Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Snažili se člověku všechno znesnadnit
narodila se 31. května 1942 v Praze
v roce 1968 promovala na lékařské fakultě
v roce 1966 se provdala za evangelického faráře Jaromíra Duse
v roce 1971 zatkli jejího manžela a odsoudili ho za podvracení republiky k patnácti měsícům vězení
v roce 1977 začala působit jako praktická lékařka na Praze 8
v roce 2024 žila v Praze
Když její manžel skončil kvůli letákové výzvě v roce 1972 na patnáct měsíců v kriminálu, ocitla se Anna Dusová v nelehké situaci. Měla tehdy před atestací, v nemocnici sloužila víkendy a noční, k tomu doma dvě malé děti. „Dětem jsme řekli, že tatínek je na vojně. Když ho zavřeli, syn ještě nemluvil. A když se vrátil, tak už mluvil. Manžel řekl: ‚Ty mluvíš?‘ On povídá: ‚Jo, mluvím. A ty jsi můj tatínek?‘“ Celou dobu manželova věznění jí navíc život znesnadňovala StB.
Anna Dusová se narodila 31. května 1942 v Praze jen pár dní po úspěšném útoku na Reinharda Heydricha. „Bylo to za války, za stanného práva, po atentátu na Heydricha. Narodila jsem se o čtrnáct dní dřív, protože dělali po celé Libni, kde jsme bydleli, domovní prohlídky. Chodil německý voják s českým policajtem po bytech a dívali se do skříní, rozházeli postele a hledali atentátníky. Maminku to rozčílilo a já se pak druhý den narodila,“ vypráví pamětnice.
Jméno Anna se v rodině dědilo z matky na dceru. Babička Anna Šarešová byla vídeňská Češka, kterou za první světové války postihl tragický osud. Její manžel Josef Šareš pocházel z jihočeské Volyně a do Vídně dojížděl za prací v cihelně. V roce 1914 narukoval a ještě téhož roku byl zastřelen spolu se svými dvěma bratry při pokusu o přeběhnutí na druhou stranu. Doma po něm zůstala vdova a několikaměsíční dcerka Anna, která po válce nedostala rakouské občanství. Anna Šarešová se tak zcela bez prostředků, neboť kvůli manželovu zběhnutí neměla nárok na vdovský důchod, přestěhovala s dcerou do Československa. Usadila se v Drahenicích, kde pracovala jako pomocná síla na statku. Později odešla za prací do Prahy, kde se podruhé vdala.
Maminka pamětnice Anna Doležalová, za svobodna Šarešová, prožila dětství na statku v Drahenicích. V Praze pak vystudovala rodinnou školu a nastoupila do Střihové služby VKUS. Tatínek Ladislav Doležal byl úředníkem na Hlavní poště. Vzali se v roce 1933. Matka byla sice katolička, ale kvůli sňatku konvertovala k evangelíkům, takže obě dcery, Jiřina a Anna, již vyrůstaly v protestantské víře.
Pamětnici byly koncem války pouhé tři roky, přesto si vybavuje strach z náletů. Její nejranější vzpomínky patří houkajícím sirénám a úprkům dolů po schodech do sklepa. Jedním z cílů spojeneckého bombardování Prahy v březnu 1945 byla průmyslová oblast ve Vysočanech a v Libni, především závody ČKD a Aero. I jejich dům byl tehdy zasažen. „Jednou jsme byli v tom pětačtyřicátém roce zasažený bombou do komína a vysypalo se nám to do sklepa, jako do toho krytu, takže jsme byli všichni strašně špinaví,“ vzpomíná Anna Dusová. „Tatínek pak zametal sklo na chodníku, jak se všude vysypala okna. Jak byl nálet, tak to všechno spadlo.“
Ladislav Doležal se při Pražském povstání účastnil osvobozování Hlavní pošty a Hlavního nádraží. „Byli tam dost aktivní a nějaké ty Němce zajali a odzbrojili,“ vypráví Anna Dusová. Její otec tehdy netušil, jaké problémy mu z toho po válce vyvstanou. „Po osvobození pak chodili za každým členem té buňky a přesvědčovali je, aby vstoupili do komunistické strany. Otec byl skaut a naprosto to odmítal, takže to nepodepsal. Tím pádem musel jít, jak se říkalo, na dělnickou profesi.“ Z místa vyššího úředníka na Hlavní poště ho přeřadili na vlakovou poštu.
