„Rodiče měli strach, ale já to tak nebral, že bych v Německu mohl umřít. To šlo mimo mě. A k tomu bombardování bych ještě rád něco řekl. Jednou jsem tam byl při bombardování v krytu, na Alexanderplatz. Zřejmě bombardovali kolem, protože se v krytu všechno třáslo. Byla tam spousta dětí, hlavně ženských. Začaly řvát, strašně, to bylo k nevydržení. Nějaký blbec si všimnul, že tam nejsou jen Němci, a začal řvát: ,Cizinci, ven.‘ Chtěli nás vyhodit z krytu během toho bombardování. Pár smradů z Hitlerjugend tam chodilo a jeden blbec vytáhl dýku a začal mě s ní píchat do prsou. Mezitím bombardování ustávalo, tak přestal, ale říkal jsem si, že už do krytu nikdy nepůjdu. Od té doby jsem všechny bombardování, které jsem přežil, prožil na ulici. Vždycky jsem zašel do parku nebo do volného prostoru. Viděl jsem, jak házejí bomby. Šel jsem do práce na východní nádraží, přišel nálet, tak jsem jako obvykle zůstal venku, pár ulic od nádraží. Přitisknul jsem se k baráku a koukal, co bude. Nejdříve shazovali světelné bomby, tak bylo vidět jako ve dne. Nalítávaly letadla. Viděl jsem ty bomby, jenže naštěstí nespadly přede mnou, ale dovnitř baráku. Tak jsem z toho vyvázl. Ale to všechno jsem krásně viděl. Něco hrozného.“
„Zpočátku jsem jezdil s vlakovou poštou a při tom jsem zažil spoustu věcí. Kolikrát jsme se nemohli dostat do vagonu, protože ho obsadili civilisti a nás tam nepustili. Nejhorší bylo pravidelné ostřelování vlaků. Nalítávali na nás a stříleli po nás. Když se to stalo za mé přítomnosti poprvé, schoval jsem se ve vlakové poště. Bylo tam takové místo překryté ocelí. Tak jsem vlítl pod tu ocel a domníval se, že mě to zachrání. Pak jsem si to rozmyslel, vyskočil jsem z vagonu a lehl si vedle trati. Když jsem se vrátil, tak ta ocel, ona to asi ocel nebyla, byla úplně roztříštěná. Z pytlů pod tím byl rozbitý hadr. Tak jsem se zachránil. Příště, když nás ostřelovali, tak jsem už vždycky vyskočil a zalehl v nejbližším keři nebo hledal u trati nějakou díru.“
„Jel jsem k rozhlasu. Vystoupil jsem u kasáren. Tam mě přijali, byla tam řada lidí, bohužel, neměli jsme pušky. Tak mně dali panzerfaust. Akorát mi vysvětlili, jak se z toho střílí, a abych si dal pozor, co je za mnou. Ale nevystřelil jsem si z něj. Velení, už nevím kdo, rozhodl, že pomůžeme rozhlasu. Naložili nás na náklaďák, asi dvacet se nás tam vešlo, a vezli k rozhlasu. Nedostali jsme se tam. Dojeli jsme někam, bylo to už skoro v noci, kde byla velká louka. Tam se střílelo. Nechtěli nás k tomu pustit, protože jsme neměli pušky. Říkali: ,Lidí máme dost, pušek ne.‘ Tak jsme šli pěšky a došli jsme v noci k rozhlasu. Ten, který byl velitelem, druhý den zahynul. Když ostřelovali rozhlas z minometů, tak při tom zahynul na ulici, protože venku byli lidé a on je chtěl zahnat, aby se kryli a nezůstávali na otevřeném prostranství. A při tom, chudák, zahynul.“
Bohuslav Fabián se narodil 3. února 1923 v Bořeňovicích. Maturitu skládal 27. května 1942, v den, kdy byl v Praze spáchán atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha. Pracoval na poště, pak byl poslán na nucené práce do Německa. Tam pracoval u vlakové pošty. Několikrát přežil bombardování vlaků. Byl svědkem leteckých útoků na několik německých měst. V roce 1944 dostal povolení vrátit se do Prahy. Pracoval opět u pošty. Pátého května 1945 slyšel v rozhlase výzvu, aby jej lidé šli bránit proti Němcům, tak si jel do kasáren pro zbraň a nechal se tam odvézt. Do 9. května pak budovu rozhlasu bránil. Po válce vystudoval vysokou ekonomickou školu a pracoval ve vydavatelství Rudého práva. Bohuslav Fabián zemřel v roce 2017.
