Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Richard Průcha (* 1921  †︎ 2017)

• narozen 8. července 1921 v Plzni

• studium Obchodní akademie v Plzni 1936-1941

• nuceně nasazen v Dubnici nad Váhom v továrně Škodových závodů Plzeň

• po válce členem Mládeže lidové strany, pracoval ve Škodovce, učitel

• studium Pedagogické fakulty UK

• po únoru 1948 vydával s Jaroslavem Kusým ilegální časopis Lidové strany Hlas umlčených; dříve Stráž českého západu

• v červnu 1949 zatčen, odsouzen na 7 let vězení

• Pankrác, Jáchymovsko - lágry Mariánská, Bratrství, Vykmanov, Elko, Horní Slavkov

• propuštěn na amnestii roku 1955

• práce jako vazač u drážního jeřábu ve Škodovce, ve Svazu výrobních družstev, družstvo Kámen, žulové lomy, náhrobní kameny

• studium průmyslové školy stavební - maturita 1962

• práce v Útvaru hlavního architekta města Plzně - až do důchodu roku 1982

• členem TJ Orel, Konfederace politických vězňů Plzeň

• zemřel 25. února 2017

„Chodili jsme ven v kruhu. Jeden vězeň řekl: ,Dnes popravili toho a toho. Zastavte se.‘ Tak jsme se zastavili a bachaři křičeli: ,Pokračovat, pokračovat!‘ Ale my jsme stáli ve vzpomínce na toho, koho zrovna popravili. Za čas, který jsem byl na Pankráci, bylo asi dvě stě padesát poprav, každý týden pět, šest poprav.“

Richard Průcha se narodil 8. července 1921 v Plzni. Jeho otec pracoval jako mistr ve Škodových závodech v Plzni, montoval děla. Rodina pocházela z Pačejova u Horažďovic, ale pamětník vyrůstal v Plzni. Navštěvoval obecnou a měšťanskou školu v Kopeckého sadech – tzv. Kamerál, poslední rok školní docházky absolvoval v měšťanské škole v Petákově ulici.

Skládali jsme maturitu před německým předsedajícím

V letech 1937–1941studoval Obchodní akademii v Plzni na Masarykově náměstí. Studium zahájil v samostatné Československé republice a zakončil v okupovaném protektorátu Čechy a Morava, maturitu skládal před německou komisí. „Pamatuji se, jak jsme v letech 1936 a 1937 chodili na pochodová cvičení, připravovali jsme se na válku. A najednou v roce 1939 přišli Němci. Vzpomínám si, jak se prověřovalo. V našich řadách byl také Žid Bandler. Hned ho vyloučili. Potkal jsem ho na chodbě a říkal: ,Oni mne vyhodili, vždyť já měl samé jedničky!‘ Potom se chudák dostal do koncentráku. Ale my jsme studovali dál a maturovali jsme v roce 1941. Skládali jsme maturitu před německým předsedajícím. Já jsem měl za úkol přednést přednášku Das dritte Reich. Uměl jsem dobře německy, tak jsem to zvládl. Pak se mne německý přísedící ptal, jak se jmenuje německý ministr zahraničí. Profesoři mi napovídali: ,Ribbentrop.‘ Řekl jsem: ,Ribbentrop.‘ A složil jsem maturitu.“

Psal jsem hlášení o výrobě kanonů

Po maturitě byl celý ročník nuceně nasazen na práci ve zbrojním průmyslu. Richard Průcha byl zařazen do Škodových závodů, nejprve do provozu v Hrádku u Rokycan, kde pracoval jako mzdový účetní, poté do Plzně a nakonec do výroby na Slovensku v Dubnici nad Váhom do továrny na výrobu těžkých a lehkých děl.