Když byla po válce obnovena činnost Junáka, začal se otec zase scházet se svým oddílem Jednadvacet. Bohužel ne na dlouho, jak vzpomíná pamětnice: „Říkali si Vočkaři a jezdili jsme s nimi do Krkonoš, v létě sekat trávu a sušit seno, v zimě zase lyžovat. Naposled jsme tam byli v osmačtyřicátým, takže jsme naštěstí nebyli doma na ten Vítězný únor. Pak se tatínek s tím Vočkem ještě scházel, ale už se to všechno rozpadalo.“
Komunistický převrat v roce 1948 vnímali v rodině jako hroznou ránu. „Já šla ve čtyřicátém osmém do první třídy. A uvědomuju si, že jsme dostali nejhorší dávku toho všeho. Zpívali jsme jen častušky, národní vůbec ne. Vychovávali nás,“ vzpomíná s povzdechem pamětnice na školní léta. Přesto rodiče odolávali – s dcerami chodili do kostela a odmítli je zapsat do pionýra. Navíc si matka ve škole vymohla hodiny náboženství. „Ředitel říkal: ‚Co Vás to napadá, prosím Vás, v této době, aby chodila na náboženství?‘ Nakonec to ale maminka prosadila.“
Pamětnice také vzpomíná, jak silně matka prožívala politický proces s Miladou Horákovou, která byla členkou Českobratrské církve evangelické. „Maminka to poslouchala na rádiu, jak to bylo přímo přenášený. Zvlášť s doktorkou Horákovou. Maminka do toho byla dost citově zaangažovaná, prožívala to velice špatně. A my jsme to prožívaly přes ty rodiče, i když jsme tomu moc nerozuměly.“
„Nesmělo se nic navenek, všechno se muselo dělat uvnitř budov,“ popisuje Anna Dusová tuhá padesátá léta. „Nevyčnívat a neukazovat se. Všude panoval takový strach. Předtím byli Němci a pak jsme se báli, že byli komunisti. Uliční výbory a domovní důvěrníci – bylo to špatný.“
Navíc trval přídělový systém a rodina si bez příbuzných na venkově nemohla nijak přilepšit. Přes týden se maso nejedlo a šunku znala pamětnice jen jako sádrovou atrapu z řeznického krámku. Na rozdíl od jiných si tedy nemuseli dělat takové starosti z měnové reformy v roce 1953. „My jsme moc peněz neměli, takže nás to zase tak moc nepostihlo,“ směje se Anna Dusová.
Mnohem více si pamatuje na smrt Gottwalda, která měnové reformě předcházela. Tehdy totiž umírala i její babička, Anna Šarešová, a ona za ní chodila do nemocnice. „Jela jsem za ní přes Karlín a tam byly všechny ty výlohy a v nich nejdřív Stalin. A já jsem říkala: ‚Babi, už vyměnili Stalina za Gottwalda. Gottwald už je mrtvej.‘ A ona mi říkala: ‚No vidíš, to jsem tak ráda, že umřel dřív než já.‘
Když se Anna Dusová v patnácti letech hlásila na střední ekonomickou školu, nevzali ji. Mohl za to možná i špatný kádrový profil rodiny. Nakonec vystudovala střední zdravotní školu. Její sestra zase dostala umístěnku do podniku zahraničního obchodu, protože na ni ale uliční výbor napsal špatný posudek, o místo nakonec přišla. „Uliční výbor napsal, že jsme rodina, která se nezapojuje, a že dostáváme balíky z Ameriky,“ vypráví pamětnice. Otcova teta totiž již před první světovou válkou odešla do USA, kde se vdala. „Vždycky nám posílala balík, člověk by řekl, s obnošeným šatstvem. Pro nás to teda byly úžasný věci a my jsme to všechno nosily.“
„Tyhle uliční výbory byly strašně mocný. Věděly, jestli zdobíme okna, jestli praporky dáváme nebo nedáváme. Prostě všechno tohle se hodnotilo,“ popisuje tehdejší atmosféru Anna Dusová. „Zdobili jsme. Jenomže maminka měla jenom naše praporky a oni vyžadovali vždycky jeden český a jeden sovětský. Tak takoví jsme byli. Ale tatínek byl strašně úzkostlivý, abychom si něco nepoškodili. To byla vždycky legrace – my jsme třeba šli v tom květnu na procházku, měla být vyzdobená okna a maminka řekla: ‚Nic nebudeme vyvěšovat!‘ Ona byla taková energická a velice proti režimu. Ale tatínek řekl: ‚Jé, já jsem si něco zapomněl,‘ vrátil se a praporky vyvěsil. Takže my jsme se vraceli z procházky a měli jsme ozdobená okna,“ směje se pamětnice.
