„Tam byl kamarád Jirka Hadáček, oni měli takový menší statek, je to takový kamenitý kraj, když to tam znáte...“ – „Je to tam krásný. Je tam nádherně.“ – „Nebyli to žádní velkostatkáři, ale měli třeba třicet hektarů. Když jsme byli v první třídě, tak naše učitelka byla komunistka, velká komunistka, a ta řekla: ,Hadáčku, postav se!‘ On se postavil a ona říkala: ,Děti, s tím se nekamaraďte, to je kulak.‘“ – „To jste zažila ve třídě?“ – „To jsem zažila v první třídě. Já jsem o přestávce, protože rodiče mi říkali: ,Nevěř tomu, že je někdo kulak, to jsou slušný lidi,‘ já jsem za ním přišla a říkám: ,Jirko, neboj se, já se s tebou kamarádit budu.‘ A on dokonce na srazu základky po já nevím kolika letech, asi padesáti letech, se na tohleto pamatoval, říká: ,Já se na to pamatuju, ty jsi byla jediná, kdo jako se se mnou nepřestal kamarádit, protože jsem kulak.‘“
„Lidi byli, nejenom, že byli zlomený fyzicky, fyzickým násilím – děda například ve vazbě přišel o všechny zuby.“ – „Čili ho tam tloukli?“ – „Čili je tam tloukli strašným způsobem. Tohohle člověka [jednoho ze spoluvězňů] dokonce vím, že tenkrát děda vyslovil podezření, že musel být pod nějakýma práškama, že to byl strašně statečnej člověk, nikoho neudal nikdy, ale že u toho výslechu nebo u toho soudu, že vyslovil všechny možný přiznání. Oni donutili člověka, aby se přiznal, že zavraždil vlastní matku, že ho přinutili k čemukoliv. Děda, to si taky pamatuju, vyprávěl, že mu tam za skleněnejma dveřma ukazovali nějakou paní s velikým břichem a říkali: ,Vaše paní čeká dítě, to vás jako nezajímá? Vy byste měl jít za ní, snažit se. A když se přiznáte, tak my vás pustíme, abyste mohl být u toho, jak vaše dítě vyrůstá.‘ A on říkal: ,To není možný. Já jsem odcházel a manželka určitě nebyla v jiném stavu, je jí jednapadesát let. To je vyloučená věc.‘ A oni říkali: ,Ne, tak se podívejte na paní.‘ Zkrátka to bylo vykonstruovaný, babička samozřejmě nebyla těhotná, měli jediný dítě, a to byl můj táta, který už byl tehdy dospělý.“
„Vystřídal několik vězení, ale asi nejhorší byl Leopoldov. Bylo to na jižním Slovensku – taková pevnost vlastně už z Rakousko-Uherska. Tam jsme jeli několik hodin vlakem – složitý to bylo – když dědovi povolili návštěvu. Já jsem tam jela s tatínkem, s babičkou. Pamatuju si obrovský zdi, strašně mi to nahánělo hrůzu. Oni nás dlouho nechali čekat před vrátnicí, tak si pamatuju, že jsem dědečka viděla takovým jako otvorem, jakoby střílnou, někde daleko za hlubokou zdí. Asi tak jako teď vidím vás. A to si se mnou povídal. Pak, když jsme byli podruhý v Leopoldově, tak to si pamatuju už trošku líp, to už si se mnou dědeček povídal o tom, co čtu. Já jsem strašně brzo četla, ještě jsem nebyla ve škole a už jsem četla Staré řecké báje a pověsti. Tak si se mnou povídal o těch řeckých bozích a tak. Ale ty návštěvy v tom vězení, to bylo několik návštěv, pak byl ve Valdicích u Jičína, tam jsme taky za ním jezdili. Takže ty kriminály jsem jako malá holka střídala všechny.“
