Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaromíra Fassmannová (* 1933  †︎ 2023)

• narozena 26. května 1933 v Praze jako Jaromíra Polanecká

• vyrůstala ve Strančicích v rodině učitele, matka později pracovala v administrativě

• účastnila se XI. všesokolského sletu roku 1948

• po roce 1948 vyvlastněn rodinný statek, strýcova rodina nuceně vystěhována

• studovala na gymnáziu v Benešově, maturovala roku 1951 na gymnáziu v Říčanech

• z kádrových důvodů nemohla pokračovat na vysoké škole

• absolvovala laborantský kurz

• laborantkou ve IV. interní klinice VFN, posléze na klinice ve Vršovicích

• celoživotní členka Sokola, po roce 1989 cvičitelka

• zemřela 6. ledna roku 2023

Jaromíra Fassmannová prožila celý život ve středočeské obci Strančice, zažila zde dramatické zvraty na konci druhé světové války, vnímala, jak do života obyvatel zasáhl nástup komunistické moci. 

Narodila se jako Jaromíra Polanecká 26. května 1933 v pražské porodnici. Její otec pocházel z hospodářství, ale rodinný statek v Menčicích převzal jeho bratr a on sám pracoval jako učitel češtiny a biologie v nedalekých Mnichovicích. 

Matka pamětnice Hedvika Polanecká se narodila v americkém Clevelandu, kam její rodina odešla ještě před první světovou válkou. Po matčině smrti vychovávali Jaromíru příbuzní v Československu, zatímco otec se s novou manželkou vrátil do Spojených států. 

Hedvika Polanecká zůstala po svatbě zprvu v domácnosti se svými dvěma dětmi, Jaromírou a jejím o pět let starším bratrem Karlem. Ve středním věku se však u otce Jaromíry projevilo dědičné duševní onemocnění, schizofrenie. Musel opustit své učitelské místo a Hedvika poté nastoupila do práce v administrativě, nejdříve v soukromé advokátní kanceláři, po roce 1948 pak v advokátní poradně. 

Strančicemi prošla válka

Jaromíra od nejútlejšího věku cvičila ve strančickém Sokole. Po nacistické okupaci Československa však byla činnost Sokola zakázána a organizované cvičení v obci nabízelo pouze místní Kuratorium mládeže, protektorátní organizace v duchu nacistické ideologie. „Otec nám zakázal tam chodit, řekl, že pohybu máme dost,“ konstatuje Jaromíra Fassmannová. 

Za protektorátu, v době potravinových přídělů, se rodina musela uskromnit, ale hladem nikdy netrpěli: vypomáhal jim otcův bratr, který hospodařil na statku v Menčicích. Díky spolupráci místního veterináře, který tu a tam vystavil potvrzení, že prase má červenku a je nutno ho zabít, měl strýc možnost získat zásobu vepřového masa, aniž by zabíjel načerno. 

Prvního září 1939, v den vypuknutí druhé světové války, šla Jarmila Fassmannová poprvé do první třídy obecné školy. K jejím spolužačkám patřila i Eva Roubíčková, dívka z židovské rodiny, která v roce 1942 musela s rodiči nastoupit do transportu: „Když se s námi loučila, říkala: ‚Já už zítra nepřijdu, my odjíždíme.‘“ Nikdo z její rodiny se po válce do Strančic už nevrátil. Do života ve Strančicích zasáhla i heydrichiáda. Podle slov Jaromíry Fassmannové za schvalování atentátu na Heydricha nacisté popravili místního vrchního četníka pana Bojase. 

Od páté třídy Jaromíra pokračovala ve školní docházce na mnichovické měšťance. Zde ji zastihly poslední dny války, kdy se v okolí Strančic odehrávaly líté boje. Německé jednotky ustupovaly, přecházely přes Velké Popovice, Strančice a Mnichovice, místní lidé se přesouvali do bezpečnějších míst v menčických lesích. Rodina Polaneckých se přestěhovala k příbuzným na okraj Strančic, kde přečkala dny květnového povstání a očekávala příjezd Rudé armády. 

Po osvobození se do domu Polaneckých nastěhovali vojáci Rudé armády. Rodina jim uvolnila tři pokoje. Vojáci se podle slov paní Fassmannové chovali srdečně a slušně, často je zvali na společné jídlo, které si sami vařili ze zásob UNRRY. Jejich velitel, sám povoláním gymnaziální profesor z Moskvy, nicméně potvrdil jeden z tradovaných stereotypů ohledně rudoarmějců, když se panu Polaneckému pochlubil desaterem náramkových hodinek, ukrytých na předloktí pod rukávem. 

