Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Dvořáková (* 1942)

• narozena v berlínském vězení

• krátce po narození ji otec odvezl do protektorátu

• po válce návrat matky z vězení

• po únoru 1948 znárodnění otcovy pražské kavárny Tatra

• úmrtí otce

• zaměstnána jako produkční v Krátkém filmu

• produkce Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech

• produkční v rodinném podniku Divadelní společnost Josefa Dvořáka

Jarmila Dvořáková přišla na svět 26. dubna 1943 v ženské věznici v Berlíně. „To bylo tak. Tři kamarádky se na protest proti válce a Hitlerovi rozhodly, že si pořídí mimino,“ vypráví dnes. „Aby bylo jasné, že to není ztraceno, že je naděje. A skutečně jsme se tedy narodily. Zde je fotografie někdy z roku 1944, jsme tam všechny vyfocené. Jen mě drží teta Růžena, moje maminka byla totiž v Německu ve vězení.“ Maminka Jarmila si odpykávala osmiletý trest za velezradu proti nacistickému Německu.

Čeho se dopustila? Maminka měla revoltující povahu, vzpomíná Jarmila Dvořáková, neváhala dát najevo svůj nesouhlas, ať se to týkalo nedostatku nějakého zboží, nebo politiky. S nacistickou okupací Československa se nedokázala smířit. Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava se obrátila na své známé ve Švýcarsku: „Šifrovanými zprávami se s nimi domluvila a poslala jejich prostřednictvím dopis do zahraničního vysílání francouzského rozhlasu, ve kterém popsala situaci v protektorátu. Zpráva se pak skutečně vysílala z Paříže v relacích českého programu.“

Dopis ovšem zůstal v pařížském rozhlase archivovaný. A když nacisté v roce 1940 obsadili Francii, dostal se jim do rukou i archiv rozhlasové redakce a s ním dopis Jarmily Krejčíkové. Vydali se po stopě pisatelky. Dne 12. října 1942 dostala Krejčíková nečekaně předvolání do Petschkova paláce, sídla Gestapa. V té době byla již těhotná. „Na stůl máma napsala taťkovi jenom: ‚Volají mě do Petschkova paláce, vrátím se odpoledne.‘ A už se nevrátila,“ vypráví Jarmila Dvořáková. Její maminka byla převezena do Německa, tam jí soud vyměřil osm let za vlastizradu a skončila v ženské věznici ve Waldheimu. Kvůli porodu ji převezli do Berlína, kde se Jarmila Dvořáková měsíc před termínem narodila.

Tatínek zjistil, kde maminka je, a v květnu 1943 se vydal do Berlína na návštěvu, aby ji před porodem povzbudil. S velkým překvapením zjistil, že holčička už je na světě. Maminka se o život miminka ve věznici bála, protože jeho osud tady nemohla nijak ovlivnit. Využila proto příležitost a dítě manželovi předala, aby je odvezl domů. „Ještě dala tátovi na cestu lahvičku s mateřským mlékem, abych dlouhou cestu vlakem vydržela. Když na ni došlo, tatínek ji potřeboval ohřát a šel za strojvedoucím poprosit o ohřátí. Personál ale neměl pro tatínka s ječícím dítětem žádné pochopení, a tak si táta musel lahvičku dát do podpaží, aby se mléko alespoň trochu ohřálo,“ vypráví pamětnice.

Kavárna Tatra

Tatínek Jarmily Dvořákové Rudolf Krejčík byl restauratér. Pocházel z chudých poměrů, začínal jako pomocník v zahradnictví a pikolík a vypracoval se úplně od nuly. Od 30. let vlastnil kavárnu Tatra na Václavském náměstí č. 11. Podnik dobře prosperoval. V Žernově měl navíc dům, s rodinou sem jezdili za odpočinkem a taky se tu pěstovala zelenina a ovoce pro potřeby podniku. Malá Jarmila vyrůstala v péči příbuzných střídavě na Václavském náměstí v bytě přiléhajícím ke kavárně nebo v Žernově. S výchovou pomáhaly příbuzné, zejména sestřenice, která v době narození Jarmilky sama měla kojence, a později především teta Růžena, maminčina sestra.

Maminka se ve vězení ve Waldheimu dočkala konce války. Po osvobození se mohla vrátit domů. Jarmile Dvořákové byly tehdy dva roky a na první setkání s maminkou si samozřejmě nepamatuje. Ale ze zprostředkovaných informací ví, že to pro ni byla cizí žena. Maminka byla hubená a zničená a trvalo nějakou dobu, než se dala do pořádku. O zážitcích z vězení s dcerou nikdy nemluvila.

