Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milan Enc (* 1936)

• narozen 10. července 1936 v Zelenči u Prahy

• dědeček legionářem první světové války v Rusku

• svědek bombardování Prahy v březnu 1945

• otec zkušebním pilotem a radistou na letišti ve Kbelích

• účastník pohřbu Edvarda Beneše (1948)

• vyučen strojním zámečníkem

• v 60. letech odmítl spolupráci s StB

• pracoval v leteckých opravnách ve Kbelích

• roku 1989 se účastnil protestních akcí ve Vysočanech

• v roce 1995 učil na letecké škole v Ghaně

Osudem a celoživotní láskou se pro Milana Ence stala letadla. Ze Zelenče to na kbelské letiště koneckonců není daleko. Letadla ho provázela celou válku, kdy mu neustále létala nad hlavou a kdy se schovával před jejich bombami. Naučil se je opravovat a naučil se z nich také vymontovat ty správné součástky, aby nebyla provozuschopná, když nás v roce 1968 obsadili Rusové. Na sklonku kariéry ho letadla zavedla až do Afriky.

V sedmi letech prvně měnil pojistky

Milan Enc přišel na svět 10. července 1936 v Zelenči. Jeho tatínek byl živnostníkem a měl obchod s elektrem a rádii. To ho nakonec ochránilo před nasazením ve 2. světové válce, kdy opravoval elektrická vedení nebo radiopřijímače. Přesto na podzim 1938 narukoval na kbelské letiště, kde sloužil jako radista. Za války pak všichni, kdo měli v Zelenči a okolí rádio, ho museli otci přinést. Ten měl od německých úřadů příkaz vymontovat z něj krátkovlnné cívky, aby nebylo možné poslouchat zahraniční rozhlas. On sám si je ve svém přijímači nechal a tajně nahrával Londýn a zprávy ze zahraničí. Otec doufal, že Milan jednou jeho obchod převezme, a tak jej odmala učil s elektřinou zacházet. Už v sedmi letech vyměňoval svoje první pojistky.

Milanův dědeček bojoval v 1. světové válce v Polsku a často mu o tom vyprávěl. U Opole přeběhl k Rusům a strávil několik let v zajetí. Pak se přidal k legiím a domů se vrátil přes Vladivostok. Milanův strýc pro změnu pomáhal živit dva ruské válečné zajatce, kteří se skrývali v zemljance v lese u Hlavence.

Základní školu nastoupil Milan Enc v Zelenči a po dvou letech přešel do sousedních Svémyslic. Vzpomíná, jak s kamarády řádili v okolí vesnic a pravidelně domů nosili munici, zbytky min nebo granátů. V lednu 1945 už válka spěla ke konci a máločeho byl dostatek. Jednoho slunečného mrazivého dne vezl Milan od klempíře Materny kotlík na piliny, kvalitní alternativu topení v době, kdy došlo uhlí. Zahlédl na nebi dvě stíhačky, jak se honí. „Vtom z jedné upadlo křídlo a letadlo šlo k zemi. Viděl jsem, jak má pilot otevřenou kabinu a mává.“ Spadl do pole mezi Dehtáry a Zelenčem. Když tam Milan doběhl, letadlo už hořelo a nějací lidé z něj tahali padák. „Najednou přijeli Němci na motorkách a hnali nás od letadla pryč. Přinutili mě lehnout si do příkopu a ještě že tak, za chvilku začalo letadlo bouchat, jak bylo plné munice. Vlastně mi nejspíš zachránili život.“

Milan Enc byl také svědkem bombardování Prahy 25. března 1945. Tehdy na Květnou neděli vyhnali Němci obyvatele Zelenče do polí směrem na Dehtáry a narychlo se snažili odletět se stíhačkami, které měli na letišti ve Kbelích. „Najednou jsme viděli sloupy hlíny, jak vyletují do vzduchu. Bombardování šlo od Svémyslic přes Kbely až do Vysočan. Po válce pak museli Němci v téhle oblasti vykopávat nevybuchlé pumy a vršili je ve Svémyslicích kousek od rybníka. Bylo jich asi pět vrstev a jako kluci jsme po nich lezli.“

Milan vzpomíná, jak doma v rádiu poslouchali, když Praha volala v květnu 1945 o pomoc. Příjezd vojáků Rudé armády do Zelenče pak pro něj znamenal definitivní konec války. Přihlížel, jak Sověti vodí německé vojáky na školní dvůr ve Svémyslicích a tam je odzbrojují. „Sundávali jim prstýnky a pak je vedli přes Zeleneč až k silnici Počernice - Nehvizdy. Tam je rozdělovali na SS a wehrmacht a prý je i stříleli.“

