Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Tomáš Etzler (* 1963)

• narozen 1. dubna 1963 v Ostravě

• mladší bratr Miroslav se stal uznávaným hercem

• v roce 1988 vystudoval pedagogickou fakultu v Ostravě - zeměpis, tělocvik

• před revolucí 1989 pracoval jako dramaturg hudebních pořadů v Československé televizi Ostrava

• v roce 1991 odjel do USA a několik let se živil různými manuálními pracemi

• v roce 1999 začal pracovat pro CNN v Atlantě jako editor

• v roce 2002 poprvé odjel jako zahraniční zpravodaj do Afghánistánu

• pokrýval konflikty například v Iráku, Izraeli, Libanonu nebo Haiti.

• v letech 2007 až 2014 působil jako zahraniční zpravodaj pro ČT v Pekingu

• napsal dvě knihy. Novinářem v Číně: Co jsem to proboha udělal (2021) a Novinářem v Číně 2: Nezešílet (2023)

• v roce 2021 natočil dokumentární film Nebe

Po přestřelce v Iráku v roce 2004, kterou přežil jen s velkým štěstím, musel Tomáš Etzler na prohlídku k vojenskému psychiatrovi v Torontu. Ještě ve dveřích ordinace mu sdělil, že nemá žádné problémy, žádné noční můry. Spí dobře a je to jen ztráta času. Psychiatr se ho zeptal na několik jednoduchých otázek. Například kdy byl naposled v kině, nebo kdy naposledy přečetl knížku. Kdy se byl projít jen tak v parku. Na všechny odpověděl podobně, že na tyhle věci nemá čas. Že ho to nebaví, nenaplňuje a soustředí se jen na práci. Psychiatr se na něj podíval a řekl: „Vážně si myslíte, že jste úplně normální? Vám když kolem hlavy nelétají kulky, tak nežijete.” 

Beatnická generace mě naprosto uhranula

Tomáš Etzler se narodil v Ostravě 1. dubna 1963 jako prvorozený syn. O tři roky později se narodil bratr Miroslav. Oba byli odmalička velmi pohybově nadaní, tak dělali všechny možné sporty. „Dnes bych měl jasnou diagnózu. ADHD. Ve škole jsem měl velké problémy se soustředěním a tím pádem i s kázní. Musel jsem vystřídat několik základek. No a ten sport byl jediná možnost, jak ze sebe tu obrovskou energii dostat. Tak jsem plaval, hrál fotbal, hokej, basketbal a hrozně mě to bavilo,” vzpomíná. Nakonec se nejvíce věnoval atletice a dotáhl to na juniorskou Zlatou tretru v Ostravě, kde v roce 1977 vyhrál běžecký závod na 500 metrů. Někdy v té době poznal v Ostravě kamarády horolezce a lezení se mu stalo celoživotní láskou. 

Otec Miroslav Etzler byl vážený ostravský pedagog a ochotnický divadelník. A také zapřísáhlý antikomunista. Otevřeně synům vyprávěl, jak je totalitní režim špatný a velmi se snažil, aby měli kulturní rozhled. Tak jim dával číst všechno možné. „Většina literatury, co nám dával číst, byla zakázaná. Od Danteho přes Havla po Kerouaca. A vše s náma pak důkladně rozebíral. Táta byl skvělej. Určitě zásadní člověk v mém životě. Škoda, že zemřel tak brzy,” popisuje Tomáš Etzler. 

Otec zemřel v roce 1981. Zůstali sami s bratrem a maminkou Marií, která ostravskou operní pěvkyně. V té době byl Tomáš na ostravském gymnáziu, kde naprosto propadl kniham amerických beatnických autorů. Spisovatelé jako Jack Kerouac, William Burroughs, Charles Bukowski a další se stali pro mladého studenta naprosto zásadními. Začal snít, že se jednou podívá do Ameriky a bude žít podobný nezávislý a kočovný život jako hrdinové těch románů. Probíhala však osmdesátá léta a představa na nějaké velké cestování na Západ se zdála být naprosto nereálná. Na gymnáziu odmaturoval v roce 1981 a ve stejném roce se jeho první manželce Magdě narodil syn Lukáš. „Bylo nám čerstvých osmnáct let. Takže o životě jsme nevěděli nic a nějak jsme se k tomu museli postavit. Lukáš se mnou neměl vůbec lehké dětství, ale v dospělosti jsem to naštěstí napravil a dnes máme skvělé vztahy,” říká.