Rodina byla tedy opět pohromadě a poměry se vracely k normálu. Tatínek měl dobré společenské postavení, byl členem městské rady, působil jako soudní znalec a patřil též mezi významné členy Střelecké Riegrovy jízdy. V rodinném archivu se dochoval děkovný dopis, z kterého vyplývá, že Rudolf Krejčík po dobu války statečně ukrýval prapor Střelecké jízdy a po válce ho vrátil, za což mu patří poděkování.

Zlom přišel s komunistickým převratem v únoru roku 1948. Začalo znárodňování a v roce 1949 komunisté otci kavárnu zabavili. Rodina sice mohla zůstat v bytě vedle kavárny, ale odříznutím kavárny přišli o kuchyň, takže se nakonec uchýlili do rodinné vily v Žernově. Tatínka nastalá situace naprosto zdrtila. Sám pocházel z velmi skromných poměrů a jak své společenské postavení a vážnost, tak i vlastní kavárnu si vydobyl pouze vlastní tvrdou prací. Proto následovalo totální zklamání a frustrace. Tatínek teď trávil všechen čas na Žernově, věnoval se jen zahradě a včelaření. Snažil se tady na venkově najít východisko pro svůj další život.

„Bylo to v sobotu 10. června 1950, bylo před bouřkou a tatínek šel vybírat med. Vzal si jen kuklu, nestáhl si pásky a ty včely mu nalezly všude a hodně ho poštípaly. Šli se s matkou projít, ještě se posadili mezi záhony a povídali si. Pak taťka s mamkou přišli domů a táta mně a bratrovi vyprávěl, že ho včely poštípaly, že byly ty ‚holky‘ nějaké divoké. Sedl si na židli a pak se skácel. Máma přestože sama nikdy neřídila auto, ho odvezla do Kostelce. Když se vrátili, bratr mě vzal do náruče, šel se mnou do lesa a řekl mi, že jsme zůstali sami. Že musíme být silní a pomáhat mámě. Fakt je ten, že taťka měl anginu pectoris, to srdíčko trošku nemocné. Já jsem ale přesvědčená, že tátu nezabily včely, ale komunisti.“

Budu za tebou vždycky stát

Tatínek zemřel a rodina už zůstala neúplná. Maminka se podruhé neprovdala, živila sama dvě děti, dospívajícího Rudolfa a sedmiletou dceru. Jako vdova po kavárníkovi to neměla v té době vůbec jednoduché. Před válkou sice pracovala jako úřednice, ale teď jiné místo než v malých prodejnách potravin nezískala. Finanční poměry domácnosti byly napjaté. A zvlášť po měnové reformě v roce 1953. Rodině velmi pomáhala maminčina sestra Růžena, která se k nim nakonec i přistěhovala. Přes to všechno zůstávala maminka hrdá, „odmítla se vzdát jak auta, kterým tatínek jezdil, tak vilky v Žernově. Aby to všechno udržela, musela se hodně otáčet. Možná proto jsem i já chtěla jít brzy do práce,“ vysvětluje Jarmila Dvořáková. Po základní škole chtěla jít na Střední průmyslovou školu oděvní, ale nepřijali ji. Těžko spekulovat o důvodech neúspěchu, ale vliv třídního původu asi nebyl zanedbatelný. Šla tedy na obchodní školu a po maturitě nastoupila do prvního zaměstnání v prodejně s textilem.

Těžká životní situace o to více sbližovala rodinu. Pro paní Jarmilu byl základní jistotou a oporou starší bratr. „My jsme si s Rudolfem velmi blízcí. To od něho jsem se dozvěděla, že jsme zůstali bez tatínka. Jednou mi bratr řekl, že ať udělám v životě cokoliv, i když se mnou nebude třeba souhlasit, že za mnou ale bude vždycky stát. To jsem mnohokrát ocenila, protože se člověku úplně jinak žije s pocitem, že za vámi někdo stojí, ať už se děje, co se děje.“

