Helena Esterkesová

„Já jsem měla takové polobotky a punčochy. A protože sníh už byl takhle vysoký a já jsem šla od toho stohu do toho lesa, cesta žádná nebyla, byla zavátá, prostě po tom sněhu až po kolena. Ty polobotky jsem ztratila ve sněhu, a že byl mráz, tak se mi ty punčochy prodraly až nahoru. A já jsem se s bosýma nohama dostala až k tomu lesu do příkopu. A šla jsem s tím roztrhaným kabátem, to byl takový krátký. Už z něho kusy látky visely. Tak jsem si to vystlala na tom sněhu a tam jsem si sedla do toho příkopu v lese. A teď jsem čekala, až zmrznu. Až umřu. Já jsem nechtěla žít. Slyšela jsem tam dřevorubce, jak řežou dřevo. Tak si říkám: Kdyby se přiblížili a mě uviděli. Říkám si, že to možná budou dobří lidé. Ale nikdo se neozval. A já jsem v tom příkopu byla až do setmění. Pak jsem se kvečeru doplazila dál do lesa a tam byl stoh slámy z pohanky. V zimě, 6. prosince. A byl hrozný sníh a mráz. A teď jsem po slámce, protože to bylo zmrzlý a tuhý, tak jsem po dvou slámkách škubala a škubala, abych si tam udělala díru do toho stohu. Abych se tam mohla schovat. Jenomže to do hloubky nešlo, tak jsem to škubala do šířky. Teď jsem si tam konečně nějakou tu noru udělala. Tam jsem si zalezla v té hrozné zimě. Bosýma nohama a sněhem jsem se přikryla. A najednou jsem slyšela nějaký hluk. Ukrajincům uteklo prase a oni ho honili kolem stohu. Je to nenapadlo, že je to tam dole nějaký divný. Ale furt honili to prase. Já jsem tam byla den, noc, den a pak další noc.“

„Maminka šla pěšky sedm osm kilometrů do Ostrožce za tím Němcem Voglem. On byl pověřený na celý ten okres. Na celý Ostrožec (Fritz Vogel – Kreislandwird v Ostrožci, pozn. autora). Ale on ani tak špatný nebyl. Protože jak jsme byli udaní, tak dlouho váhal, jestli má pro nás někoho poslat. On se bál o sebe. Že on by zahynul, kdyby nesplnil to, co mu říkaj. Že tam jsou Židé a že je mají zlikvidovat. Maminka se sebrala a šla za tím Němcem. Říkala si, že není možné, aby nás povraždili. Ale proč? Přišla za ním, pozdravila, představila se mu, kdo je a kde bydlí, a teď začala. A mluvila. Mluvila, že tam máme velký statek, teď kolik nás je, teď všichni že jsme na tom statku dřeli, co všechno máme v bytě, všechno, že mu chceme darovat, nechat, jenom nechte nám holé životy. On byl otočený k oknu ten Vogl a posmrkával a utíral si oči. On brečel. Němec! Otočil se ubrečený a řval: ,Frau! Paní! Já nemohu za to!‘ A maminka odešla samozřejmě s nepořízenou. Co on může dělat, když on má příkaz od Hitlera začínaje až po další a další. A musí ta likvidace být. Tím to skončilo.“