V této továrně pracoval i jeho otec, který byl kvalifikovaný montér děl, za první republiky jezdil i na různé zahraniční montáže. Zároveň byl vyučený zámečníkem ve Vídni, takže byl Němci uznáván. Když byla výroba kanonů přesunuta do Dubnice nad Váhom, byl tam přeložen i otec. „Když jsem odmaturoval a pracoval jsem v Plzni ve Škodovce, tatínek si prosadil, abych byl také přeložen do Dubnice, kde jsem potom pracoval v kanceláři, psal jsem hlášení o výrobě kanonů.“ Na Slovensku, v Trenčíně, v té době žila celá rodina. Pamětník vzpomíná, že ve válečném slovenském státě byla lepší situace než v protektorátu. Nebyl tam lístkový systém, potraviny a suroviny se mohly volně nakupovat. K zostření poměrů došlo až po vypuknutí Slovenského národního povstání, kdy přijeli do měst němečtí vojáci a hlídkovali tam. „Němci byli přímo v továrně a kontrolovali výrobu. Hlídali to přísně, protože tam byl také případ (sabotáže). Místní občan Petoprstý natřel margarín do laufu do děla. Němci ho chytili a na dvoře továrny ho veřejně popravili, všichni jsme se na to museli koukat.“

Na Slovensku byl pan Průcha i v době Slovenského národního povstání. „S kamarády jsme si v Dubnici založili volejbalové družstvo. A jako ŠK Dubnice jsme jeli do Banské Bystrice, která byla střediskem Slovenského národního povstání, v okolních horách byli povstalci. A my jsme tam hráli volejbal. Dostali jsme se až do finále. Potom náš vedoucí Šlouf říká: ,Hele, chlapci, ať to nevyhrajeme, vzdáme jim to.‘ Tak jsme to vzdali a vyhráli to slovenští povstalci.“ Pan Průcha jezdil také na Malou Fatru, kde se zdržovali francouzští studenti, kteří pracovali s pamětníkem ve Škodovce, ale utekli a zapojili se do povstání. „Na jedné hoře byli postříleni.“ S postupem fronty byla výroba přesunuta zpět do Plzně, kam se vrátil i Richard s otcem. Rodiče už byli zpět v Plzni, když pamětník na jaře 1945 putoval přes celý protektorát domů. „Když přišla ruská fronta na Slovensko, tak jsem se sebral a šel jsem pěšky přes Moravu a Čechy do Plzně do Škodovky, kde jsem se hlásil do práce. Ale tady byli ještě Němci. Pamatuji si, jak jsem šel přes celou Moravu pěšky. Neměl jsem peníze. Na Slovensku byly cigarety, tak jsem tam nakoupil cigarety a za ně jsem chodil na oběd a tak dál. Pomalu jsem se dostal až do Plzně.“ Na konci války pracoval jako plánovač v elektrotovárně Škodových závodů ET v Doudlevcích. Tam zažil také nálety a osvobození.

Víra, vlast, síla

Již od dětství byl Richard Průcha aktivní v katolické Tělovýchovné jednotě Orel. „Již jako žáček jsem chodil do Orla. Hráli jsme tam divadlo, cvičili jsme, měli jsme dožínky, máje a podobně. Chodil jsem tam jako žák, poté dorostenec a člen. Nedávno jsme měli vzpomínku na profesora Limpoucha z reálného gymnázia v Plzni, který byl také v Orlu a byl naším duchovním rádcem.“

S příchodem Němců roku 1939 byl Orel rozehnán. Po osvobození byl na krátký čas obnoven, než byl komunistickou mocí zrušen a nahrazen tzv. Sokolem Masna v Plzni. „Členové Orla Plzeň do Sokola Masna nenastoupili a dostali se na seznam protistátních živlů. Poslední členové rady byli starosta Lilich, místostarosta Pokštefl, jednatel Průcha, náčelník Rajda. Plzeňští orlové byli hojně pozatýkání. Karel Kölbl byl odsouzen k smrti, ale protože měl čtyři děti, byl rozsudek změněn na doživotí. Jiří Janda byl zatčen, vyslýchán a poté ve svém bytě v Karlových Varech zastřelen. Richard Průcha byl odsouzen do Jáchymova na 7 let za spolčování proti republice. Rovněž Jiří Vajs na 6 let. Dřívější vzdělavatel profesor Mgr. Mons. Josef Limpouch, přestože byl i za Němců v koncentračním táboře, byl internován v Leopoldově.“[1] Orlové se drželi svého hesla: Víra, vlast, síla.

