Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Bohuslav Ebermann (* 1948)

• narozen 19. září 1948 ve Vochově

• vystudoval Střední průmyslovou školu elektrotechnickou v Plzni

• od roku 1965 hrál v hokejovém týmu Škoda Plzeň

• od roku 1968 působil v rámci vojenské služby v Dukle Jihlava

• od roku 1968 členem národního týmu

• získal zlatou medaili na mistrovství světa z roku 1977

• od roku 1981 působil v západní Evropě

• roku 1985 promoval na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze

• roku 1987 emigroval do Francie

• od roku 1991 působil jako trenér v klubech v Čechách i v zahraničí

• od roku 2010 působil jako starosta obce Vochov

• od roku 2016 působí v krajském zastupitelstvu Plzeňského kraje

Bohuslav Ebermann se narodil 19. září 1948 ve Vochově do rodiny živnostníků, dědeček vlastnil pilu. Ve Vochově vyrůstal a odchodil zde základní školu – mimo posledních dvou ročníků, které navštěvoval ve Městě Touškov. Poté dělal přijímací zkoušky na střední školu. Ačkoliv měl vynikající prospěch, nebyly hodnoceny kladně a na školu zprvu nebyl přijat. Jeho matce sdělili, že vzdělání pro něj do budoucna nebude možné kvůli špatnému kádrovému posudku.

Na školu díky hokeji

Zachránil ho lední hokej, činovníci místního mužstva si Bohuslava přáli do týmu. A protože měl nízký věk, bylo nutné ho podle tehdejších pravidel nejdříve tzv. „ostaršit“. Jeho matka s ostaršením souhlasila pod podmínkou, že syna vezmou do školy. Díky tomu začal studovat Střední průmyslovou školu elektrotechnickou v Plzni a dokončil ji v roce 1968. S tím spojené působení v týmu Plzně je tedy datováno do roku 1965, kdy Plzeň sestoupila z první ligy a bylo nutné mužstvo posílit. Situace pro Bohuslava Ebermanna nebyla lehká především v tom, že musel skloubit dohromady tréninky, zápasy a školní docházku. Již začátkem roku 1968 se vrátil z mistrovství Evropy juniorů jako kontinentální šampión, což odstartovalo jeho hvězdnou kariéru.

Vojenskou službu zahájil v Jihlavě v řadách tamního Armádního sportovního družstva Dukla Jihlava. Zde hrál dva roky a vybojoval také dva tituly mistra Československa. Pobyt zde měl velký vliv na kvalitu jeho hry i taktiku, stejně jako u ostatních hráčů, kteří prošli stejným týmem.

Na soustředění nám sebrali zbraně, bez nich se hájit republiku nedalo

Hned zpočátku služby (narukoval 1. července 1968) ho zastihla okupace vojsky Varšavské smlouvy. V té době ho dočasně převeleli do Dukly Hodonín, protože ještě nebyl v základní sestavě. Hráči jihlavské Dukly odcestovali tou dobou na zahraniční zájezd po Itálii, Švýcarsku a Spolkové republice Německo. Bohuslav Ebermann hodnotí vtrhnutí okupačních vojsk v té době jako neuvěřitelnou záležitost. „Na soustředění nám sebrali zbraně, takže bez nich se hájit republiku nedalo,“ vzpomíná.

V té době noviny o hráčích Dukly Jihlava psaly, že se ze zahraničí nevrátí, což v něm vzbuzovalo nejistotu, ale opak byl pravdou. Dukla se vrátila. Hned následující rok se mělo konat mistrovství světa v Praze, vzhledem k politické situaci bylo přesunuto do švédského Stockholmu, kde si Bohuslav kvůli předchozímu zranění ani jeden z legendárních zápasů se Sovětským svazem nezahrál. „Hráči, kteří si při tomto mistrovství přelepili na dresu rudou hvězdu, měli samozřejmě střety s představiteli režimu, ale díky skvělé reprezentaci z toho nakonec vybruslili,“ dodává.

Od roku 1968 působil i v národním týmu, kde do roku 1981 odehrál 177 utkání. Po vojně se vrátil do domácího oddílu HC Škoda Plzeň, kde zůstal až do roku 1981. Během 70. let vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Promoval v roce 1985. V době, kdy byl kapitánem mužstva, a dokonce i kapitánem národního týmu, na něj byl často vyvíjen tlak ze strany funkcionářů, aby se stal i kvůli své pozici straníkem, to však odmítal a do strany nikdy nevstoupil.

