Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Blanka Dvořáčková (* 1954)

• narozena 24. července 1954 v Boskovicích

• velká část židovské rodiny Grünwaldovy z matčiny strany zahynula v koncentračních táborech

• maminka Gertruda (Eva) a její otec Leo se dočkali osvobození v terezínském ghettu

• v roce 1968 se pamětnice setkala s okupační armádou

• roku 1973 maturovala na gymnáziu v Brně

• studovala obor porodní asistentka

• během sametové revoluce se zapojila ve stávkovém výboru nemocnice

• pátrala po informacích o zahynulých příbuzných

• zasloužila se o položení Kamenů zmizelých v Boskovicích

• v roce 2021 pečovala o nemocnou matku Evu

Když někdy v dospělosti dostala od své babičky album rodinných fotografií, netušila, jak tragický osud potkal během druhé světové války většinu příbuzných. Maminka, která se jako jediná se svým otcem vrátila z koncentračního tábora, o tom nikdy mluvit nechtěla.

 

Z kočárku znělo: Volá vás Londýn

Blanka Dvořáčková se narodila 24. července 1954 v Boskovicích jako jediné dítě rodičům Evě a Eduardovi Dvořáčkovým. Její maminka, rodným jménem Gertruda Grünwaldová, žila s rodiči ve Vídni, odkud se rodina Grünwaldova po připojení Rakouska k nacistickému Německu v roce 1938 odstěhovala do Boskovic. Jako občané židovského původu utíkali před Hitlerem a byli přesvědčeni, že tady budou v bezpečí. Tatínek Eduard pocházel také z Boskovic a po studiích na Karlově univerzitě učil v okolních vesnicích, na gymnáziu v Boskovicích a později v Brně na VUT (Vysoké učení technické) na katedře jazyků. 

Život v padesátých letech rodina pamětnice vnímala podobně jako velká část společnosti. Doma poslouchali rozhlasové vysílání ze zahraničí, ale na veřejnosti politickou situaci nekomentovali. Z vyprávění rodičů si Blanka vybavuje jednu úsměvnou historku, díky které ale její mamince zřejmě do smíchu moc nebylo: „Když jsem byla dítě v kočárku, tak mě maminka zaparkovala u nějakého obchodu, šla nakupovat a najednou slyšela můj dětský hlásek: ‚Volá vás Londýn.‘ Takže možná ani nenakoupila a odjela pryč z náměstí.“

Pamětnice vzpomínala na dětství plné dobrodružných her s vrstevníky, první školní roky, ale také na slib Jiskřiček nebo radost ze získání pionýrského šátku. Nejhezčí období má ale spojené s velkou zahradou u prarodičů a s návštěvami místní židovské synagogy, která dlouhá léta sloužila jen jako sklad materiálu. V roce 1963 se rodina přestěhovala do Brna, kde otec Eduard působil jako vysokoškolský profesor. O svém židovském původu ani o tom, co potkalo velkou část rodiny, až do svého dospívání neměla Blanka žádné konkrétní povědomí. V Brně ve škole zaznamenala první antisemitské narážky od dětí, dotýkající se i její židovské spolužačky, která se nakonec i s rodiči odstěhovala do Izraele. „Na nás dvou bylo ty děti vzdělat a nakonec, když Zuzka odlétala s rodiči do Izraele, tak jsme se tam sešli ve škole a doprovodili ji, byli jsme všichni velcí kamarádi,“ dodává pamětnice.

 

Kdo je na těch fotografiích?

Jednou dostala od babičky album rodinných fotografií, a když je přinesla domů, tatínek jednoznačně řekl: „To nesmíš nikdy otevřít před maminkou.“ Od ní později zazněla věta, která ale podle dcery byla jen její iluzí: „Už se tě to netýká.“ Ona sama tím velice trpěla a chtěla zřejmě své nejbližší od těchto vzpomínek uchránit. Někde v podvědomí bylo jen pár drobných informací o tom, že maminka se vrátila z koncentračního tábora. Od tety Edity, kterou navštěvovali v Brně a kde pravidelně sledovali televizní vysílání z Vídně, se dozvěděla jen dějepisné informace, ale nic konkrétního. Sama pamětnice se snažila pátrat, ale všechno zůstávalo dlouho zahaleno tajemstvím. Rodina zřejmě dostávala i nějakou pomoc ze zahraničních fondů, protože se doma občas objevily tzv. Bony (poukázky, jakými se platilo zahraniční zboží ve speciálních prodejnách Tuzex).

 

Pátrání přineslo odpovědi

Všechny podrobnosti, jména a okolnosti rodinné tragédie během holocaustu se pamětnici podařilo vypátrat teprve v nedávné době. Při péči o nemocnou maminku (v roce 2021 jí bylo 93 let), za pomoci pana Borise Baraka Selingera z Židovské obce v Brně, pečovatelky a archivů se začala třináctá komnata pomalu otevírat.

