„Poněvadž jsem se nechtěl k ničemu přiznat, tak mne na StB pořádně mlátili. Chtěli vědět, kdo jsou mí spolupracovníci. Vždycky mi dali facku a já řekl: ,Nevím.‘ Potom zatkli také moji spolupracovnici Kouklovou z Klatov. Zavřeli ji a nechali ji mýt chodbu. A ona, jak myla chodbu, mi řekla: ,Jarda Kusý utekl.‘ To byl náš vedoucí. Když mne zase vyslýchali, tak jsem řekl: ,Já vám tedy povím spolupracovníka - Jarda Kusý.‘ Oni za ním jeli, ale on už byl v Německu.“
„My jsme rozmnožovali ilegální časopis ve vesnici Mačice. Tam nám pomáhali místní lidé - Mačl byl místní farmář, Birhanzl noviny vozil a Zelenka byl v obci zaměstnaný. Kouklová byla kamarádka Jardy Kusého. V Mačicích jsme to rozmnožovali a Birhanzl to rozvážel po městech a dával to lidem. Vydávali jsme časopis Hlas umlčených.“
„Najednou v roce 1939 přišli Němci. Pamatuji si, jak se prověřovalo. Měli jsme v našich řadách Badlera, to byl Žid. Chudák, hned ho vyloučili. Potkal jsem ho na chodbě a on říkal: ,Oni mne vyhodili, vždyť já měl samé jednotky!‘ Potom se chudák dostal do koncentráku. Ale my jsme museli studovat dál a maturovali jsme v roce 1941 před německým předsedajícím. Já jsem měl za úkol přednést přednášku Das dritte Reich. Protože umím dobře německy, zvládl jsem to. Německý přísedící se ptal: ,Jak se jmenuje ministr zahraničí německé říše?‘ To byla základní otázka. Všichni profesoři mi napovídali: ,Ribbentrop.‘ Tak jsem řekl: ,Ribbentrop.‘ A na základě toho jsem vlastně udělal maturitu.“
„Na Mariánské jsme se dost scházívali, dokonce jsme tam hráli i divadlo. Pamatuji se, že Borek Fiala, který nedávno zemřel, s námi tam hrával divadlo a dělal ženský. Už nevím, jakou hru jsme hráli, a Borek dělal ženskou. A na představení přišly i manželky bachařů, ty se potom urazily a bachaři nám divadlo zakázali.“
„Když přišla ruská fronta na Slovensko, tak jsem se sebral a šel jsem pěšky přes Moravu a Čechy do Plzně do Škodovky, kde jsem se hlásil do práce. Ale tady byli ještě Němci. Pamatuji si, jak jsem šel přes celou Moravu pěšky. Neměl jsem peníze. Na Slovensku byly cigarety, tak jsem tam nakoupil cigarety a za ně jsem chodil na oběd a tak dál. Pomalu jsem se dostal až do Plzně.“
“Dobře si pamatuji, jak přijeli Američané, poněvadž jsem musel v roce 1945 nastoupit na vojnu. Dali nám polouniformy německé a české a nastupoval jsem s Američany a Rusy, s ruskou a americkou posádkou, na náměstí na vojenskou přehlídku. Přišel jsem tam s Američany do styku, ale držel jsem se zpátky, protože jsem potom šel do Domažlic do školy pro záložní důstojníky.”
PaedDr. Richard Průcha se narodil 8. července 1921 v Plzni, rodina ale pochází z Pačejova u Horažďovic. V letech 1937-1941 vystudoval Obchodní akademii v Plzni. Stejně jako jeho otec pracoval za války ve Škodových závodech, byl pracovně nasazený v Dubnici nad Váhom, kde měly Škodovy závody továrnu. Na konci války se vracel ze Slovenska pěšky domů. Po válce splnil základní vojenskou službu, absolvoval školu pro důstojníky v záloze. Stal se členem Mládeže lidové strany, byl aktivní v Orlu, v prostředí lidové strany. Pracoval nejprve ve Škodovce, od roku 1946 do svého zatčení roku 1949 působil jako učitel na Základní škole kovodělné v Plzni a studoval Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy. Po únoru 1948 se spolu s Jaroslavem Kusým zapojil do vydávání ilegálního časopisu lidové strany Hlas umlčených, který navazoval na list Stráž českého západu. Skupina byla odhalena, pan Průcha byl v červnu 1949 zatčen a odsouzen na 7 let vězení. Trest odpykával na Pankráci a v lágrech na Jáchymovsku - Mariánská, Bratrství, Vykmanov, Elko, Horní Slavkov, propuštěn byl na amnestii roku 1955. Poté pracoval v dělnických i kancelářských profesích, zvláště ve Svazu výrobních družstev - družstvo Kámen, žulové lomy, náhrobní kameny. Dálkově vystudoval průmyslovou školu stavební, kterou dokončil roku 1962 maturitou. Poté pracoval v Útvaru hlavního architekta města Plzně až do odchodu do důchodu v roce 1982. Protože po únoru 1948 nemohl pamětník dokončit studium Pedagogické fakulty UK, byl roku 1991 dekretem Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy rehabilitován a byl mu přiznán akademický titul. Byl členem Konfederace politických vězňů v Plzni a Tělovýchovné jednoty Orel Plzeň, jejímž byl zvolen čestným starostou. Zemřel 25. února 2017.