Místo Kanady Švýcarsko a Francie

Na začátku 80. let (1981) dostal povolení od Československého hokejového svazu na zahraniční angažmá. Byl prvním draftovaným českým hráčem do NHL, dostal nabídku od klubu Detroit Red Wings a měl odjet do Kanady. Jeho manželka se však bála. Vzhledem k tomu i kvůli nejistotě nakonec využil nabídky odjet do Švýcarska. To, že tuhle životní nabídku nevyužil, označuje za jedinou věc, kterou by chtěl v životě změnit, kdyby mohl. Jeho prvním klubem bylo HC Laussane, kde vydržel dvě sezóny.

Na konci druhé sezóny do klubu nastoupil nový předseda, který nechtěl „komunisty“ a upřednostnil raději hráče z Kanady. Poté odjel na devět let do francouzského Grenoblu. Během pobytu ve Francii si našel i druhou práci v sítotiskové dílně, to mu umožnilo mluvit česky už jen večer doma se ženou, takže se mu stala francouzština druhým rodným jazykem.

Jestli chceš vidět děti, vrať se taky

Roku 1987 mu československé úřady neprodloužily výjezdní doložku. Když kvůli jejímu prodloužení přijel zpět do Československa, oznámili mu, že se musí vrátit natrvalo. Volal to své ženě do Francie, ale ta mu nedala na výběr: „No tak si to rozmysli, protože já už jsem se rozhodla, že už tady zůstanu, že se do Československa nevrátím, no a jestli chceš vidět děti, tak se vrať taky.“ Protože nechtěl přijít ani o ženu, ani o děti, nezbylo mu nic jiného než emigrace. Ve Francii požádal o občanství, které také do tří měsíců dostal. Mezitím mu komunisté sebrali veškerý majetek, který mu v Čechách zůstal. Od 3. září 1987 byl veden v evidenci zájmových osob StB.

Když po revoluci žádal svůj majetek zpět, ukázalo se, kdo je kamarád, jak sám říká: „Ten barák ve Vochově, ten mi vrátili, v tom teď bydlím, barák v Bručný si koupil můj ‚dobrý kamarád‘, a když jsem se vrátil, tak jsem za ním šel, že bych ten barák chtěl nazpátek. On musel souhlasit, nejdřív říkal, že jo, a potom, když došlo na lámání chleba, tak řekl, že mi ho nevrátí – a mezitím ho prodal.“

Během 90. let byl v zahraničí v angažmá jako trenér. Začal ve Švýcarsku v roce 1991, HC Sierre, poté v HC Sion. Roku 1993 v HC Martini, v roce 1995 využil nabídku HC Plzeň, ale za rok byl propuštěn. Poté v roce 1997 se přesunul do Francie do Remeše, 1998 do Německa do Bayreuthu, Norimberk (1999), nakonec zpět do Francie, v letech 2001–2003 působil v Limoges. V roce 2002 si otevřel s kamarádem, se kterým pracoval v Grenoblu, sítotiskovou firmu i v plzeňské Papírně (do roku 2008). Stal se jejím ředitelem, druhou část firmy však převzal kamarádův syn, který chtěl firmu přesunout do Maďarska kvůli levné pracovní síle. Za těchto okolností, i z důvodů špatného majetkového narovnání, se Bohuslav Ebermann s firmou rozloučil.

Vstup do regionální politiky

Po odchodu z firmy využil nabídku Martina Straky a stal se z něj obchodní ředitel HC Škoda Plzeň hokejového oddílu, tam působil až do roku 2010. Tehdy ho přemluvili ke kandidování do obecního zastupitelstva a ve volbách získal velké množství preferenčních hlasů. Přijal funkci starosty vesnice Vochov. Tu vykonává dodnes (2019) – už ve třetím volebním období. V roce 2016 byl navíc zvolen i do Zastupitelstva Plzeňského kraje, kde působil ve výboru pro veřejné zakázky jako jeho předseda.

Bohuslav Ebermann je podruhé ženatý. Dohromady má z obou manželství (společně i s druhou ženou) pět dětí. A ačkoliv se hokeji ani jako trenér už nevěnuje, na sport nezanevřel. Aktivně hraje tenis a jezdí na kole.

V roce 2010 byl „Rychlík“ nebo „Plzeňský expres“ – jak byl během kariéry nazýván – uveden do hokejové Síně slávy jako Mistr světa a Evropy 1977, držitel šesti medailí (pěti stříbrných a jedné zlaté). Zúčastnil se zimních olympijských her v letech 1976 a 1980 a mistrovství světa 1974, 1976, 1978, 1979 a 1981. Je členem Klubu hokejových střelců. Za svou kariéru dal neuvěřitelných 291 gólů.

 

Odborné informace a mezníky kariéry byly převzaty z medailonku na webu hokejové Síně slávy.