Sokolové odvrátili hlavu od Gottwalda

Po válce dělala Jaromíra zkoušky do benešovského gymnázia a mohla nastoupit rovnou do tercie. S úsměvem vzpomíná na soudržný kolektiv spolužáků, brigády na zámku Konopiště i založení místního divadla. 

Vrátila se také k cvičení v Sokole a cvičila na XI. všesokolském sletu na začátku léta 1948, který však byl již poznamenán nastupující komunistickou totalitou. Během sletu se účastnila i legendárního projevu sokolského vzdoru, když cvičenci odvrátili hlavu od tribuny s Klementem Gottwaldem: „Když jsme se blížili k tribuně, kde seděl Gottwald a jeho soudruzi, dostali jsme rozkaz vpravo hleď, abychom se na ně nedívali.“ 

Poslední rok studia Jaromíra absolvovala na nově otevřeném gymnáziu v Říčanech, kde v roce 1951 maturovala. Jako volitelný maturitní předmět si chtěla vybrat angličtinu, to ale z politických důvodů nebylo možné, a tak maturovala z biologie. Po maturitě toužila pokračovat studiem jazyků na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, ale z kádrových důvodů – kvůli příbuzným ve Spojených státech a otcově „kulacké“ rodině – nebyla připuštěna k přijímacím zkouškám. 

Přihlásila se tedy do laborantského kurzu v Praze na Bulovce. Po jeho absolvování obdržela umístěnku do Rakovníka, kam nakonec nenastoupila, protože získala zaměstnání v laboratoři benešovské nemocnice. Po dvou letech si zvýšila kvalifikaci a nastoupila jako kvalifikovaný laborant na hematologii na IV. interní klinice Všeobecné fakultní nemocnice v Praze pod vedením MUDr. Bohumila Prusíka, kde pracovala plných jednadvacet let. 

Zůstala v laboratoři, za okny se střílelo

V roce 1957 se Jaromíra na filmovém plese seznámila se svým budoucím manželem Jiřím Fassmannem, konstruktérem z ČKD. Narodila se jim dcera Jitka (1961) a syn Jan (1966). 

Politické uvolnění pražského jara prožívala její rodina s nadějí, že by snad mohlo dojít k navrácení jejich hospodářství. S invazí vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 však tyto naděje pominuly. 

Jaromíra Fassmannová v onen den jela do práce jako vždy, přestože věděla, že v Praze jsou sovětské tanky: „Matka nechtěla, abych někam jezdila, musela jsem z domova ujet, protože jsem věděla, že v laboratoři nikdo není. Kolegové byli na dovolené,“ vzpomíná pamětnice. Do nemocnice šla zadním vchodem z Benátské ulice, protože na Karlově náměstí se v tu dobu střílelo. 

V době normalizace se pro rodinu Jaromíry Fassmannové situace příliš nezměnila. Její muž sice po okupaci vystoupil z KSČ, ale vzhledem k tomu, že jako technický odborník v ČKD byl těžko nahraditelný, o práci nepřišel. Jaromíra Fassmannová v sedmdesátých letech změnila zaměstnání, když z IV. interní kliniky VFN přešla do hematologické laboratoře v Obloukové ulici ve Vršovicích. 

Co je čeká? To nevíme

Podzim roku 1989 byl pro Fassmannovy poznamenán rodinnou tragédií. Syn Jan, který po dědečkovi Polaneckém zdědil dispozice k duševnímu onemocnění, si vzal život. Jaromíra Fassmannová proto události kolem pádu komunistického režimu sledovala pouze v médiích. 

Po roce 1989 se Jaromíra Fassmannová znovu zapojila do činnosti Sokola, prošla cvičitelským kurzem, aby mohla vést děti a nacvičovat s nimi na XII. všesokolský slet. Využila také otevření hranic a třikrát navštívila rodinu své matky v USA. Zaskočilo ji, že její američtí příbuzní často sdílejí názor řadových Američanů, že lidé ve východní Evropě žijí zaostalým způsobem života: „Věřili, že žijeme jako divoši, a když přijeli na návštěvu, byli překvapeni, že si žijeme docela slušně.“ 

V závěru vyprávění Jaromíra Fassmannová přeje své rodině: „Aby se vnukům i pravnukům dobře vedlo, aby obstáli v tom, co je čeká. Ale co je čeká? To nevíme. My jsme také ledacos prožili a museli jsme si s tím poradit.“ 

Jaromíra Fassmannová zemřela 6. ledna 2023 ve věku nedožitých devadesáti let.