Hlas umlčených

Po válce nastoupil Richard Průcha roku 1945 základní vojenskou službu do Československé armády. Absolvoval školu pro záložní důstojníky v Domažlicích a Klatovech. Končil s hodností podporučík. V roce 1949 měl být povýšen na důstojníka, ale protože byl zatčen a uvězněn, byl naopak degradován na vojína. Když se vrátil z vojny, působil v letech 1946–1949 jako učitel na Základní škole kovodělné v Plzni. Učil učně – budoucí zámečníky a další kovodělné profese. „Bylo to dost zajímavé, protože jsme tam měli i jugoslávské učně.“  Přitom studoval Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor čeština – tělocvik. Stal se členem Mládeže lidové strany a později Československé strany lidové. Spolupracoval s představiteli lidové strany v západních Čechách – např. Stanislavem Brojem, také s tajemníky a redaktory. Mládež lidové strany se zapojila do politické  činnosti, organizovala veřejné schůze apod. Jejich aktivity byly po roce 1948 zakázány.

Lidová strana v Plzni vydávala v poválečném období časopis Český západ, později přejmenovaný na Stráž českého západu, Stráž demokracie. Po komunistickém převratu v únoru 1948 byl časopis zakázán. Jeho redaktor Jaroslav Kusý začal se skupinou spolupracovníků, k nimž patřil i Richard Průcha, vydávat ilegální časopis Hlas umlčených. Periodikum vycházelo od listopadu 1948 do května 1949, bylo tajně rozmnožováno v obci Mačice u Sušice a osobně šířeno mezi známé. „Rozmnožovali jsme ilegální časopis ve vesnici Mačice. Tam nám pomáhali místní lidé – Mačl byl místní farmář, Birhanzl noviny vozil a Zelenka byl v obci zaměstnaný. Kouklová byla kamarádka Jardy Kusého. V Mačicích jsme to rozmnožovali a Birhanzl to rozvážel po městech a dával to lidem.“ Jaroslav Kusý, Richard Průcha, pan Kovařík a pan Svoboda psali různé články, některé pamětník překládal do slovenštiny. V Praze koupili rozmnožovací stroj, který byl ukryt u pana Mačla ve sklepě, a tam se časopis vyráběl. Jednalo se o obsáhlejší leták o několika stranách, který byl distribuován především panem Birhanzlem, jenž jezdil autobusy. Noviny byly šířeny hlavně členům lidové strany a známým. Vlasta Kouklová je šířila zase po Klatovsku.

Poté, co někteří členové skupiny, která se nazývala Birengo, emigrovali, bylo středisko vydávání časopisu odhaleno a vydavatelé zatčeni. Časopis byl prozrazen zvenčí. „Spolupracovník Svoboda utekl do zahraničí a holt tam něco kecal, mluvil o časopisu. Státní bezpečnost tam měla své informátory-fízly, tak to bylo prozrazeno. Dostali ze zahraničí avízo, že tu vydáváme časopis, a zatkli nás.“ Po prozrazení činnosti utekl hlavní redaktor Jaroslav Kusý do Německa a v Mnichově vydával dalších čtyřicet let časopis Demokracie v exilu.

Jeli zatknout Jardu Kusého, ale on už byl v Německu

Richard Průcha byl zatčen a označen za vedoucího skupiny. Další zatčení byli Vlasta Kouklová, Jan Mačl, Karel Zelenka, Václav Birhanzl. Dr. Průcha byl zatčen doma, když se vrátil z fakultního sportovního kurzu. Zašel se podívat do školy, kde učil, a tam mu kolegové řekli, že ho hledali nějací pánové se psem. Běžel si domů pro věci, ale za chvíli zvonil zvonek. Byli to estébáci, mířili na něj zbraní a zatkli ho.

