Abu Duyanah

„Kubánci se mění. Stalo se to ve všech režimech, s několika výjimkami jako je Čína nebo Severní Korea. Ale většina režimů, s výjimkou těchto dvou, byla nucena provést změnu. Pokoušeli se o změnu za Raúlovy vlády [vlády Raúla Castra], která se stala proslulou jako tzv. „Lineamiento“. Vždycky si dělám legraci z toho, z čeho je tohle slovo složené: ‚línea‘ totiž na Kubě znamená podvod, a ‚miento‘, že vám lžu. Lži a další lži. Snažili se o změnu a na chvíli lid zabavili, což byl právě plán, který měl Raúl na deset let jeho vlády. Takhle to pro něj fungovalo, ale právě teď už to nefunguje pro [kubánského prezidenta] Díaze Canela. Protože Kubánci jsou už unavení. Protože vidí, že to, co máme, je jen bída a represe. Kdybyste žili v represivním režimu a žili jste v něm jako Evropané nebo Američani, mohli byste si říct: ‚no co, máme tu represi, nemáme žádná práva, ale máme všechno, co potřebujeme, můžeme se tak spokojit s tím, že nejsme součástí politiky a nemáme svobodu projevu‘. Ale já nemám svobodu projevu, nemám svobodu pohybu a nemám ani ekonomickou svobodu. Nemám jídlo pro své děti, nemám mléko pro své děti, nemám léky pro svou matku, nejsou léky pro moji babičku, nemocnice jsou ve strašném stavu. Co vlastně mám? Nemám nic.“

„Ano, ano, kubánská kultura je od prvního okamžiku podmíněna vyhláškami, zákony a tyranií. Je potřeba vzpomenout si na slova Fidela Castra, když převzal moc a řekl, že umělci budou dělat vše v souladu s režimem. Umění muselo být chválou režimu a diktatury, a mimo tenhle koncept žádné umění neexistovalo. ‚Jinými slovy, režim tě nepovažuje za umělce, protože vystupuješ proti nim?‘ Přesně tak, pro režim samozřejmě nejsem umělec. Nejsem novinář. Nejsem absolvent žurnalistiky. Nejsem absolvent ničeho. A oni tenhle argument používají – že když nemáš něco vystudovaného, tak proč děláš žurnalistiku. Představ si třeba člověka, co opravuje boty – to je obuvník. Řeší lidem problémy s botami, je to švec. Já dělám novinařinu a nejsem novinář. Píšu příběhy a nejsem spisovatel. Takhle to je ale jen na Kubě. Když pošlu příběh do jakéhokoliv [zahraničního] časopisu, tak ho zveřejní.”

„Jsem opozitor. Odjakživa jsem se nepovažoval za revolucionáře a jsem sám proti revolucím, protože v revolucích, i když nechcete, se vždycky prolije krev. Režimy a diktatura se nechtějí podrobit změnám a diktatura vždycky nakonec někoho zabije. Diktatura vždy prolévá krev a já, jako pacifista, jsem byl odjakživa proti. Nechtěl jsem, aby se to tak stalo. Ale teď už je mi jedno, co má režim v plánu, jestli mě chce zabít, nebo zabít někoho jiného, tak ať to udělá, protože to je samotná povaha takového režimu. Ale celé mě to dovedlo k tomu, že jsem musel zaujmout společenskou pozici opozitora, které nebylo původně mým záměrem. A i když jsem si odjakživa říkal, že nejsem revolucionář, domnívám se, že nemám jinou cestu… Musím přijmout, že mě takhle zaškatulkovali, musím si to přiznat. Protože to, co potřebuji, co tahle země potřebuje, co chci pro své děti anebo pro děti svých přátel, je změna systému. A to, že komunismus už nadále v téhle zemi nebude existovat.“