Bratr Rudolf je o devět let starší než Jarmila Dvořáková a v 50. letech vystudoval na FAMU televizní a filmovou dramaturgii. V 60. letech působil v Krátkém filmu. Své sestře, tehdy ještě studentce, tu pomohl k brigádě, pracovala jako asistentka kostyméra. V roce 1963 Jarmila Dvořáková nastoupila na plný úvazek do Krátkého filmu, nejprve jako asistentka produkce, později jako produkční. Tuto pozici zastávala až do okamžiku, kdy odešla do důchodu. Se štábem natáčeli především osvětové a popularizační snímky, také natáčeli snímky o bezpečnosti práce a snímky pro zdravotníky. Podílela se ale také na přípravě hraných filmů. Její první zkušenost s hraným filmem byl snímek Václava Táborského Útěk do větru z roku 1966. Později pracovala na televizním seriálu Rozpaky kuchaře Svatopluka či na pořadu Dostaveníčko s Pavlínou Filipovskou a s J. Sovákem. „Bylo toho hodně a byla to krásná práce, třeba s režisérem Františkem Filipem se mi dobře pracovalo, ale i s Václavem Táborským. Je to radost, když člověk může dělat práci, která ho baví,“ uzavírá svoji filmovou zkušenost.

Odvrácená strana filmu

Jarmila Dvořáková také spolupracovala od roku 1976 až do převratu s Mezinárodním filmovým festivalem Karlovy Vary. V té době se festival konal střídavě v Československu a v Rusku, takže každý druhý rok trávila Jarmila Dvořáková dva týdny v létě v karlovarském hotelu Thermal, který se tehdy nově otevřel. Bylo jich tu z Krátkého filmu víc a Krátký film tímto nasazením svých lidí karlovarskému štábu vypomáhal. Jarmila Dvořáková měla na starost péči o zahraniční hosty.

Ačkoliv karlovarský festival byl v té době poplatný komunistické ideologii výběrem filmů i hostů, přesto se tu objevily zajímavé osobnosti. A komunistický aparát měl snahu některé hosty během pobytu kontrolovat. Jarmila Dvořáková pochopila, že některé sleduje a odposlouchává StB. „To přišli pánové, že ten a ten host musí být ubytován v tom nebo v tom pokoji. Oni už ten pokoj měli pro něho připravený. My jsme to ale věděli, protože jsme za ta léta už dobře znali i personál z hotelu. Vždycky když jsme dostali příkaz u některého hosta, že musí být ubytován v konkrétním pokoji, bylo nám to jasné. Hosty jsme pak sami upozorňovali, že mají být opatrní a na pokoji nemají mluvit o ničem, z čeho by mohli mít problémy.“ Konkrétně se to tehdy týkalo íránského filmaře Parvize Davaeie a Španěla Claudia Niubo.

Pamětnice sama měla zkušenosti s StB, kdy dostala pozvání na stanici k „výměně občanského průkazu“. „Bylo mi to divné, ale šla jsem tam. Ale kdepak výměna občanky. Byli to estébáci a chtěli, abych podepsala spolupráci. Já jsem ale odmítla. Tlačili na mě, tak jsem jim řekla, že si to rozmyslím.“ Jakmile odešla ze stanice, kontaktovala bratra s prosbou o pomoc. Rudolf Krejčík jí doporučil, ať se okamžitě svěří svým nadřízeným v Krátkém filmu. Poslechla. Dotyčnou osobu v Krátkém filmu ta informace rozzlobila. Bylo zřejmé, že se StB snaží infiltrovat mezi jejich zaměstnance. Jak to dopadlo, není jasné, nicméně Jarmilu Dvořákovou už StB podruhé nekontaktovala.

Divadelní společnost Josefa Dvořáka

Životním partnerem Jarmily Dvořákové je herec Josef Dvořák. Provdala se za něho v roce 1983. V roce 1990 Dvořák odešel z Divadla Semafor a připravil nejprve samostatné autorské inscenace, které zaštítila agentura Pragokoncert a s nimiž jezdil po republice. Pak začal přemýšlet o vlastním divadle a o Jarmile Dvořákové jako produkční. „Zpočátku jsem si na to netroufala, protože to je něco jiného než produkce u filmu. Ale pak jsme zjistili, že být pod agenturou není úplně výhodné, Josef odtamtud odešel a já jsem se musela začít o všechno starat.“ Tak vzniklo divadlo, které pod názvem Divadelní společnost Josefa Dvořáka existuje dodnes. Opírá se o popularitu svého protagonisty u diváků a Jarmila Dvořáková se jako produkční stará o jeho praktický chod. A hodí se i zkušenost krajně úsporného života, který poznala v mládí doma: „Každý papír ještě otočím a popíšu i z druhé strany, než ho vyhodím. Člověk se prostě naučí hospodařit.“ Divadlo totiž dnes existuje bez dotací a provozní náklady je nutné tlačit dolů. I díky tomu se drží i v „napínavé době“ současné krize a velké konkurence, vysvětluje Jarmila Dvořáková.