Jiří Fajmon

„25. března 1988, první demonstrace v ČSSR po roce 1969, dá se říct, za svobodu vyznání a církve, náboženské svobody a tak dále. Čarnogurský, Mikloško, všichni tam byli. Ještě jsem je neznal, ještě jsem u nich nebyl. Přijel jsem tam, všude mraky lidí. Spal jsem u nějakých vysokoškoláků, kamarádů přes kostel. Dopadlo to tak, že jsem viděl, jak jezdí ty transportéry zleva doprava. Vysokoškoláci měli nakázáno, že tam nemají chodit, nebo je vyhodí z vysoké školy. Stejně tam skoro všichni šli z přesvědčení. A už i ten Gorbačov a tak dále. Takže oni z přesvědčení tam chtěli jít. Hodně jich tam šlo. Tak jsme se dostali k prvnímu zátarasu na Hviezdoslavově náměstí. Já se dostal 400 metrů před to. Tam jsem byl, stál jsem tam, tam se zpívaly náboženské písničky. Byla tam hromada lidí, policajti, tajní. Svíčky v ruce, tohle támhle. ,Vyhoďte to, dejte to sem. Nedáte to, prečo to robítě, běžte pryč.‘ Až jsme šli zpátky, ulice Slobody, kino Kyjev. Osm set metrů od náměstí, stál jsem v průchodu, byla zima, bylo to v březnu. Přišel policajt: ,A čo to robítě?’ Říkám: ,Stojím.’ – ,A na čo máte sviečku?’ – ,Kdyby zhasl proud, abych si posvítil.’ Tak jsem myslel, že hned dostanu obuchem. ,Preukaz!’ Tak jsem mu ho dal. Čech! Teď viděl Čecha. Dobrý, někam zavolali. ,Pojedete s námi.’ Vzali nás asi dvacet. Stáli jsme v chodbě, asi sto padesát zatčených. Z nich obvinili asi dvacet šest lidí. Z těch dvaceti šesti odsoudili jenom jednoho.“ – „Kdo to byl?“ – „To jsem byl já.“ 

„Ten 21. srpen, to pro mě bylo [důležité datum], tam musím jet. Nahlásil jsem si měsíc předem dovolenou. Nikdo nevěděl, kam chci jet. Myslím, že to byl dokonce pátek. Hezky to vycházelo. Chtěl jsem jet ráno, až se vzbudím, vlakem do Prahy. Ráno v půl osmý bouchání na dveře: ,Policie, SNB, otevřete.’ Jasně že jsem neotevřel. Oni by nevykopli dveře. Řekl jsem, že jsem někdo jinej.“ – „Vy jste tam někoho měl ještě?“ – „Měl jsem tam kamaráda, asi na dva měsíce, který si hledal byt. Řekl jsem, já nejsem ten, koho hledáte, jsem ten druhej. A prostě jsem neotevřel. Kdyby je vypáčili, tak by je vypáčili. Tak jsem tam čekal, čekal, čekal, až mi ten vlak ujel. Vyskočil jsem oknem, protože jsem bydlel v přízemí, a mazal jsem na vlak. Jel jsem dokonce náklaďákem někam k Turnovu. Odpoledne jsem přijel do Prahy, byl jsem tam až do večera. Večer jsem jel nočním vlakem domů. Byli jsme tam snad dva [z Liberecka], těch lidí tam bylo hodně. Bylo to na spodním Václaváku, dole na Můstku. Byli jsme tam taková velká skupina. Byl tam nějaký Maďar z FIDES. Četl maďarsky, drželi ho na ramenou. Omlouval se… V Maďarsku už byl kulatý stůl, respektive nějaká dohoda. Kulatý stůl byl v Polsku, už v březnu. Solidarita tím byla oficiální. To bylo všecko novum. Ten srpen byl pro mě veliké datum, proto jsem tam jel. Byl jsem zarostlej. Teď najednou taková banda lidí: ,Sedneme si!' Všichni do dřepu. Ale myslím, že tam nebyla taková brutalita jako na Palachův týden. Nebyla. Vzadu byli policajti, před námi šli milicionáři, takoví starší chlapi. Pětapadesát let, jako dnes já. Oni nás prosili: ,Chlapi, stoupněte si, běžte, oni přijdou s obuchama, oni vás zbijou.’ Opravdu lítostivě to říkali. Člověku jim jich bylo líto. My jsme chtěli svou svobodu. Nakonec jsme je poslechli. Pomalu jsme vstali a jako had zleva doprava jsme…“

