Tomáš Etzler

"Já jsem Václava Havla vždycky obdivoval, měl jsem ho hrozně rád. V tom zřejmě hrál roli můj otec, který nám dával číst jeho knihy. Nejenom divadelní knihy, ale i eseje a různé úvahy a já jsem prostě ho obdivoval. Já jsem měl obrovské štěstí, že jsem s ním dělal dvakrát pro CNN rozhovor. Poprvé v roce 2000, když byl ještě prezidentem, a podruhé v roce 2009, to už nebyl prezidentem. Bylo 20 let výročí sametové revoluce, kdy jsem přímo já vedl ten rozhovor. Byl strašně milej a slušnej. Mě politika nedojímá, ale já si pamatuju, kdy jsem toho jednoho dne v roce 2011 přišel z natáčení v Pekingu domů, tak jsem si sedl za počítač, otevřel jsem si maily a teď tam vidím všude v předmětech Václav Havel Václav Havel Václav Havel. To byl den, kdy zemřel a mně vyhrkly slzy do očí. Čili to byl člověk... Měl na mě vůbec... Já ho považuji za strašně férového, samozřejmě nikdo není bezchybný, ale za strašně férového člověka. Dělal strašně dobré jméno České republice. Lidi ho obdivují po celém světě.

"11. září... Já jsem v tu dobu pracoval v zahraniční redakci jako editor zahraničních zpráv a pracoval jsem noční směny. Čili my jsme chodili do práce, oni nás rotovali, já jsem třeba čtyři měsíce chodil na noční a pak zase na ranní. Tam se jede čtyřiadvacet hodin denně na tři směny. A my jsme pracovali zhruba od 9:30 do nějakých 7:30 ráno. Tak já jsem desátého večer přišel do práce a já jsem se ráno v té práci zdržel. Já si nepamatuji proč, ještě jsem dodělával nějakou práci na počítači a v devět ráno, jako každé ráno v CNN, byla velká editoriální schůzka všech šéfů redakcí a jejich zástupců. To bylo o patro výš, než byla naše redakce. A po deváté hodině už jsem vypínal počítač a už jsem se chystal domů. Když vstanu a vidím, jak se ze schodů všichni tihle šéfové, jak běží po schodech dolů. Já jsem si říkal, tam hoří nebo co, to jsem v životě neviděl takový úprk. Tak jsem zastavil tu svojí šéfovou Parisu. A ta mi řekla, jestli tam můžu ještě chvíli zůstat, že do jednoho dvojčete do mrakodrapu ve Spojených státech narazila Cesna, jako malé letadlo."

"Já jsem nevěděl, jak to bude v těch Spojených státech vypadat. Já jsem do Spojených států odjížděl s turistickými vízy, znal jsem tam dva lidi v celé Americe a měl jsem v té době ještě limitovanou angličtinu a netušil jsem. Ale věděl jsem, že tam odcházím navždy. Já jsem tam nejel na dovolenou, já jsem tam jel s odhodláním, že se tam nějakým způsobem prosadím. V čem a jak jsem netušil, pochopitelně doufal jsem, že to bude nějaký ten svět televize nebo filmu, ale jel jsem tam v podstatě úplně naslepo. My jsme tam s tou Lucií, když jsme odlétali, tak jsme měli sto dolarů v kapse. To jediné, co nám zbylo. A měli jsme dva batohy našeho majetku."

"V červnu 1989, když jsem byl na takovém pololegálním koncertu Psích vojáků v Ostravě, který tam vystupovali pod zkratkou PVO, mi Filip Topol, se kterým jsme se mezitím spřátelili, mi podstrčil Několik vět. A já jsem si říkal, já to přeci nemůžu pořád hrát na obě strany. Já nemůžu být kamarád s Filipem Topolem a sdílet jeho názory a pohled na svět a pak jít a pracovat pro komunistickou televizi. Tak jsem to podepsal, s tím, že jsem tušil, jaké to bude mít následky. Ale napřed se nic nedělo, tak jsem si říkal, že třeba mi to prošlo. Neprošlo. Protože asi o měsíc později o měsíc a půl četli mé jméno na Hlasu Ameriky i na Svobodné Evropě jako signatáře. A byl jsem relativně slušně odejit z České televize a skončil jsem na vojně."