Mgr. Bohuslav Ebermann

„Můj dědeček byl živnostník, máma dcera živnostníka logicky, takže jsem měl ten život jako těžší. Když jsem potom dělal zkoušky na průmyslovku – a já jsem se celkem dobře učil, tak si myslim, že jsem byl přesvědčenej, že jsem ty zkoušky udělal. Protože spoustu věcí ode mne opsal můj spolužák z Vochova taky – a ten ty zkoušky udělal. A vzhledem k tomu, že byl jeho tatínek na krajským výboru partaje, tak to nebylo nic divnýho. Já jsem v tý době hrál docela dobře hokej a už v šestnácti letech mě chtěli do ‚áčka‘, tenkrát se to jmenovalo Spartak Plzeň. No a k tomu byl třeba souhlas rodičů. Takže celej výbor škodováckej se dostavil do Vochova a byli požádat moji matku o podpis na ostaršení – jako mý osoby. Protože jinak bych nemohl hrát. Ale máma si dala podmínku, že jestliže to podepíše, tak že zařídí to, že se dostanu na tu průmyslovku. Takže oddíl to zařídil, dostal jsem se na průmyslovku. Přestože jsem byl – já bych řekl – na černý listině, nebo červený listině, kdy pan ředitel Forman na otázku mý mámy, proč jsem ty zkoušky neudělal, a ten kolega, kterej to ode mě opsal, je udělal, řekl, když se podíval do svých papírů, že jsem odsouzenej jenom dělat lopatou v životě.“

„Já jsem narukoval prvního července roku 1968 a jednadvacátého srpna přišli Rusové, že jo, takže vojna začínala docela dost zajímavě. My jsme byli na soustředění v Hodoníně, v Dukle Hodonín, protože ty základní hráči tý Dukly Jihlava odjeli na zahraniční cestu – na turné po Itálii, Švýcarsku a západním Německu a my záklaďáci noví, kteří jsme přišli do tý Jihlavy, tak jsme se ještě do tý sestavy nedostali a jeli jsme na soustředění do Dukly Hodonín. No a teďko ležíte v kasárnách, ležíte na kavalci, a teďka tam najednou pouštěli kluci rádio a invaze Rusáků do toho, do republiky. My jsme tomu nějak nevěřili, my jsme si ještě dělali legraci, no, a voni pak říkali, tak se pojď podívat, jak tady jezdí tanky po hlavní třídě v Hodoníně. Tak my jsme tam stáli v uniformě, zbraně jsme neměli, ty nám všechny sebrali, takže jsme nemohli nic dělat, to abychom bránili republiku, to nešlo, holýma rukama to nešlo. No a skončilo to tak, že v novinách se psalo, že Dukla Jihlava dostala nabídky ze západního Německa hrát jejich soutěž, z Itálie – že by hráli soutěž, Švýcarsko, že by hráli švýcarskou ligu. Takže jsme byli tak jako docela dost vystrašený, co se bude dít dál. Ale naštěstí se Dukla vrátila, protože už asi z jednoho prostýho důvodu, že to byli všichni vojáci, a byli to i déle sloužící vojáci, a kdyby zůstali na Západě, tak to by byla dezerce – a to je těžkej hřích.“