Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Fajmon (* 1964)

• narozen 21. dubna 1964 v Ústí nad Labem-Trmicích

• vyučen v železničářském učilišti v Nymburce

• pracoval jako strojník Českých drah

• roku 1982 byl odsouzen k podmíněném trestu za protiruský nápis

• během vojenské služby (1985) byl odsouzen k nepodmíněnému trestu za pobuřování a hanobení hlavy státu

• stal se jedním z nejmladších signatářů Charty 77

• členem Hnutí za občanskou svobodu na Liberecku

• vydával samizdatový časopis Nákup (Názory – kultura – politika)

• v 80. letech bydlel v Liberci a poté v Jeřmanicích

• roku 1988 byl odsouzen k nepodmíněnému trestu za účast na tzv. svíčkové demonstraci v Bratislavě (25. března 1988)

• stíhán za šíření manifestu Několik vět

• v době natáčení rozhovoru žil v Kryštofově Údolí

Jiří Fajmon se narodil 21. dubna 1964 v Trmicích u Ústí nad Labem a žil zde až do svých dvaceti let. Jako čtyřletý zažil okupaci Československa v roce 1968. Pamatuje si, jak se skrz výlohou obchodu díval na tanky a mával jim. Tehdy ovšem ještě netušil, co všechno jejich příjezd znamená.

Milovník zakázaných rádií

Jiří rebeloval již od útlého mládí: „Přibližně tak ve dvanácti, čtrnácti letech v Ústí nad Labem jsem začal poslouchat i Hlas Ameriky, Svobodnou Evropu i třeba BBC. To byly zakázaný stanice. Tenkrát vlastně za rozšiřování písniček, které běžely na hitparádách, to znamená anglicky mluvené písničky, francouzské, italské a tak dále, byl i nějaký trest. Protistátní rádia – prý rozšiřování lží a tak dále, ale přitom si člověk nemohl porovnat, kde je lež a kde není.“

Nevhodná móda

Jiří nezapadal do zájmů jednotné socialistické výchovy, tedy do tehdejších představ, jak by se měl mladý člověk chovat a vypadat. „Nikdy jsem neměl záškoláctví, to ne. Vždycky jsem do školy chodil, učil se, ale s kamarádama, osmá, devátá třída, už nás jaksi vedli někam, že jsme předurčení do SSM. To znamená Socialistický svaz mládeže. A to pro nás bylo nepřijatelné. Měli jsme třeba delší vlasy. To nesmělo být. Měli jsme třeba křížek na krku. Nebo kamarád měl ‚atomák‘. To bylo úplně zakázaný. To třeba policista nebo příslušník veřejné bezpečnosti to strhnul. Sice nedal mladýmu člověku obuškem, ale vynadal mu, a třeba šel do školy dopis.“

Patnáctiletý rebel

„Dělali jsme kraviny a poslouchali jsme rádio. Nakonec co se nám stalo, co se nám povedlo, opravdu jeden takový velký zázrak, že jsme v patnácti letech, to bylo dost teda odvážný. Měli jsme přezdívky, tak jsme poslali nějakýmu Johnovi Calwayovi do stanice BBC dopis, že chceme jako parta mladých lidí z Trmic [poslat písničku], což je hodně specifický. Když to policie někde zachytila, rozhodně na rádiu, Státní bezpečnost nebo kontrarozvědka, že nějaká parta mladých patnáctiletých lidí si nechala poslat písničku…“ Tou dobou anglický reportér John Calway vysílal každou neděli mezi třetí a čtvrtou hodinou odpoledne písně na přání pro Čechy. Jiří a jeho kamarádi si tehdy zažádali o svou oblíbenou píseň od Johna Lennona. Problémy přišly až později.

Dubček vás nevolal, táhněte za roh dál

Když bylo Jiřímu osmnáct let, šel v den výročí okupace s kamarády z vinárny. „A nikdo ze stotisícového města, nikdo si nedal žádnou svíčku, květinu, nic. Za to by byl okamžitý trest. Takže vlastně mě napadlo, prostě takového blbého mladého osmnáctiletého, že jsem napsal na krajskou správu SNB, což je jako dnešní krajská správa policie, jsem napsal v uvozovkách hanlivý nápisy: ‚Dubček vás nevolal, táhněte za roh dál.‘ A to byly pasáže, které byly ze starých novin, které byly oficiální z roku ´68. Nojo, ale v té době, v tom osmdesátém třetím, osmdesátém čtvrtém roce to bylo protistátní. Takže bylo jasné, že hledali viníka, až ho teda našli. Našli ho ve mně. A tak jsem se vlastně setkal poprvé s justicí, s prokurátorem, s advokátem – v osmnácti letech. Rozklepanej, ale měl jsem v sobě něco, že už čtyři roky jsme byli takoví držáci, tak že se z toho jako nepodělám. Tak jsem se z toho nepodělal. Bylo to těsně před vojnou, tak mi dali podmínku. Jeden chtěl tvrdej trest, druhý říkal: mladej kluk, mladej člověk, tak to jako chtěli se mnou zkusit. Dali mi podmínku, poslali mě na vojnu,“ vzpomíná.