Několik vět od Filipa Topola 

Po gymnáziu se přihlásil na pedagogickou fakultu v Ostravě obor zeměpis tělocvik, kterou úspěšně dokončil v roce 1988. Ještě před promocí však málem poprvé uskutečnil sen o USA. Dostal devizový příslib do Jugoslávie a už plánoval, jak malého Lukáše převeze na saních přes Julské Alpy do Itálie a pak dál do Ameriky. Jenže osud tomu chtěl jinak.  Asi týden před odjezdem mu zavolala kamarádka, že v České televizi Ostrava hledají dramaturga hudebních pořadů. V té době věděl, že z něj nikdy nebude pedagog, že se v něm mísí dobrodružná povaha a láska k filmu a k hudbě. Už na gymplu psal různé články o hudbě, tak na konkurz šel a tu práci dostal. Z emigrace tedy nebylo nic.

Nadšení z práce však vydrželo jen pár týdnů. Všemožné schvalování, zakazování a cenzura. Brzy zjistil, že je nemožné přinášet něco nového a že nemá sebemenší šanci cokoliv změnit. I když bylo jen pár měsíců před sametovou revolucí, komunistický aparát ještě nějak fungoval a nikoho v té době nenapadlo, že za chvíli bude všechno jinak. „Bylo otázkou času, kdy udělám nějaký průšvih a vyhodí mě. No a v červnu 1989 jsem byl v Ostravě na pololegálním koncertě Psích vojáků a tam mi dal můj kamarád Filip Topol podepsat Několik vět. Vůbec jsem o tom nepřemýšlel, komunistů jsem měl v té době po krk a bylo mi jedno, co se stane,” vzpomíná Tomáš Etzler. 

Asi po měsíci četli na Hlasu Ameriky a Svobodné Evropě signatáře Několika vět. Tak byl z televize odejit a 1. října 1989 musel nastoupit na vojnu do Havlíčkova Brodu. Chtěl být převelen někam blíže k rodině na Moravu, ale soudruzi ho naopak poslali ještě dál do Tábora. Tam tedy prožil 17. listopad a pád totalitního režimu. Velice rychle se zapojil do dění. „Na jednom nástupu jsem vystoupil a řekl, že je v Praze studentská stávka a že vyzývám ostatní vojáky k hladovce na podporu těch studentů. Naprostá většina do toho šla. Ve vzduchu byla pomalu cítit svoboda. Psal jsem taky různé petice na změny v armádě a tak,” vypráví.

Americký sen

Po návratu z vojny se vrátil do Ostravské pobočky České televize. Jelikož byl jediný z televize, kdo v roce 1989 podepsal Několik vět, vítali ho jako hrdinu. Pár měsíců byl nadšený. V hudebních pořadech konečně mohl pouštěl kapely, jaké chtěl a nikdo mu do toho nemluvil. Postupně ale začal s hrůzou sledovat, že spousta těch, kteří byli zatvrzelými komunisty, po revoluci jednoduše naoko převlékli kabát a televizi začali pomalu zase ovládat. Viděl, že by tam nemohl být šťastný a vrátil se ke svému největšímu snu. Žít a pracovat v USA. 

Sen se začal zhmotňovat 2. srpna 1991. Z ostravského nádraží Svinov se přes Frankfurt dostal s tehdejší přítelkyní Lucií do Chicaga. „V Americe jsem znal dva lidi, dva horolezce v Salt Lake City. V kapse jsme měli sto dolarů. Já si ale neskutečně věřil, že se tam prosadím. Já jsem nejel na dovolenou. Já věděl, že jedu navždy. Nevěděl jsem, v jakém oboru se prosadím, ale doufal jsem, že to bude někde kolem toho filmu a televize,” vypráví.

Po dvou letech se přesunul do Denveru, který si zamiloval. Bylo to kulturní město a kousek byly krásné hory. Tam konečně cítil, že žije jako hrdina z Kerouacových románů, které četl v mládí. Živil se, jak to šlo. Myl záchody, pomáhal na stavbě, dělal číšníka atd. I když podvědomě věděl, že má navíc a že by chtěl dělat v budoucnu něco jiného, byl v té době šťastný. 

V roce 1996 se přihlásil na magisterské studium na státní University of Colorado - obor výzkum masových médií. Uznali mu mu bakalářský titul z Ostravy a byl přijat. Studium však nebylo to pravé. Hodiny a hodiny prosezené v knihovnách ho ubíjely. Naštěstí mu jeden spolužák poradil, aby přešel na televizní žurnalistiku a tím se mu změnil život. S kamarády založil malou produkční společnost a natočili krátký film, který byl uveden na slavném festivalu v Sundance.

