Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Fajkošová (* 1943)

• narozena 27. srpna 1943 v Praze

• otec Oldřich Čermák byl 24. srpna 1950 zatčen StB

• otec odsouzen za velezradu

• roku 1960 otec propuštěn na svobodu v rámci amnestie

• od roku 1964 začala pracovat v ústavu organické chemie

• v roce 1968 otec emigroval do Kanady, vrátil se v roce 1969

Dětství bývá u většiny lidí šťastným životním obdobím. Jana Fajkošová, rodným jménem Čermáková, prožívala šťastné dětství jen do doby, kdy jí komunisté zatkli otce a na mnoho let ho zavřeli do vězení.

Máma mi to nechtěla říct

Dne 27. srpna roku 1943 se manželům Oldřichovi a Emílii Čermákovým narodila dcera Jana. Otec po válce našel zaměstnání u americké firmy. Maminka Emílie pocházela z obchodnické rodiny. Její rodiče měli obchod s potravinami, který jim později po roce 1948 komunisté zabavili. „Oni neměli ani žádnou penzi. Vlastně nemohli zůstat žít v Praze, tak se přestěhovali na venkov,“ popisuje pamětnice. Komunistický převrat působil velké starosti i Janině otci. „Měl odejít do Ameriky s tou firmou, ale máma se tam odstěhovat nechtěla, tak zůstali tady.“

Na letní prázdniny jezdila Jana za prarodiči na venkov. Byla tam i v létě roku 1950. V tu dobu 24. srpna 1950 otce v Praze zatkla StB. „Vzpomínám si jenom na to, že jsem vždycky slyšela, jak si rodiče vyprávějí o tom, koho zase zatkli. A byla taková napjatější situace,“ říká pamětnice.               

Pro Janu k babičce nečekaně přijel strýc a odvezl ji domů. „Přijel pro mě strejda, což mi bylo hodně divný. Když jsem přijela domů, tak mi to máma nechtěla říct a říkala mi, že táta odjel na brigádu... Jak mi to řekla, tak mi blesklo hlavou, že tátu zavřeli. Máma mi to dost dlouho tajila. Měla jsem z toho hodně špatný pocit, proč mi to neřekla na rovinu,“ zamýšlí se pamětnice.

Návštěvy v lágru, jak je znáte z filmu, ale ještě horší

Sedmiletá Jana si pomalu domyslela, že je její tatínek ve vězení. Bez vědomí matky napsala dopis prezidentovi Antonínu Zápotockému, aby jejího otce propustil. „Oni neodpověděli mně, ale odpověděli mojí mámě a pozvali ji taky někam na koberec, kde dostala vynadáno, že nemá nutit dítě k takovým akcím. Tak se ona dozvěděla, že vím, že je táta zavřenej.“

Oldřicha Čermáka věznili nejprve na Pankráci. „Táta říkal, že to tam nebylo lehké, ale že pro ženy bylo to vězení opravdu peklo, že to měly ještě mnohem horší.“ Po soudu byl odsouzen za velezradu. Pamětnice vypráví, že jej po únoru roku 1948 dlouho přesvědčovali ke vstupu do komunistické strany, ale marně. „Odmítal to tak vehementně, že jednou na ty agitátory, který ho přišli do strany přemlouvat, pustil psa.“

Následující dva roky Jana a její maminka neměly tušení, kde se otec nachází a zda je v pořádku. Mezitím ho převezli z pankrácké věznice do pracovního tábora na Jáchymovsku a následně do lágru Vojna u Příbrami. „Zprávu jsme o něm měli, až když byl na Jáchymově.“ Pouze jednou za čtvrt roku mu směly poslat dopis a za následující čtvrtrok mohly jet do tábora na návštěvu. „Ty návštěvy byly takové, jak je znáte z filmů, jenom ještě horší. Byli přivezeni všichni vězni. Byl tam takový velký stůl, na jedné straně byli hosté a na druhé ti vězni a za nimi stáli bachaři.“

Nemluvil o tom rád

Maminka musela hodně pracovat, aby rodinu uživila, takže Jana trávila v dětství hodně času sama. Vzpomíná si, že jí některé děti říkaly, že si s ní nebudou hrát, protože se zrádci si nehrají.

V tu dobu Janě a její mamince hodně pomáhala její sestra. „Paradox na tom byl, že její manžel byl komunista, a to dost věřící komunista. Hodně nám ale pomáhal. Když se pak ale táta vrátil a se strejdou se bavil, tak to vždy skončilo velikou hádkou. Nesměli se vůbec bavit o politice.“ Otec Oldřich Čermák měl dva bratry. Jeden z nich byl popraven už na konci druhé světové války. „Když tátu zavřeli, tak ten druhý bratr se s náma úplně přestal stýkat.“

V roce 1960 byla vyhlášena první velká amnestie pro politické vězně. V rámci ní byl na svobodu propuštěn i Oldřich Čermák. „Bylo na tom hezký to, že přišel akorát v pondělí, kdy mi začínal svatý týden před maturitou, tak pak jsem se už moc neučila.“ Ani po propuštění neměl otec snadný život. „Táta o tom něco vyprávěl, ale určitě o tom nemluvil rád. Neptaly jsme se ho. Když spolu ale lidi mluví, tak něco vyplyne už mezi řečí.“