„V těch dvanácti, třinácti letech jsme s takovou malou partou lidí se dali dohromady, co jsme byli, myslím si, hodně mladý. To jsme chodili do osmý třídy, a tak jsme vymejšleli věci, kdy jsme lezli po starejch půdách, ale stále jsme poslouchali víceméně to BBC a Hlas Ameriky večer, že taková hezká znělka, hezký písničky. Nota bene, myslím si, že i dneska stále v některých zemích je ideologie, třeba od nás na východ, že prostě jaksi je tam svoboda, ale ta ideologie je veliká, jo, že si můžete říkat, co chcete, ale stejně jako by, bych řekl například třeba Borůvku, jo, nemůžete říct třeba, že Putin je blbej. U nás můžete, ale u nich ne, tam je to prostě furt. Ale máte jako jakýsi pocit svobody. Takže jsme byli mladý, a tak jsme chtěli využít i jakousi naši svobodu a tu společnost, která nám nalajnovala jednu čáru, kde jsme museli chodit do Pionýra – já jsem teda nechodil, já jsem hodně zlobil, já jsem měl od první do devátý třídy dvojky z chování. To jsem měl pokaždý. Jednou jsem neměl, tak to byl zázrak. To ale opravdu byl nějakej boží zázrak, jinak jsem měl furt dvojky z chování, takže jsem furt zlobil a vymýšlel jsem kraviny. Nejenom kolem školy, ale i za školou. Nikdy jsem neměl záškoláctví, to ne, ale vždycky jsem do školy chodil, učil se, ale s kamarádama, osmá, devátá třída, už nás jaksi vedli někam, že jsme předurčený do SSM. To znamená Socialistický svaz mládeže. A to pro nás bylo takový nepřijatelný. My jsme měli třeba delší vlasy. To nesmělo bejt. Měli jsme třeba křížek na krku. Nebo kamarád měl takovej atomák. To bylo úplně zakázaný. To třeba příslušník Veřejné bezpečnosti to strhnul, jo, sice nedal mladýmu člověku obuškem, ale vynadal mu a třeba přišel do školy dopis, jo.“

„Já v tý době jsem jezdil do Polska, to mi bylo nějakejch sedmnáct, osmnáct let, a tahal jsem tam knížky. Vlakem jsem tam prostě propašoval knížky a zpátky jsem zase vozil nějaký časopisy, který byly u nás zakázaný. Nebo knížky taky – buď Škvoreckýho, [nebo] Prezidentův vězeň od Škutiny. To jsou takový knížky, který dneska jsou běžný a který dneska se málo čtou, ale takhle jsem byl vlastně aktivní, že jsem pomáhal.“

„Takže kolem 17, 18 let, bylo to na rozhraní, šli jsme z nějaký vinárny, sice možná nějakej alkohol tam byl, bylo to kolem srpna a v nás vybouřilo to, že bylo výročí té okupace. A nikdo ze stotisícovýho města, nikdo si nedal žádnou svíčku, květinu, nic. Za to by byl okamžitej trest. Takže vlastně mě napadlo, prostě takovýho blbýho mladýho osmnáctiletýho, že jsem napsal na krajskou správu SNB, což je jako dnešní krajská správa policie, napsal jsem jako v uvozovkách hanlivý nápisy: ‚Dubček vás nevolal, táhněte za roh dál.‘ A to byly pasáže, který byly ze starejch novin, který byly oficiální z roku ´68. No jo, ale v tý době, v tom 83., 84. roce to bylo protistátní. Takže bylo jasný, že oni hledali viníka, až ho teda našli. Našli ho ve mně. A tak jsem se vlastně setkal poprvé s justicí, s prokurátorem, s advokátem v 18 letech. Rozklepanej, ale měl jsem v sobě něco, že už čtyři roky jsme byli takoví držáci, takže se z toho jako nepodělám. Tak jsem se z toho nepodělal. Bylo to těsně před vojnou, tak mi dali podmínku. Jeden chtěl tvrdej trest, druhej říkal: mladej kluk, mladej člověk, tak to chtěli se mnou zkusit. Dali mi podmínku, poslali mě na vojnu, jenže na vojně to člověk taky nevydrží. Jako když máte touhu něco udělat, tak ta touha vás nutí to dělat.“