S budoucím manželem Jaromírem Dusem se Anna seznámila na lesní brigádě, kterou každoročně pořádala ČCE. On tehdy studoval bohoslovectví na Teologické evangelické fakultě, ona medicínu, kam se nakonec po dvou letech odpracovaných jako zdravotní sestra dostala. V roce 1966 se vzali a o dva roky později se jim narodila dcera. Anna teprve skládala státní zkoušky, Jaromír už působil jako farář ve Vršovicích. „Rodila jsem v dubnu, vprostřed té euforie, to jsme byli nadšení. Já jsem končila fakultu, tak jsem si představovala, co všechno bude a jak to bude báječný,“ vzpomíná pamětnice na pražské jaro, kdy se najednou svět zdál otevřený.
Pak ale jako blesk z čistého nebe přišla v srpnu sovětská okupace. Dodnes si Anna Dusová vybavuje strach, který prožívali v noci z 20. na 21. srpna 1968: „Maminka na nás klepala, bušila a říkala: ‚Poslechněte si rádio. Lítají nad námi.‘ Protože jsme bydleli ve Vysočanech, tam do Kbel lítala letadla plná tanků a to strašně hučelo. Já říkala: ‚Mami, ty si furt něco vymýšlíš. Prosím tě, nech nás spát.‘ To bylo asi pět hodin ráno. A ona zase: ‚Zapněte si rádio.‘ Tak jsme si ho zapnuli a poslouchali ho až do té doby, než odešli z Rozhlasu. Když se loučili, tak hráli hymnu. Byli jsme z toho úplně zničení. Bylo to strašný a nic se nedalo dělat.“
Jaromír Dus se přesto snažil něco udělat. Když se blížily první normalizační volby v listopadu 1971, zapojil se poněkud neplánovaně do organizace letákové akce, která informovala občany, že nemusejí k volbám jít. 9. listopadu 1971 ve čtyři hodiny ráno vtrhla do jejich bytu Státní bezpečnost a manžela zatkla. Anna tehdy pracovala na směny jako sekundář na infekčním oddělení na Bulovce, čekala ji atestace a doma měla dvě malé děti. Začalo jí velmi těžké období, na které vzpomíná se slzami v očích: „Co měl doma, to jim dal, a pak ho odvezli. A nám dělali v celém bytě domovní prohlídku. Manžel tam měl spoustu věcí, samizdaty, to všechno oni sebrali, to byla pro ně pastva. Pak mě blahosklonně autem odvezli do školky a do práce jsem jela elektrikou.“
Manželovým zatčením se Anna Dusová dostala do centra zájmu StB. Několikrát ji vyslýchali v Bartolomějské ulici: „Snažili se mně vsugerovat, že jsem spolupracovala. Taky chtěli vědět spojení s lidmi. S kým se stýkal a koho navštěvoval. Nejhůř bylo, že vyslýchali lidi z manželova evangelického sboru, takové ty staré paní, které z toho byly úplně vyšinuté a neměly s tím vůbec nic společného. Všechny hrozně vyděsili, bylo to dost kruté.“
Celou dobu manželova zadržení, následného soudu a věznění jí Státní bezpečnost ztrpčovala život. „Oni se to snažili člověku všechno znesnadnit. Měla jsem třeba službu a major Fráňa mi zavolal, že musím přijet do Ruzyně, že mě musí vyslechnout. Řekla jsem: ‚Nemůžu, jsem teď v nemocnici, pracuju.‘ ‚Tak si to nějak zařiďte, budete prostě tady.‘ Tak jsem musela kolegům říct, jestli by to za mě někdo vzal, že se snad vrátím, že si mě tam snad nenechají. Dojela jsem tam a on na mě nakonec chtěl takovou blbost, že se manžel znal s Pachmanem. Já na to: ‚Prosím Vás, manžel šachy ani neumí, takže nevím, jak by se s ním seznámil.‘ Tak jsem se tam zdržela asi patnáct minut a zase jsem jela zpátky. Ale všechno vám tak jako ztížili.“