Byl převezen do budovy bývalého gestapa v Plzni na Denisově nábřeží, kde byl několik dní držen a vyslýchán. „Poněvadž jsem se nechtěl k ničemu přiznat, tak mne na StB pořádně mlátili. Chtěli vědět, kdo jsou mí spolupracovníci. Vždycky mi dali facku a já řekl: ,Nevím.‘ Potom zatkli také moji spolupracovnici Kouklovou z Klatov. Zavřeli ji a nechali ji mýt chodbu. A ona, jak myla chodbu, mi řekla: ,Jarda Kusý utekl.‘ To byl náš vedoucí. Když mne zase vyslýchali, tak jsem řekl: ,Já vám tedy povím spolupracovníka: Jarda Kusý.‘ Oni za ním jeli, ale on už byl v Německu.“ Potom byl pamětník přemístěn do vazby u Okresního soudu v Plzni a na Pankrác.

Na Pankráci se popravovalo, byli popraveni i někteří jeho spoluvězni. „Chodili jsme ven v kruhu. Jeden vězeň řekl: ,Dnes popravili toho a toho. Zastavte se.‘ Tak jsme se zastavili a bachaři křičeli: ,Pokračovat, pokračovat!‘ Ale my jsme stáli ve vzpomínce na toho, koho zrovna popravili. Za čas, který jsem byl na Pankráci, bylo asi dvě stě padesát poprav, každý týden pět, šest poprav.“

Skupina byla souzena Státním soudem v Praze za trestní čin sdružování proti státu podle zákona č. 231/1948 Sb. Richard Průcha byl odsouzen k sedmi letům vězení (původně byl odsouzen na čtyři roky vězení, ale prokurátor se odvolal a odvolací soud trest zvýšil na sedm let), které si odpykal na Pankráci a od května 1949 do roku 1954 v lágrech na Jáchymovsku – Mariánská, Bratrství, Vykmanov, Elko, Horní Slavkov.

Nejprve byl od soudu transportován do základního tábora ve Vykmanově. Protože byl v jednom z prvních transportů do trestných táborů na Jáchymovsku, bylo mu přiděleno číslo 0219. Poté byl převezen na lágr Mariánská. „Já jsem nefáral, ale byl jsem v radiometrii, kde však uran dost působí na organismus.“ Pracoval v tzv. drobílce, kde se ruda rozbíjela na menší kusy k dalšímu zpracování. Dalšími zastávkami byly lágr Bratrství, Horní Slavkov, tzv. Elko, kde se setkal s uvězněnými hokejisty např. Stanislavem Konopáskem, znovu Bratrství.  „Nejhorší bylo Elko, protože tam jsem pracoval v tzv. věži smrti. Věž smrti fungovala tak, že nahoru dali rudu a v jednotlivých patrech se ruda rozemlela, až spadla dolů jako prášek. Dole jsme měli otevírací (násypku), tam jsme dali velký barel na šedesát až osmdesát kilo. Do barelu se dal prach a pak jsme do toho museli velkým kladivem bušit, až se tam napěchovalo osmdesát kilo, potom se to odkoulelo. Dal jsem jim návrh, aby tam dali nějaký třesací stůl, na který se postaví barel s rudou, ruda se setřese na osmdesát kilo a nemusí se do toho bušit. Skutečně to udělali.“

