Dagmar Evaldová

„Když byl 15. březen a my jsme přišli do školy, paní učitelka řekla: ‚Děti, dneska se nebudeme učit. Teď si stoupněte a zazpíváme si V nový život, umíte to? A ten nový život přijde až po tomhle. A jestli máte maminky doma, radši jděte domů, ať se o vás nebojí. A nikde se nezastavujte. Ale na koho maminka bude čekat až v poledne, tak tady samozřejmě zůstaňte.‘ Tak já jsem se vypravila zpátky a pamatuju si, jak jsem nemohla pochopit, že lidi, kteří mezi sebou mluví česky, stojí frontu u kotle, ze kterého němečtí vojáci rozdávají nějakou šlichtu. To mě jako dítě strašně urazilo a utíkala jsem odtamtud, co mi nohy stačily.“

„Hácha měl z posledních sil prosadit, že sokoly z Terezína pustí, jenže Heydrich už vzal věci pevně do svých rukou a zabránil tomu. Tu noc zatkli asi sedmnáct set lidí, činovníků jednot, žup i ústředí. A místo aby je pustili domů, jako pustili tátu a asi pět dalších, v lednu je všechny odvezli do Osvětimi, vrátilo se jich zhruba pětašedesát.“

„Když začala okupace, postupné zabírání Sudet, tak tatínek přinesl velikou mapu. Byla přes celý stůl a byla to mapa okresů. Mě zaujala tím, že je celá bílá, jenom s písmenkama, že tam nejsou hory, řeky, že není barevná. A každý den, když ve zprávách hlásili, o které obce jsme zase přišli, tak je tatínek v té mapě označoval. A já když jsem viděla, jak nám té republiky ubývá, tak mně to připadalo, jako když mně berou maminku nebo jako když mně berou kus těla. Prostě jsem z toho jako desetileté dítě byla strašně nešťastná… Bylo to tou výchovou.“