Pamětnice sepsala pohnutou rodinnou historii do několika vět a tady je její citace:

„Můj praděda Leopold Grünwald se oženil s Terezií Goldstern, která pocházela z Boskovic. Leopold zemřel v roce 1933 a je pohřben na boskovickém židovském hřbitově. Na jeho pomníku je vytesán znak levitů. Leopold a Terezie měli sedm dětí: Kamilu, Davida, Malvínu, Mořice, Lea [dědeček pamětnice], Armina a Siegfrida. David zemřel před válkou a Siegfridovi se podařilo složitými cestami uprchnout do Anglie a zachránil si tak život. Po válce žil s rodinou v Austrálii. Armin měl mezinárodní pas, se kterým by pravděpodobně mohl včas odjet do zahraničí, avšak zůstal s rodinou. Se svojí ženou Lilly byl rozveden, podařilo se jí včas uprchnout do Švýcarska. Armin už tolik štěstí neměl. Tento rodák z Boskovic (narozen 1895) byl deportován z Brna do Terezína a posléze do tábora Izbica, kde zahynul. Jaké byly osudy dalších členů početné rodiny Grünwaldů? Do transportu navzdory vysokému věku musela nastoupit matka Terezie, ročník 1860, kterou smrt zastihla roku 1942 v Treblince. Bylo uvedeno, že syn David zemřel již před válkou, zůstala však jeho vdova Malvína, rozená Mandlová, žijící tehdy v Tišnově, zavražděna byla v táboře Rejowiec. Další z dětí Leopolda a Terezie Grünwaldových byla dcera, která se jmenovala rovněž Malvína, provdaná Haderová, žijící v této přetěžké době v Brně. Odtud se přes Terezín dostala do tábora Izbica, kde nepřežila. Z Boskovic pocházel také syn Mořic, narozen 1890, transporty se z Boskovic dostal nejdříve do Brna, pak do Terezína, nakonec byl umučen ve Varšavě. Mořic měl manželku Žofii, rozenou Solomnowitz, narozena 1888 v Buczkovicích (dnes Polsko), z Boskovic deportována stejným způsobem jako manžel Mořic, stejně tak zahynula ve Varšavě. Neméně krutý byl i osud jejich syna Hanuše, ten se narodil roku 1925 v Ostravě, naposledy však bydlel v Boskovicích, odkud byl deportován rovněž přes Terezín do Varšavy, kde zahynul.“

Maminka pamětnice, Gertruda, se narodila do smíšeného manželství, a zřejmě proto byla i s otcem Leem až do roku 1945 transportu uchráněna. Jako jedni z posledních židovských obyvatel byli Leo i s tehdy šestnáctiletou dcerou na základě udání odvezeni nejdříve do Prahy do Hagiboru a později do Terezína. Gertruda musela pracovat ve slídárně a v květnu 1945 se spolu s tatínkem dočkali osvobození Terezína Rudou armádou. Mladší bratr Gertrudy Fritz (Bedřich) nebyl v době transportů ještě zapsaný v židovské obci, a tak mohl zůstat se svou matkou doma.

Největší transport židovských obyvatel z Boskovic odjel v noci ze 13. na 14. března 1942 a z více než 400 deportovaných se po skončení války vrátilo jen asi 14 osob. Z koncentračních táborů se nakonec z celé rodiny Grünwaldů vrátil jen dědeček pamětnice Leo a maminka Gertruda, která si později změnila jméno na Eva.

Život široké rodiny zřejmě ani před válkou neprobíhal výlučně podle židovského náboženství, což dokládá i vzpomínka pamětnice z dětství: „Byly tam jen tradice, z dětství si pamatuju macesy, ale současně i vánoční stromek.“

 

Kdyby to viděli rodiče, tak by mě asi přivázali k židli

Rok 1968 a události s ním spojené prožívala pamětnice ještě na základní škole. Osobně byla přítomna tomu, když v Brně na oslavách Prvního máje v roce 1968 mluvil Josef Smrkovský, tehdy čerstvě zvolený předseda Národního shromáždění ČSSR. Sama k tomu dodává: „Byl to zlom, všichni jsme věřili, brali jsme to vážně, někteří spolužáci pálili pionýrské šátky.“ 21. srpna 1968 trávila s rodiči dovolenou na Vysočině v hotelu ve Sněžném. „Pamatuju si to ráno, ticho, nebylo slyšet drůbež a naši na to reagovali, aby nebyla válka. Ta generace měla strach, že bude válka.“

Když se vraceli z Vysočiny do Brna, tak už byla celá tehdy Jiráskova (dnes Masarykova) čtvrť obsazena vojskem. Zvědavost byla veliká a mládí se cítí neohrožené, a tak se s několika spolužáky odvážili jít až k vojákům. „Byli jsme ve věku hrdinských činů, šli jsme se na ty transportéry podívat. Kdyby to věděli rodiče, tak by mě asi přivázali k židli, bylo to nebezpečné. A musím říct, že setkání z očí do očí s tím, co jsme znali jen z filmů, bylo hodně nepříjemné.“

Po obsazení země vojsky Varšavské smlouvy a dalších událostech nastala doba tzv. normalizace. Všude probíhaly prověrky, nikdo si nebyl jistý svým zaměstnáním. Na gymnáziu v Lerchově ulici v Brně, kde studovala, skončila řada učitelů, byl odvolán i ředitel a jeho nástupce nevěděl, co zakázat, jestli nošení riflí, nebo krátkých či dlouhých sukní.