„A oni tam řekli, že jsem v nemocnici na skvrnitý tyfus. Ona tam byla jedna vojenská a jedna civilní nemocnice. Němci bombardovali vojenskou nemocnici a zasáhli i tu civilní. A urazilo to kus nemocnice. U mě to akorát vyrvalo okno a dveře tím velkým tlakem. Přiběhla sestra. Já jsem tam zůstala sama na tom pokoji. Všichni, co tam mohli chodit, tak utekli ven. Někam do pole se schovat. Já jsem nebyla schopná. To vám tak sebere sílu a ty kosti jsou jak když z gumy. Nejste schopen držet lžíci. Nejste schopen nikoho chytit za ruku. Celé tělo máte jako když z gumy. Já jsem se neudržela ani sedět. Já jsme úplně klesala. To mě vždycky podpírala sestra a krmila mě. A to mně bylo osmnáct roků. Nebyla jsem ani ve stavu, abych se najedla. Tož takový jídlo tam bylo. Tam lidé umírali ne z nemoci, ale spíše hlady. Tak jsem se šourala na kraj. Říkala jsem si: Spadnu na zem a podšourám se pod tu kovovou postel a tak se možná zachráním. Že budu pod tou postelí. Jak přišla sestra, Polka to byla, ptala se, kde kdo je. Byla tam tma a já jsem tam pištěla jak myš pod tou postelí. Ona nahlídla a vytáhla mě odtamtud. Kolik jsem mohla vážit, když mě vzala do náruče a udržela mě? Já jsem musela být kost a kůže. Jestli třicet pět kilo, nevím. Já jsem ji polsky prosila: ,Běžte pryč, sestro, vždyť vás to zabije!‘ Ona povídá: ,Ne. Tvůj život je stejně drahý jak ten můj.‘“

„Jak už zabíjeli v tom Ostrožci, tak už maminka s tatínkem a s tou malou Danuškou na zádech a ještě nějaký věci, co tam měli. Nějaký to oblečení pro tu malou holku, co měli, to s sebou donesli. A pěšky dorazili na tu Peremilovku. A řikali: ,Děti, je zle.‘ Bratr tam byl, sestra byla zabitá v Dubně. Protože už ji dovlékli z té rašeliny. Tam stáli po pás ve vodě a kopali rašelinu. To byla nucená práce. Celou mládež tam zavedli na tu rašelinu. To byl lesík. A spali také ve stodole bez příjmu jídla, bez ničeho. Hlídali je Ukrajinci se zbraněmi v rukách. Tatínek ještě šel tolik desítek kilometrů se na sestru podívat. A povídal: ,Víš, jak se ke mně chovala? Ona mě do deky zabalila a tam jsem ve stodole spal. A donesla mi nějaký maštěný brambory.‘ Kde ona to sebrala? Jestli chodila po Ukrajincích... Tatínek tam byl s ní několik dní. Že chtěl být s ní chvilku. Pak přišel pěšky zpátky.“

„Jelikož tam byl za Poláků dost velký antisemitismus, tak v Lucku byly dvě školy vyhrazeny pro židovské děti. V Lucku bylo dvanáct základních škol. Tuším, že tam bylo padesát nebo šedesát tisíc obyvatel a z toho šedesát procent židovských obyvatel. Ti Židé se většinou zabývali obchody. Tam bylo všechno. Celá Jagellonská třída v Lucku byla plná obchodů. Tam byla třeba Amerikánka, kde byla amerikánská zmrzlina. Tak tam jsme jako školní děti chodili. No kluci měli třináct, čtrnáct roků, tak se chtěli ukázat. Tak nám tu zmrzlinu kupovali. Tak nás zavedli do té Amerikánky. Ale jenom za těch pět grošů, to stálo také vajíčko těch pět grošů. Tak jsme měli tři druhy v tom kornoutku. A když jste tam zůstal sedět, tak vám dali za deset grošů tu nejlepší, nejchutnější zmrzlinu. To nám kluci už třeba kupovali tehdy. Takže byla Amerikánka významná na tu zmrzlinu a Plutos na čokoládu. To byla speciální čokoláda. Dokonce tam bylo zboží z Anglie a z Francie. Bylo tam zboží z celého světa. Ti Židé byli takoví obchodníci, že se dovedli i do zahraničí dostat, a objednali zboží z celého světa, aby ten Luck byl zásobený. Přišli Sověti, měli co krást, měli co znárodňovat. Tak nakonec nám (obchodníci) to zboží odvezli na tu Ledochovku domů. Obuv nám odvezli, abychom to schovali nebo to šatstvo. A nakonec, když jsme viděli, že musíme do toho ghetta, tak bratr ještě stihl zapřáhnout toho koně a všechno to zboží, co si u nás nechali schovat, tak jim odvezl zpátky do toho Lucku. A stejně z toho nic neměli. Protože oni šli do ghetta v Lucku a na tři etapy je postříleli. To nešlo najednou tolik Židů postřílet. Tak oni vždycky podle data natřikrát je postříleli. Dokonce jsem se dozvěděla, že mojí švagrové sestra chytla ty dvě děti a řvala: ,Budu utíkat a nechci vidět, jak z kulometů střílej moje děti.' Že zezadu je postříleli, jak ona utíkala s těmi dětmi.“