Nějakou dobu po návratu nemohl Oldřich Čermák najít zaměstnání. Později se mu podařilo najít práci v kalírně v továrně Waltrovka. Práce pro něj byla však velmi namáhavá. „Ta doba v těch uranových dolech na něm zapracovala,“ vysvětluje pamětnice. Časem se mu podařilo nalézt méně náročnou práci ve skladu v Československé televizi.                                             

Studium nepřicházelo v úvahu

Jako dcera politického vězně měla Jana odpovídající kádrový posudek. „Měla jsem velké štěstí, že jsem se vůbec dostala na gymnázium. Hrozně mi tehdy pomohl ředitel základní školy, který zařídil, že jsem mohla jít na jedenáctiletku.“ Na studium na gymnáziu Jana ráda vzpomíná. Jednou si se spolužáky třeba nabarvili oblečení a za to je čekaly postihy.

„Měli jsme přednášku o tom, jak se máme chovat. Tak my jsme se jako třída domluvili, že se budeme chovat socialisticky, a přišli jsme druhý den do školy v montérkách a teplákách – a z toho byl taky průšvih.“ Rodiče studentů tehdy pozvali na speciální třídní schůzku, kde jim pedagogové náležitě vyčinili, jakým způsobem prý své děti vychovávají.

Jana také vzpomíná na tancování v rámci tzv. odpoledních čajů, na které chodili na pražské Výstaviště. „V tu dobu začínal rokenrol, a vždycky, když jsme začali, tak nás vyvedli.“ Mimo to se věnovala hodně sportu. Chodila hrát volejbal a v zimě bruslit na Štvanici.

„Po maturitě vůbec nepřicházelo v úvahu, že bych mohla jít studovat. Kdybych mohla, tak bych šla studovat medicínu, to se mi hrozně líbilo.“ Už během střední školy Jana chodila pomáhat do motolské nemocnice. Snu o dráze lékařky se však kvůli kádrovému posudku musela vzdát. Ve škole ji bavila i chemie a fyzika, a tak vystudovala dálkově ještě střední chemickou průmyslovku.

Po škole se Jana snažila najít zaměstnání. Vždy musela vyplnit dotazníky a tam napsat, že byl její otec politickým vězněm. To představovalo pro většinu zaměstnavatelů nepřekonatelný problém, takže několik měsíců nemohla práci najít. Nakonec ji zaměstnali v chemické laboratoři. „Byla jsem tam asi dva měsíce – a pak mi jednoho dne řekli, že druhý den nemám chodit, že vlastně přehlídli, že můj táta byl politický vězeň.“ Slíbili jí však, že až bude vhodnější příležitost, tak jí pomohou najít práci.

Znovu se tedy musela pustit do frustrujícího hledání zaměstnání a opět dlouhou dobu nemohla nic najít. Další šanci dostala až v laboratoři na okresní hygienické stanici. Přibližně po roce se jí ozvali z původní práce, že by pro ni měli místo v ústavu organické chemie na Flemingově náměstí. Tam tedy Jana v roce 1964 nastoupila a zůstala tam až do roku 1992. „To byly doby, kdy já jsem se opravdu těšila do práce, a když jsem měla chřipku, tak jsem z toho byla otrávená. Byli tam slušný lidi, který se k sobě chovali úžasně.“           

Člověk by se měl věnovat věcem budoucím a lepším

Dobu uvolnění 60. let rázně ukončil příjezd sovětských tanků v srpnu roku 1968. „Táta dostal strach, protože to jeho propuštění na amnestii bylo podmíněný. Nebylo to vymazání trestu.“ Oldřich Čermák se během pražského jara stal členem Klubu angažovaných nestraníků (KAN), což byl jakýsi zárodek politické opozice v Československu. Po okupaci dostal strach, že bude opět zatčen. „Někdy v září 1968 odešel do Kanady, ale vrátil se za necelý rok někdy v červnu 1969, protože tu zůstala moje máma a tam nenašel práci, aby ona za ním mohla přijet.“

Jana o emigraci také nějakou dobu uvažovala, ale nechtělo se jí opustit práci, kterou měla tak ráda. V době normalizace se v ústavu udržela. „Tam bylo naprosto nekomunistické prostředí,“ vzpomíná. Když v roce 1989 režim padl, tak měla Jana obrovskou radost. „Cítili jsme to, že ten komunistickej systém už tak dlouho nevydrží.“

Po sametové revoluci se Jana dozvěděla, že byla celá její rodina od návratu otce z vězení sledována StB. Dostala také svůj osobní svazek, který na ni estébáci vedli, s detailním popisem její činnosti a života. „Když se třeba člověk dozví, že někdo, komu věřil, se k němu choval nečestně, tak to vyvolá vlnu vzteku. Přitom je to už hrozně dávno. Minulé věci by člověk měl nechat minulosti a spíš se věnovat věcem budoucím a lepším.“

Jana se dvakrát vdala a s druhým manželem Janem Fajkošem má tři děti – dcery Šárku a Kateřinu a syna Petra. Dnes (2019) žije Jana Fajkošová v pražských Dejvicích.