V roce 1973, po úspěšném složení maturitní zkoušky, se pamětnice rozhodovala, na jakou školu si dá přihlášku. Rodiče jí rozmlouvali úmysl studovat práva, měli strach z politického vývoje a budoucnosti. Na lékařskou fakultu ji nepřijali, a proto nakonec vystudovala obor porodní asistentka. Pracovala pak 20 let v porodnici na Obilním trhu, nejdříve jako porodní asistentka a později na operačním sále.

 

Sametová revoluce v nemocnici

Během sametové revoluce se Blanka Dvořáčková zapojila v nemocnici do stávkového výboru, který vznikl hned po událostech na Národní třídě v Praze. „Bylo to divné, vystoupili jsme s peticí ve staré posluchárně, nesměla tam komunistická buňka, ale někteří komunisti byli normální, spolupracovali jsme spolu. Stalo se, že někdo se pod petici podepsal a vzápětí ten podpis skalpelem vyškrabal.“

V těch revolučních dnech si vybavuje jednu noční službu, kdy se v Brně na náměstí Svobody chystala velká demonstrace a nikdo nevěděl, jestli zasáhnou příslušníci SNB (Sbor národní bezpečnosti) nebo Lidových milicí. „Volali nám z úrazovky, jestli máme volné operační stoly, jestli máme dostatek krevních derivátů, a abychom se připravili na případné operace. Naštěstí dostali pokyn nezasahovat,“ popisuje s úlevou.

V období devadesátých let dál pracovala v nemocnici, později i ve vedoucí pozici. Po několika letech, vlivem tlaku od určitých osob, spolu s mnoha kolegy porodnici na Obilním trhu opustila a nastoupila do Masarykova onkologického ústavu v Brně na Žlutém kopci.

 

Pandemie Covid 19

Protože v době natáčení (2021) stále pracovala ve zdravotnictví a současně se starala o svou nemocnou maminku, jsou zajímavé i její postřehy a zkušenosti z období pandemie Covid 19. O první vlně říká: „Věděla jsem, co obnáší komplikace této nemoci a myslela na to dnem i nocí, protože součástí mého povolání bylo zachraňovat životy. Sáhla jsem si během těch akcí, jako každý, kdo pracuje v tom akutním oboru, na dno. Představa, že nemůžete tomu člověku pomoci, protože se dusí, to je to nejhorší.“

Během druhé vlny pandemie zaznamenala, že určitá skupina lidí v Praze si při protestech proti vládním opatřením připevnila na oděv symbol židovské hvězdy, kterou musela za protektorátu nosit i její maminka. Naprostý šok porovnávat obě situace komentovala větou: „Já snad ani nechci v této společnosti žít.“

 

Kameny zmizelých

Pátrání po osudech svých příbuzných přivedlo pamětnici k myšlence položit za rodinné příslušníky, kteří se nevrátili z koncentračních táborů, kameny zmizelých. Jsou to dlažební kostky s mosazným povrchem vsazené do chodníku před domy obětí holocaustu. Její zásluhou je několik kamenů v Boskovicích, Brně nebo Tišnově. Hlavně díky jejímu odhodlání a za pomoci dalších, kterým není lhostejná připomínka holocaustu, se v Boskovicích plánuje položit kameny postupně za všechny židovské obyvatele, kteří se nikdy nevrátili.

Od roku 2020 pokládání tzv. Stolpersteinů probíhá v rámci programu tradičního Festivalu pro židovskou čtvrť v Boskovicích, který pořádá Unijazz Praha, z.s.

Svoje vyprávění a životní zkušenosti paní Blanka Dvořáčková shrnula pro další generace do několika vět: „Nepěstovat v sobě nenávist, jakoukoliv, netrpět předsudky vůči druhým. Je to ale velmi složité, těch válečných konfliktů je všude strašně moc a člověk od přírody nechce být sám obětí. Teď je otázka, jak se každý z nás dokáže zachovat, když je ohrožen. Pokud budou součástí různých národů, náboženství, aby se poznávali, aby spolu komunikovali, aby nevytvářeli hranice, aby nacházeli v tom svém náboženství, v tom svém národě to pěkné, to pozitivní a předávali to tomu druhému.“