Pokus o emigraci

Jiřímu se vidina vojny, podmínky a tehdejší nesvoboda v Československu ani trochu nezamlouvaly, a tak se rozhodl, že emigruje a  odjel do tehdejší Jugoslávie. Na hranicích byl ovšem zadržen, vyslýchán a strávil dva dny ve vězení. V Československu by to byl rok. „Po těch dvou dnech jsem zase dostal takový impulzy do sebe, říkám, ne, ne, ne, já už nikam nepůjdu. Já jim budu škodit doma. A rozjel jsem se a pak se vrátil domů.“

Když máte touhu něco udělat, tak ta touha vás nutí to dělat

Na vojně se Jiří nepolepšil. Naopak, byl stále aktivní. „Poslouchal jsem taky západní stanice, to bylo pro mě takový jediný, kdy jsem si mohl jaksi dávat na stranu ty pravdivé informace od nepravdivých, a de facto jsem to roznášel mezi vojákama. Věděl jsem, že se to ucho může utrhnout, že se může stát, že mě zavřou,“ říká. Jeho aktivity neušly pozornosti: „Obvinili mě, že jsem hanobil prezidenta, hanobil jsem socialistickou vlast a za to jsem dostal rok natvrdo.“

Jiří ve vězení aneb lepší umřít ve svobodě

Z Plzně-Slovan, kde byl Jiří na vojně, byl poslán do věznice Plzeň-Bory, kde strávil necelý rok. Počátky pobytu v kriminále Jiří prožíval těžce. „Ale pak jsem zjistil, že jsem vlastně svobodný člověk... Usínal jsem v pohodě, najednou to ze mě nějak spadlo. Protože to tělo je jakoby v té schránce někde zavřený v těch železných dveřích, ale duše je vlastně svobodná. Prostě můžete mít svobodný názor. To by vám museli tu pusu zašít nebo uši uříznout, protože jsem mohl i mezi vězni říkat, že to takhle není, že je to jinak. A tam to fakt můžete říkat bez problému, aniž by vás zavřeli – oni už vás zavřeli. Takže už vás nemůžou dvakrát zavřít… Svoboda je ve vás, jako v člověku, v osobnosti. Vlastně bych řekl, že i ten trest není tak hrozný, že v člověku se opravdu vzbudí ještě víc něčeho, ještě víc touhy po něčem, po svobodě,“ přemítá pamětník.

Šíření zakázané literatury

Mladý Jiří jezdil také vlakem do Polska, kam pašoval knihy. Stýkal se se členy polského hnutí Solidarita. Nebylo to vůbec jednoduché, protože si mezi sebou nemohli psát ani volat, vše bylo pod kontrolou. Jiří tedy musel jet vždy do 600 km vzdálené Varšavy a domluvit se osobně. „Tahal jsem tam knížky – vlakem jsem tam prostě propašoval knížky a zpátky jsem zase vozil časopisy, které byly u nás zakázané, nebo taky knížky taky. Buď Škvoreckého, nebo od Škutiny Prezidentova vězně. To jsou takové knížky, které dneska jsou běžné a které se dneska málo čtou. Ale takhle jsem byl vlastně aktivní, tak jsem pomáhal,“ vzpomíná.

Jak chtěl zabít Husáka v televizi

„Opravdu jsem měl už jen krůček nakročeno do další vazby, za další hanobení prezidenta – že jsem ho chtěl zabít, protože jsem si dělal srandu před televizí. Gustáv Husák byl zrovna prezidentem ČSSR.  Šermoval jsem nožem  před televizí a jeden spolupracovník řekl, že jsem ho chtěl zabít a píchnout – do televize –  a že jsem to myslel vážně, tak mě chtěli odsoudit. Opravdu odsoudit, že jsem chtěl zabít v televizi Husáka,“ vysvětluje absurdní situaci Jiří. Tentokrát se ale začal důrazně bránit. Poté, co se přestěhoval do Liberce, setkával se pravidelně s chartisty a spřátelil se i s Leošem Mayerem. Některá jména chartistů a jejich adresy již byly známy i na Západě. „A stále po mně policie, Státní bezpečnost šla a vlastně mě měli odsoudit za to, co jsem udělal tenkrát ještě v Ústí. A to jsem se obrátil právě na jednoho chartistu, pak na druhého, třetího, že tohle nechci. Existoval takzvaný VONS, Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, a ten mě uvedl ve svých článcích. Četlo se to i na Hlasu Ameriky, četlo se to na Svobodné Evropě, a to se zalekli. Takže jsem přišel na soud – odročuje se a hotovo,“ říká.

