se i na místo uklizečky nebo svačinářky v kladenských hutích, ale bezvýsledně. Nesvoboda tak propuštěním nekončila. „Že jste nic neudělali, to s vámi jde celý život,“ vysvětluje svůj pocit zklamání nad justičním omylem, který poznamenal další roky.

Až díky kamarádce se po delší době dostala do textilní fabriky Pragoděv. Začínala tu jako šička, pak ji přeřadili do kanceláře a pracovala jako vedoucí skladu. Po letech dostala příležitost udělat si maturitu. Ke klavíru se ale už nikdy nevrátila. Po návratu z ústavu se provdala za Karla Duška, který patřil do okruhu studentů kolem Milana Choce.

Maminka přišla z vězení až o 10 let později. Na následky podlomeného zdraví bohužel krátce nato zemřela. Zkušenost tvrdého kriminálu 50. let je obě poznamenala natolik, že se sobě navzájem odcizily. „Neumím říct, co se to stalo, ale byly jsme jiné.“ A proto mladým posluchačům svého vyprávění říká: „Važte si domova, i kdyby byl sebehorší, je to pořád domov.“

Mrzí ji, že novináři a historici tak často oslovují ji, jako vězně komunismu, ale prakticky vůbec se jim nedaří dohnat ke zodpovědnosti ty, kdo nelidský systém pomáhali budovat a uváděli ho do chodu. „Všichni se ptají pořád jen nás. Ale za dvacet let nebyli schopní dostat nikoho z těch zločinců, z těch soudců, bachařů.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Stories of Our Neigbours