Věra Dvořáková

„Když jsem za [otcem] přišla na nádraží poprvé, zvedal telefon. Stouply mi slzy do očí, protože jsem zažila naprosto nabité přednáškové síně na univerzitě v Bochumi a viděla jsem ho, jak křižoval Německem, aby pomohl studentům, a teď zvedal šraňky a hlásil se jako stavidlo dvě. A táta mi říká: ‚Co je? Co se děje?‘ A já jsem odpověděla: ‚Tati, to je hrozný, tebe poslouchalo takových studentů napjatým dechem a ty teď zvedáš šraňky!‘ On se tak na mě podíval a povídá: ‚Víš, když nejde o život, tak jde fakt o hovno.‘ A zvedl šraňky a šel dál. Já jsem tam zůstala jako opařená a ještě dnes se mi skoro derou slzy do očí, když si na to vzpomenu.“

„V té době dělal právě v Odeonu, když byl proces s Miladou Horákovou. Všechny zaměstnance vyhnali na dvůr a měli zvednout ruku na znamení, že jsou pro smrt Milady Horákové, což bylo strašně stresující. Na všechny tam dohlíželi, a tak ruku zvedli. [Otec] tam byl s jedním kolegou, a když z toho dvora přišli, navzájem si plivli do tváře, aby se nějakým způsobem srovnali s tím, že budou započítaný mezi lidi, kteří zvedli ruku pro smrt Milady Horákové.“

„Moje máma chtěla podepsat Chartu 77. Kamarádila se v té době s historikem Karlem Bartoškem a oni s tím dělali trochu tajnosti, přestože chodila do stejné hospody, k Medvídkům. Bylo v tom určité elitářství, což říkám nerada, protože si chartistů vážím. Máma říkala: ‚Karle, neblbni, já to chci podepsat, přines mi ten text.‘ Nepřinesli. Přestože byla u výslechu v Bartolomějské a já jsem přepisovala na stroji různé materiály, k podpisu Charty nebylo jednoduché se dostat. Máma Chartu opravdu chtěla podepsat, ale nebylo jí to umožněno.“