Na výběr byl jen horník a hutník, s tím se otec nesmířil

Po válce jezdil Milan s otcem z příkazu úřadů do pohraničí, kde procházeli domy opuštěné Němci a shromažďovali rádia, která tam obyvatelé zanechali. Doma je potom opravovali a dávali lidem, kterým rádio zabavili Němci. „V těch domech to bylo, jako kdyby obyvatelé odešli chvíli před námi, peřiny rozestlané.“

V roce 1948 zemřel prezident Beneš. Milanova babička, náčelnice Sokola v Zelenči, se vypravila do Prahy na pohřeb. Vnuka vzala s sebou.

Milana bavila letadla jako jeho otce, který byl ve Kbelích zkušebním pilotem. Ten si přál, aby byl syn elektromechanikem. V té době ale kluci mohli po skončení školy dělat pouze hutníka nebo horníka. Díky otcovým konexím se Milan dostal do podniku v Horních Počernicích, kde se mohl vyučit strojním zámečníkem. Později se vyučil ještě elektromechanikem. Když v roce 1953 zemřel Stalin, musel ve škole nosit na rukávu černou pásku. Vzápětí zemřel Klement Gottwald a on musel spolu s dalšími učni povinně na Hrad, aby se poklonili rakvi. Když si cestou jejich mistr odskočil na toaletu, většina učňů se rozutekla. Druhý den ve škole se o incidentu nikdo nezmínil a mistr byl zjevně rád, že díky jejich útěku na Hrad sám nemusel.

V roce 1956 nastoupil na vojnu k ženistům do Střelských Hoštic u Sušice. Po vojně pracoval krátce v Motorletu a poté v autobrzdách v Mladé Boleslavi. V té době se jej pokoušela do svých služeb zlákat Státní bezpečnost. „O víkendu k nám do Zelenče přijeli tři chlapi v šestsettrojce a chtěli se mnou mluvit. Naložili mě do auta a odvezli do Klánovic do hospody U Smolíků. Vzadu byla místnost, tam na stole aktovka s magnetofonem. Ptali se mě na práci, na motory a bezpečnostní otázky, zda tam někdo nemůže zcizit nějaké tajemství a podobně. Chtěli po mně spolupráci, ale řekl jsem, že donašečem nebudu. Měl jsem strach, zda se to nějak neprojeví v práci, ale dali už mi pokoj.“

Na kbelské letiště se nedostali

Po vojně přijali Milana Ence do kbelských leteckých opraven jako technika. Dostal se k servisu všech typů stíhaček Mig, které měla v průběhu let armáda k dispozici. Za zefektivnění montáže čidel na katapultáž do sedaček ho podnik vyhlásil nejlepším pracovníkem.

21. srpna 1968 spal při otevřeném okně a vzbudil ho hukot letadel, která mířila přes Zeleneč na letiště ve Kbelích. Hned ráno se tam vydal, aby viděl, co se děje. Velitel letiště okupační vojska na dráhu nepustil. Zaparkoval na ni buldozery a další techniku, aby se tam nedalo přistát. „My jsme s kolegy dali dohromady radiovůz, který jsme poskytli Československému rozhlasu, a ze všech provozuschopných letadel jsme vymontovali klíčové součástky, bez kterých se nedalo vzlétnout. Když jsme s některými vojáky později mluvili, mysleli si, že jsou v Německu.“

Milan Enc vzpomíná na nadšení, které se společnosti zmocnilo v listopadu 1989. S kolegy z brigády socialistické práce vyrazil do Vysočan cinkat klíči. „Došli jsme až k ČKD a pak jsme šli na pivo.“ Když se v roce 1992 dělila republika, polovina bojových letadel připadla Slovensku. „Slováci si ta letadla nechali, my jsme je směnili s Poláky za vrtulníky, které ale neměly takovou kvalitu.“

Rok před odchodem do důchodu letěl vojenským vrtulníkem do Piešťan. Cestoval v něm i generál, který se zmínil, že shání elektrikáře a radistu do letecké školy v Ghaně, ale nikdo se mu nehlásí. Milan byl profesí obojí, a tak netrvalo dlouho a letěl do Afriky on. Ghaňané koupili vyřazená letadla a jeho úkolem bylo dát je dohromady a zároveň naučit místní s nimi zacházet a opravit si je. Po návratu v roce 1996 odešel Milan Enc do důchodu. V roce 2021 žil v Zelenči.