Petar Erak

„Pořád jsem se díval na hodiny a říkal: ‚Tak to se něco stalo, ale dřív nebo později nám svět pomůže. A pak se stalo to s tím Mitterrandem, ale to byla taková falešná pomoc.“ – „Ten humanitární most?“ – „No. Pak jsem byl víc a víc rozčarovaný, že ta pomoc nepřicházela, že jsme my, kteří jsme bránili město, byli srovnáváni s těmi, kteří útočili na město, že jsme prakticky my taky válečníci a bojovníci, no a tak.“ – „Přemýšlel jsi o tom, že bys utekl?“ – „Na začátku ne, ale jak čas utíkal, tak už jsem přestal doufat, že duch Sarajeva, duch Bosny přežije, i když válka skončí. Začal jsem si být vědom, že to už nebude to město, jako bývalo. A v takovém městě jsem si nepředstavoval svoji budoucnost a budoucnost svých dětí a začal jsem přemýšlet o tom, že jestli přežiji, že další život budu trávit někde jinde. Byl to postupný, pomalý proces.“

„Bosenská armáda byla čím dál více podobná všem armádám. A já armády default nenávidím. To, že jsem se hlásil jako dobrovolník k patriotské lize, to bylo moje obrovské sebepopření. Já nenávidím válku, zabíjení, nenávidím vůbec kult armády spartánské, hodně chlapů na jednom místě a tak dál. Ale jako jediné východisko, jak se postavit ke zlu, musel jsem to všechno nějak spolknout, ok, budu dobrovolný voják za prospěch vyšší věci. Ty roky utíkaly a ta vyšší věc byla v nedohlednu, ba naopak my jsme čím dál bývali podobnější těm, kteří na nás útočili. Přírodní zákon – jestli on tebe chce zabít, ty chceš, jestli on používá věci ošklivé, ty zase používáš ošklivý věci. To léto jsem byl přinucený použít Srba jako živýho štíta. Prostě... existovala část fronty, která byla pod zemí. Byl to takový spletitý labyrint různých tunelů a na jedné části tunelu jsme byli my a na druhé části tunelu byli četníci. A oni stále kopali další tunely a my kopali svoje tunely. Oni používali muslimy, takže jestli budeš střílet po tom, který kopá k tobě, prakticky zabiješ nějakého chudáka muslima, a takže jsme my bohužel začali používat stejnou taktiku, strategii, a já jsem dostal jako kopáče nádhernýho kluka, velkýho, hezkýho. A musel jsem ho mít před sebou a on kopal a měl na výběr, že půjde k četníkům a já... no nevím, co by, to by byla fakt zkouška, kdyby začal utíkat a já jestli bych ho zabil zezadu...”