Estébáci si dokonce nechali Annu Dusovou předvolat na ředitelství Bulovky a tlačili na ředitele nemocnice, aby ji propustil nebo alespoň přeložil. „Naštěstí pan ředitel Pánek byl slušný. „Já jsem říkala: ‚Pane řediteli, já potřebuju dodělat kolečko.‘ To jsme měli povinné kolečko po promoci, abych mohla dodělat atestaci. ‚Nemůžu jít na obvod, když nebudu mít atestaci. A co teda budu dělat, když bych šla odsud pryč?‘ A on to uznal.“
V dubnu 1972 Jaromíra Duse spolu s dalšími obviněnými po půl roce podmínečně propustili z vazební věznice, a to díky mezinárodnímu tlaku přátel z Naardenu, Heidelbergu a Uppsaly. Protože mu byl při zatčení odebrán souhlas s výkonem duchovního, musel si hledat jinou práci. Jak jinak než dělnickou. StB dvakrát zasáhla, že pozice není pro něj, až skončil jako dělník v ČKD. „My jsme tak nějak všelijak živořili. Tím, že jsme bydleli s našima, tak to nakonec byla výhoda, protože mi pomohli s dětmi,“ vypráví pamětnice, která tehdy musela sloužit v nemocnici a připravovat se na atestaci.
Soud se konal v létě; Jaromír Dus byl odsouzen za podvracení republiky k patnácti měsícům vězení, z nichž si už šest odseděl. Následné vězení na Borech se podařilo načasovat tak, že byl na Vánoce 1973 doma. „Jednou za měsíc dopis, jednou za tři měsíce návštěva,“ vzpomíná Anna Dusová na dobu, kdy měla manžela v kriminále. „Atestaci jsem se snažila udělat, než se vrátí. To se mi podařilo, jinak to ale bylo těžký. Musela jsem dělat noční služby, soboty a neděle. Naši se starali o děti. No a když jsem přišla ze služby, musela jsem děti přebrat. Takže že bych nějak mohla odpočívat nebo něco, to jsem nemohla. Bylo to náročný.“
Souhlas manželovi vrátili až těsně před revolucí, v roce 1988. Než mohl znovu být evangelickým farářem, pracoval, jak se dalo. Anna Dusová se po atestaci těšila, že konečně bude moci pracovat jako obvodní lékařka. Čekaly ji však další problémy: „Šla jsem na Prahu 8, ale tam měla výhrady jejich kádrovačka. Oni mě chtěli, protože potřebovali doktorku, ale ta kádrovačka říkala, že to je špatný, a nechtěla to tomu řediteli dovolit.“ Nakonec tam pamětnice zůstala s tím, že jí co měsíc prodlužovali smlouvu, a po dvou letech odešla na volné místo na poliklinice Palmovka.
Listopad 1989 prožívala pamětnice hlavně přes syna, který tehdy studoval techniku. „Byla revoluce a on nepřišel asi tři dny domů. Nevěděli jsme, co s ním je. Pak konečně třetí den přišel a řekl: ‚Mami, musíš mi uplést šálu, červenomodrobílou.‘ A říkal, kde jsou a že nemám mít starost. A já říkám: ‚Copak nevíš, co se stane? My to víme. My to všechno zažili!‘ Já se bála, že zase přijdou, jako v tom osmašedesátým. Ovšem tahle generace v sobě neměla ten strach,“ vzpomíná pamětnice na obavy, které při revoluci zažívala. „Když pak byli na tom Václaváku a zvonili klíči, tak si lidi mysleli, že jedou tanky, jak to řinčelo. No hrůza. Tu šálu jsem samozřejmě upletla. Říkal: ‚Má to mít střapce.‘ ‚Střapce jsem nestihla, co bys ještě chtěl?‘“
Anna Dusová žila v roce 2024 se svým manželem Jaromírem v Praze. Ještě v době natáčení částečně docházela do své ordinace a připravovala ji k předání.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the 20th Century TV
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of the 20th Century TV (Magdaléna Vitásková)
Příbeh pamětníka v rámci projektu The Stories of Our Neigbours (Vendula Müllerová)