Jaromíra Fassmannová

„Za války, to je jenom taková malá epizodka. Ten můj strýc chodil na procházky, sněhu bylo všude hodně, zatemnění muselo být. Ale vzhledem k tomu sněhu asi byla obloha jasná, možná i měsíc svítil. U Světic, tedy za Strančicemi, je nad železniční tratí most a pod ním vede dráha, která vedla na Prahu a dolů do jižních Čech na Budějovice. Vylezl na tu stráň, protože slyšel, že jede nějaký vlak. Později nám vykládal: ‚Viděl jsem, jak jeden nákladní vlak se zamřížovanými okénky. Říkal jsem si, co to vezou? Viděl jsem samé kulaté tvary.‘ To si ještě neuvědomil, že jsou to ve skutečnosti hlavy. Byl to celý vlak vězňů, které vezli do koncentračního tábora. Dvěma se podařilo utéct a skončili tam u nás, u Javůrkových. Tam zůstali do rána. Ti Javůrkovi nabízeli, že jim seženou šaty a že tam ještě mohou zůstat, ale oni nechtěli. Jen se navečeřeli a ráno odešli. Ale oni [Němci] je už stejně měli v merku, sledovali je a někde je zastřelili. To je jenom taková epizoda, ten strýc z toho byl docela rozčilený. Říkal, že to byl celý nákladní vlak o osmi, devíti vagonech a ti vězni tam byli napěchovaní.“

„Chodila s námi do třídy Eva Roubíčková, byla ze Všestar a byla to dcerka židovských rodičů. Byla velice pěkná, tatínek byl zaměstnaný v Praze v nějakém špičkovém střižním obchodě, myslím, že to bylo někde na Národní třídě. Chodila krásně oblékaná, a protože byla ze Všestar, kde nebyla škola, děti ze Všestar chodily většinou do Říčan, ale protože ona tady měla strýce a tetu, kteří měli každý jedno děcko, ale jak ta teta, tak ten strýc měli árijce, takže do koncentráku hned nešli. Jednoho dne jsme šli takhle ze školy, ona měla ten svůj krásný švestkověmodrý kabátek, zlaté knoflíky, z téže látky baret. A když jsme se loučili a ona zamířila na ty Všestary, tak se s námi loučila a říká: ‚Já už zítra nepřijdu do školy.‘ My jsme byli překvapení, ale neřekla proč, ptali jsme se, a tak jsme přišli domů, a když jsme to řekli doma, mamka hned věděla, o co jde, když přišla sousedka, tak se už bavily o tom, že se zřejmě jedná o nějaký odsun. Když jsme šli druhý den ráno do školy přes most, tady byla dřevěná lávka, ona vždycky u té lávky na nás čekala, až přijdeme z toho našeho konce, tak Evička nikde. Nádraží už bylo plné židovských občanů a Evička Roubíčková s kufříčkem popošla, když nás viděla, že jdeme. V ruce měla panenku a měla kufřík, asi s nějakými věcmi pro tu panenku, tak přišla a mávala nám. Na to jsme se spolužačkami vzpomínaly. Samozřejmě jsme o ní víc neslyšely.“