„Tak ten bratr se švagrovou se ocitl u těch Zedníků. Už byl červenec, už obilí bylo vysoký. Už se proslýchalo, že je fronta blízko. Tak oni si řekli, že se půjdou s manželkou, mojí švagrovou, projít ven do toho obilí. To mně ta Tonička Zedníková psala, jak to bylo. To jsem se dověděla, že oni zahynuli tam u těch Zedníků. Tak oni Němci jezdili s náklaďákem a nějak je uviděli. Že se v tom obilí něco hýbe, a mysleli si, že jsou to partyzáni. Tak přijeli blíž a tam je chytli. Oba dva. A že je odvezou do Lucku a tam je zastřelí. Oni se tomu bránili. Říkali, že nejsou Židi. A taky jsem ještě slyšela, že udělali na té Ledochovce takové kolo lidí a je nechali uprostřed. Aby ti lidé z Ledochovky prohlásili, jestli jsou to Židé, nebo nejsou. Jeden takový se našel. Ten, co jsme k němu chodili spravovat obuv. Tak ten kývl hlavou, že ano. On jediný. Všichni mlčeli a on jediný kývl hlavou, že ano. A tak je odvezli nákladním autem a ještě si bratr musel vykopat sám hrob někde u té věznice. Až na konci Lucku. A tam ho zastřelili.“

„Sověti vyhlásili všude vyhlášky. Bylo tam hodně těch utečenců. Z Krakova, Varšavy, já nevím odkud. Z těch polských měst, které obsadili Němci. Ve vyhlášce bylo, že kdo se chce vrátit zpět domů na tu německou stranu, ať se přihlásí do toho a do toho data na NKVD. Oni se všichni přihlásili. Než by měli umřít tady hlady, tak chtěli umřít ve svém domě, co nechali tam. Ať to dopadne, jak to dopadne, tak se přihlásili. My jsme byli plná třída. Ve třídě nás bylo šedesát tři. Seděli jsme po třech v jedné lavici, možná i po čtyřech. Strašně moc nás tam bylo dětí. A já jednoho dne přijela do třídy a polovina dětí tam není. Já povídám: ,Kde jsou všichni? Co se stalo?‘ -,Ty to nevíš?‘ Přijeli nákladníma autama, protože oni museli určit i adresy, kde bydlí, přijeli nákladníma autama a ty nákladní auta se musely naložit. Odvezli je na nádraží. A oni se ptali: ,Kam nás vezete?‘ - ,No domů přece. Chtěli jste domů.‘ A oni je odvezli na Sibiř. V nákladních dobytčích vagonech. Ano. Všechny. Rodiny, rodiče i ty děti. A zničehonic asi za měsíc nebo za dva jsme dostali jakýsi lístek. ‚Pošlete nám něco k jídlu. Umíráme hlady. I sušený chleba.‘ Jestli tam byla adresa zpáteční nebo ne… Ale já jsem byla tak zahloubaná, zamyšlená, nešťastná z toho, co nás čeká. Co za hrůzu. Já jsem měla nenávist i k těm učitelům. I k té škole a k tomu všemu. Já jsem to hrozně prožívala.“