Jarmila Dvořáková

„Když Němci dobyli Paříž a dostali se tam do rozhlasu, tak tam našli dopis mojí mámy. A pozvali ji v říjnu roku 1942 do Petschkova paláce. Na stůl máma napsala taťkovi jenom: ‚Volají mě do Petschkárny, vrátím se odpoledne.‘ A už se nevrátila, zatkli ji a odvezli ji do Waldheimu do Berlína. Byla krátce v jiném stavu. Já jsem se měla narodit až v květnu 1943, ale pravděpodobně vzhledem k situaci a k těm podmínkám, které tam maminka měla, jsem se narodila už v dubnu.“

„Přišel pracovník StB, který řekl, že tihle lidé musejí dostat tyhle vytipované pokoje, protože tam byly štěnice. Ale protože to byli naši kamarádi, tak když jsme je ubytovali, tak jsme jim to řekli. Vzali jsme si je stranou a řekli jsme jim, ať na to dají bacha, že to tam je.“

„Ten Ruda přišel, vzal mě do náruče a šel se mnou do lesa a říkal, že už nemáme tátu. Že musíme být stateční a pomáhat mámě. Fakt je, že taťka měl angínu pectoris, to srdíčko trošku nemocné, ale já jsem přesvědčená, že ho nezabily ty včely, ale komunisti. Systém, režim a komunisti.“

„Ta kavárna měla velká okna do Václavského náměstí, takže všechny velké situace, které se tam děly, jsme pozorovali vždycky odtamtud. Vím, že jsem třeba seděla na stolečku a dívali jsme se. A přesně si pamatuji na to, že v září byl pohřeb Edvarda Beneše. Já jsem to tehdy moc nechápala a všichni plakali, dole v ulicích i okolo mě všichni plakali, a já jsem se hrozně styděla, že nepláču. Tak jsem si takhle slinila prst a dávala jsem si to na víčka, abych měla taky mokré oči...“