Masakr, který změnil můj život k lepšímu

Psal se 20. duben 1999 a na High School Columbine poblíž Denveru se odehrál hrůzostrašný incident. Dva místní studenti přišli do školy a postříleli dvanáct spolužáků, jednoho učitele a dalších dvacet čtyři lidi zranili. Sami spáchali sebevraždu. Toto smutné datum v americké historii odstartovalo éru takzvaných školních vrahů. „Byla to šílená tragédie, ale mně to změnilo život. Zavolala mi profesorka z univerzity, že do města míří štáby CNN a že budou potřebovat řidiče. Okamžitě jsem do toho šel. Také jsem měl připravené asi čtyři náměty, jak tu tragédii zpracovat. Kdyby náhodou.” Asi po týdnu se Tomáš osmělil a nadřízené ze CNN náměty přednesl a dostal na starost první reportáže jako producent. Zřejmě se osvědčil a dva měsíce po tragédii v Columbine dostal povolání z hlavního sídla CNN v Atlantě, kde začal pracovat v zahraniční redakci jako editor zahraničního zpravodajství.

V CNN fungoval provoz 24 hodin na tři směny. Dne 10. září 2001 měl Tomáš Etzler noční. Někdy kolem kolem deváté ráno už chtěl zaklapnout počítač, když najednou viděl, jak se z horního patra, kde probíhala schůzka editorů, valí všichni dolů s hrůzou v očích. „Zastavila mě moje šéfová Parissa a řekla, jestli ještě nemůžu chvíli zůstat, že do jednoho z dvojčat v New Yorku narazila Cesna. Což je malé letadlo. Vůbec jsem nechápal, co se děje a bohužel za chvíli už jsme v přímém přenosu všichni viděli, jak narazilo druhé letadlo do druhého mrakodrapu. Ještě teď mám husí kůži. Tenhle den změnil všechno,” líčí.

Brzy se ukázalo, kdo za útoky stojí, a Americká armáda začala okamžitě jednat. Zničit Taliban v Afghánistánu a zabít Usámu Bin Ládina bylo prioritou číslo jedna. Tomáš cítil, že chce být u toho. Že je to to, co by chtěl dělat. Tak si za zády vedení CNN vyřídil vízum do Afghánistánu. V té době tam působily asi čtyři novinářské týmy, které se střídaly po zhruba třech týdnech. „No a jednoho dne onemocněla jedna produkční a najednou nebyl nikdo, kdo by místo ní do Afghánistánu jel. Tak jsem prohlásil, že mám vízum a o dva dny později už jsem seděl v letadle do Kábulu. Poprvé jsem tam zůstal tři měsíce. A tím jsem se vlastně udělal jako válečný zpravodaj,” přibližuje.

Jaký dopad na mě mělo sedm let v Číně, z toho se sbírám dodnes

Začal tedy jezdit do všech možných krizových oblastí a stal se světově uznávaným válečným reportérem. Pokrýval konflikty na Haiti, v Izraeli, v Libanonu, Sýrii a mnoha dalších. A také v Iráku, kde v roce 2004 málem přišel o život. Při přestřelce ve městě Fallúdža byl zasažen minometným granátem a měl střepiny v zádech a v hlavě. Při boji zemřeli dva američtí vojáci a dalších devět bylo zraněno. Tento zážitek Tomáše neodradil a dál neúnavně jezdil do míst, odkud bylo potřeba přinášet svědectví. V roce 2005 byl převelen na ústředí CNN do Berlína. 

V roce 2006 navštívil kongres v Mnichově, kde se seznámil se svou budoucí ženou, švýcarskou novinářkou Barbarou Lüthi. Ta mu sdělila, že pracovně odjíždí na několik let do Pekingu. Dal tedy výpověď v CNN a od roku 2007 začal pracovat jako zahraniční zpravodaj České televize v Číně. „Můžu říct, že po všech těch návštěvách Afghánistánu, Sýrie, Libanonu a tak, jsem neměl žádný posttraumatický syndrom. Jaký dopad na mě ale mělo sedm let v Číně, z toho se sbírám dodnes. Ta šílená nesvoboda. Ta kontrola všeho. Odposlouchávání, vydírání. Tam opravdu šla dělat ta práce novináře těžko. Bylo to ubíjející naprosto. Na druhou stranu myslím, že dnes v roce 2021 je to ještě mnohem horší, což jsem si myslel, že už nejde,” říká. 

Po rozpadu manželství – v roce 2014 – se vrátil zpátky do Evropy a začal se živit přednáškami. Roku 2019 napsal s Jindřichem Šídlem knihu rozhovorů Kdo ví, co bude zítra. V roce 2021 dokončil celovečerní dokumentární film Nebe, který syrovým způsobem reflektuje život v Číně. V roce 2021 napsal knihu Novinářem v Číně: Co jsem to proboha udělal a v roce 2023 druhý díl Novinářem v Číně 2: Nezešílet. Ze dvou manželství má dva syny a jednu dceru.