„Když ten… Toman Brod má… a teď já nevím, to je jeho bratranec… on dělal… reportér… a on v té době pracoval jako reportér v Hlasu Ameriky, ne, ve Svobodné Evropě v Mnichově. Ve Svobodné Evropě v Mnichově. Ten sem nesměl jezdit, to byl jako emigrant, ten Petr Brod. A když nastalo to uvolnění po těch událostech na Letné, padla komunistická vláda, tak říkal, jestli nechceme jet do Mnichova, že tam má byt, že bychom tam mohli pár dní pobýt. A před Vánoci 1989 jsme s mým tatínkem, mužem a naši dva kluci jsme jeli do Mnichova. A najednou jsme jeli přes hranice, nikdo nás nestavěl, nikdo nás nefilcoval, nikdo nedělal žádnou celní prohlídku. A my jsme projeli ty hranice. Můj táta řídil a říkal: ‚Já musím zastavit.‘ Vystoupil z auta, kleknul si tam u té silnice a říkal: ‚Pane Bože, děkuji ti, že jsem se toho dožil.‘ Takhle mu, starému chlapovi, tekly slzy. Takže to byl jeden z mých nejsilnějších zážitků, kdy ten můj táta už ani nevěřil tomu, že se dožije toho, že bude svoboda. Dneska to, co je pro vás dneska samozřejmé, pro nás samozřejmé nebylo. Svoboda byla něco. To byl sen.“
„Protože Palach, když ležel na popáleninách, tak tam přišel docela známý sochař Olbram Zoubek a ten mu snímal posmrtnou masku. A ta posmrtná maska… bylo vytvořeno několik kopií, já nevím, jestli dvě nebo tři. To teda nevím, to nevím přesně. A jednu z nich měl u sebe doktor Toman Brod, dlouholetý přítel naší rodiny, který ji uložil u nás na chatě, protože prostě to bylo něco, co nesměli najít při domovní prohlídce. Každou chvíli u nich byla a po tom sedmasedmdesátém roce podepsal Chartu. Takže aby… nějaké materiály, písemnosti uložil u nás na chatě. A mimo jiné tam byla uložena i posmrtná maska Jana Palacha.“
„To není jednoduchá otázka, já samozřejmě jsem měla na jednu stranu krásné dětství, ale na druhou stranu dětství, nad kterým visel stín. Protože když mi byly dva roky, tak jsem zažila svou první domovní prohlídku od estébáků, protože zatkli mého dědečka a přišli dělat domovní prohlídku. Já jsem jako dvouletá holčička… bylo to na Velký pátek, to bylo docela zajímavý… a já jako malá holčička jsem seděla mamince na klíně a dívala jsem se po těch estébákách, který tam vyhazovali prostě ze šuplíků věci, každou knížku prohlíželi, jestli tam nejsou nějaké letáky nebo něco takového. A já jsem se mračila na ně a ten jeden estébák říkal: ‚Holčičko, proč se na nás mračíš?‘ A já jsem říkala: ‚Pánové nejsou ho(d)ný!‘ A on říkal: ‚Co jsme ti udělali?‘ A já jenom řekla: ‚Nejsou ho(d)ný! Odejdou.‘ A už jsem se s nimi nebavila.“
Báli jsme se, ale vzdor v nás byl takový, že to přehlušilo i ten strach
Pavla Erbanová, dívčím jménem Studená, se narodila 28. března 1950 do rodiny Svatopluka Studeného, tehdy režiséra krátkých filmů. O dva roky později byl její dědeček Svatopluk Studený starší zatčen a odsouzen komunistickým režimem za velezradu na dvanáct let odnětí svobody. Následky toho Pavla Erbanová pociťovala celý svůj život a vyvinul se v ní přirozený odpor k tomuto režimu a zároveň touha po svobodě. Dědečka propustili v roce 1960. V roce 1968 zažila vpád vojsk Varšavské smlouvy, přičemž byla svědkem jak živelného odporu, tak nevinných obětí z řad civilního obyvatelstva. Účastnila se okupační stávky na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, kde studovala mezi lety 1968 až 1974, i pohřbu Jana Palacha. Jeho posmrtnou masku od Olbrama Zoubka (jednu z kopií) ukrýval Toman Brod na jejich chatě. Působila jako mikrobioložka, nejprve ve zdravotnictví, později (od roku 1982) v Československé akademii věd. Za normalizace se stýkala s disidenty, zejména rodinami Tomana Broda a Zbyňka Hejdy. Na radu druhého jmenovaného i přes prvotní odhodlání nepodepsala Chartu 77. Její manžel Vladimír Erban i otec byli pro styky s chartisty vyslýcháni tajnou policií. V roce 1989 se účastnila sametové revoluce. V roce 2023 žila v Praze.