Socialisticky neuvědomělý

Jiří psal dopisy předsedovi vlády i prezidentu Husákovi a ptal se jich, proč ho zavřeli. Uváděl, že se mu systém země nelíbí, že nemůže poslouchat rockovou muziku, mít dlouhé vlasy a žít, jak chce. Dostalo se mu odpovědi, že není socialisticky uvědomělý. „Vlastně nás nutili být v takhle malý škatulce. Že jsme každý člověk nějaká osobnost, že chceme být, oblíkat se všelijak, mít dlouhé vlasy... Kluci měli ty hard číra. To bylo zakázané, to nesmělo být... Když jsem byl na učňáku, tak jsme museli nosit tesilky. Nesměly být džíny, jenom tesilky. A člověk musel být takzvaně slušně oblečený. Takže když jsme měli delší vlasy takhle za ušima, tak to bylo: ‚Soudruhu učni, ostříhat.‘ Lidi si chtěli jít zatančit, nemohli se radovat a dělat si, co chtěli,“ vysvětluje.

Demonstrace v Liberci

Jiří Fajmon se stal na konci osmdesátých let členem nezávislé disidentské iniciativy Hnutí za občanskou svobodu. Kromě ilegálního šíření letáků, samizdatu a pašování časopisů z ciziny se podílel i na organizaci demonstrací, například v Liberci, kde pořádal setkání s biskupem Karlem Otčenáškem. Státní bezpečnost byla v pohotovosti a věděla, že je Jiří Fajmon na chalupě, a tak za ním vyslala své příslušníky, aby jej zadrželi, předvedli k výslechu a znemožnili mu tak účast. Jenomže Jiří měl v té době delší vousy než obvykle, a tak jej hned nepoznali. Dostal se tedy do Liberce i na demonstraci, ale raději si vzal ke kostelu taxi.

Aktivista na Ukrajině i v Bratislavě na „svíčkové“

Jiří Fajmon se horlivě účastnil demonstrací za lidská práva, například na Ukrajině. „Koupili jsme žluto-modrou kytku a jeli jsme vlakem,“ vzpomíná. V Bratislavě se ovšem dostal do střetu s režimem. V lednu 1989 byl Jiří Fajmon odsouzen „pro přečin proti veřejnému pořádku podle § 6, písm. a) zákona o přečinech, jehož se měl dopustit svou účastí na bratislavské manifestaci za náboženská a lidská práva 25. 3. 1988.“ Jednalo se o slavnou Svíčkovou demonstraci na Hviezdoslavově náměstí, kterou organizovala především podzemní církev. Jiří Fajmon byl také aktivní katolík, a jelikož „byl již v minulosti trestán za delikt politické povahy“, nebyl osvobozen a strávil dva měsíce ve vězení.

Rodinný život

Jiří pracoval jako strojník u Českých drah. Z Liberce se v osmdesátých letech přestěhoval do Jiřmanic u Dlouhého mostu. Pronásledování a šikanování se nevyhnulo ani jeho rodině. Bratr byl voják z povolání, nezapřel se a byl často podrobován výslechům. Rodiče vše nesli velice statečně. Jiří kolem roku 1988 čekal se svou partnerkou dítě a měli se brát. Ale komunisté jim říkali, aby dítě vyrůstalo v normální rodině... „Byl to takový psychologický nátlak. Byla to taková zdvořilostní návštěva, takže zapůsobili na rodiče a ti rodiče zase zapůsobili nasvoudceru, která bydlela  s nimi v bytě... Potom jsem si ji vzal za manželku, hned po revoluci. A pak jsme měli další dvě děti. Celkem tři. Ta doba byla taková, že byli na vážkách,“ vzpomíná.

Musíte být bystří, pohotoví a hned si vědět rady

Jiří také velice aktivně prožíval rok 1989. Kromě toho, že dával svým přátelům podepsat manifest Několik vět, vlastnoručně vyráběl i kalendář Nezávislého mírového sdružení a plakáty s nápisem: „No pasarán“ (Neprojdou). Za dva dny byl na výslechu kvůli udání za protistátní činnost. „To, že si něco sami vyrábíme, bylo špatně... Kopírku označili za zbraň,“ říká. V roce 1990 dal výpověď u Českých drah a celý týden organizoval pochod středoškoláků a demonstrace v Liberci.

Současnost

V roce 2016 Jiří Fajmon obdržel pamětní dekret a odznak za účast v odboji a odporu proti komunismu od ministra obrany Martina Stropnického. V současné době žije v Kryštofově Údolí, kde vede penzion a působí jako zastupitel obce. „Měl jsem takovou intuici a snažil jsem si říkat, co bych udělal, kdybych byl kriminalista – snažil jsem se myslet o krok dopředu,“ říká.

Vyprávění Jiřího Fajmona 27. 3. 2017 natočili a zpracovali pro projekt Příběhy našich sousedů Kristýna Čejková, Mário Hlaváč, Patrik Svoboda a Tomáš Valta ze ZŠ Kaplického v Liberci pod vedením paní učitelky Hany Staňové. Příběh pamětníka napsala v srpnu 2017 Marie Mrvová.