Pana Průchu po půl roce na věži smrti přesunuli znovu do radiometrie. Jeho prací bylo umisťovat vozíky s vytěženou rudou do měřiče. Za plentou seděl ruský inženýr (nebo inženýrka), který měřil obsah smolince v uranové rudě. Pamětník na ně vzpomíná v dobrém, občas mu přinesli svačinu, zvláště ženy jednaly s trestanci hezky, lidsky s nimi mluvily. „Na Elku jsem zažil i jeden únik. Chlapci nakládali vagony s rudou do Ruska. Vlezli pod vagon a chtěli utéct. Bylo to blbý, protože já jsem tam také nakládal rudu, takže jsem byl nařčen. Řekli mi, že jsem byl do útěku zapojený, abych šel k plotu – ostnatému drátu. Stál jsem asi dvě hodiny u drátu a počítal s tím, že kdybych se hnul, tak mne jako uprchlíka zastřelí. Stál jsem tam a ani se nepohnul.“ Po dvou hodinách ho odvolali.

V kanceláři na lágru byli především uvěznění Němci – bývalí nacisté. Protože pan Průcha uměl německy, dobře s nimi vycházel. Zmiňuje také životní osudy některých uvězněných Němců, kteří žili v československém pohraničí – Sudetech a byli v 30. letech nezaměstnaní, měli bídu. Přišli Němci a slíbili jim, že když vstoupí do NSDAP, stanou se např. poštmistrem. Ale nebyli to přesvědčení nacisté. Na svobodu byl Richard Průcha propuštěn při částečné amnestii roku 1955. Byl ale v podmínce a ještě několik let byl sledován a kontrolován Státní bezpečností.

Po propuštění pracoval tři roky jako vazač u drážního jeřábu ve Škodovce. „To byl pojízdný jeřáb ve Škodovce, který jezdil od jedné brány k druhé. Já jsem vždy vyskočil, zavázal něco a naskočil a jeli jsme dál. Při jednom vázání jsem si i uřízl kousek prstu, protože jsem to udělal špatně.“ Protože měl vystudovanou obchodní akademii, ucházel se o práci v kanceláři ve Škodovce. Kvůli jeho muklovské minulosti ho ale odmítli. Potom byl na přímluvu známých přijat jako plánovač do Svazu výrobních družstev, kde nějaký čas pracoval. Protože však neprošel politickými prověrkami, byl brzy zaměstnán jako lamač v družstvu Kámen, žulové lomy, náhrobní kameny. Později se dostal ke kancelářské práci a v družstvu Kámen dělal plánování. Pro zvýšení kvalifikace absolvoval v roce 1962 nástavbu průmyslové školy stavební s maturitou. Poté našel nové zaměstnání v Útvaru hlavního architekta města Plzně, kterým byl ing. Gloser. Pamětník vyřizoval odvolací řízení stavebních povolení, pracoval v sekci Územního plánování a architektury města Plzně, kde zůstal až do odchodu do důchodu v roce 1982.

Po propuštění z vězení se pan Průcha roku 1955 oženil s dívkou Vítězslavou Kondrovou, se kterou se znal z Orla, a narodila se jim dcerka. Pamětník se po roce 1990 stal členem tělovýchovné organizace Orel Plzeň, KDU-ČSL a Konfederace politických vězňů Plzeň. Protože po únoru 1948 nemohl dokončit studium Pedagogické fakulty UK, byl roku 1991 dekretem Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy rehabilitován a byl mu přiznán akademický titul.

Po roce 1990 působil dlouho jako náčelník obnoveného Orla v Plzni, dosáhl navrácení části bývalé orlovny, které byla spolku zabavena komunistickou mocí. Jeho nástupce pak zařídil stavbu nové orlovny. Bohužel tělovýchovnou jednotu se již nepodařilo úplně obnovit, starší členové se stále scházejí, účastní se např. poutí na Vavřineček u Domažlic, celonárodních poutí na Hostýn, společně cvičí. Ale chybí dorost a orlovna je většinou pronajímána ke cvičení jiným sportovním organizacím.

Richard Průcha zemřel 25. února 2017.

[1] Viz Historie. OREL JEDNOTA PLZEŇ. Orel Plzeň [online]. Plzeň [cit. 2012-01-07]. Dostupné z: http://orelplzen.webnode.cz/historie2/