„Kvůli mé práci se ze mě stal člověk, který není [režimem] dobře vnímán, a považován, myslím si, bezdůvodně a nespravedlivě, za nepřítele. Takže nám zatím nezbývá nic jiného, než hledat způsob, jak se ochránit. A proto emigrovat, na tak dlouho, jak to bude nutné, dokud se Kuba skutečně nestane právním státem, kde budou zaručena práva občanů.“
„Předkládám kopie, které dokazují, že jsem byl obhájcem již od vyšetřovací fáze, od orgánu, který vedl vyšetřování. A co se stane? Oni jsou nuceni uznat, že jsem skutečně advokát. Co měli v tu chvíli udělat? Vrátit se na začátek procesu a přiznat mi všechna práva jako advokátovi. Co však udělali, co dělají? Soud padělá nový dokument. Dokument, kterým soud přijímá obžalobu, se nazývá usnesení o zahájení řízení. Už jedno takové usnesení vydali, ve kterém uvedli, že moje žena neměla obhájce. Když jsem jim prokázal, že jsem byl jejím advokátem už v přípravné fázi, měli toto usnesení zrušit a přijmout opatření proti úřadům, zejména proti vyšetřovatelce. Ale aby ji ochránili, vydali nové usnesení o zahájení řízení s datem pozdějším, než kdy jsem předložil své dokumenty, aby to vypadalo, že moje dokumenty nebyly nikdy podány. A právě odtud začíná nový konflikt se soudem, kdy soudci již koordinují kroky s policií a prokuraturou, aby mě z procesu odstranili. Začínají mi ukládat různá omezení, až nakonec rozhodnou o přidělení obhájce ex offo mé ženě.“ „Myslíš si, že uvěznění tvé ženy souvisí s tebou?“ „Samozřejmě, že to se mnou souvisí. Je to především represálie proti mně. Nemohli však jednat přímo proti mně, protože jsem tehdy nepracoval přímo pro žádnou státní instituci, rozumíš? V té době jsem byl spojen s Kubánskou právní asociací a nevykonával jsem žádnou činnost pro státní instituci, skrze kterou by mě mohli napadnout.“
„V kubánském trestním řízení neexistuje právo na obhajobu. Ani se nerespektuje řádný proces. Dobře. A teď konkrétně k otázce indexu nebezpečnosti – je to ještě horší. Možnost obhajoby je ještě menší. Vysvětlím ti proč. Úřady Ministerstva vnitra nebo policejní orgány připravují spis na osobu, kterou považují za nebezpečnou. Tento spis je pro tuto osobu naprosto tajný. Ta osoba neví, že proti ní vedou takové řízení. Lidé nebo úřady, jejichž svědectví se používá k sestavení tohoto spisu, vypovídají s jistotou, že nikdy nebudou muset předstoupit před soud, aby své svědectví veřejně potvrdili. Jinými slovy, kdo poskytne takové svědectví, ví, že může říct cokoliv v neprospěch této osoby, a nikdy za to nebude muset nést odpovědnost. Poté je tento spis, který je pod kontrolou prokuratury, předložen soudu. V okamžiku, kdy je předán soudu, je dotyčná osoba zadržena – osoba, kterou chtějí prohlásit za nebezpečnou. V této chvíli je zadržena a nemůže si určit advokáta, který by se s ní setkal a připravil obhajobu. Tato osoba má právo na obhájce až ve chvíli, kdy už je spis u soudu, byl soudem přijat a má se konat soudní řízení, ve kterém má být prohlášena za nebezpečnou. Teprve tehdy si může určit advokáta. Jenže když tento advokát dorazí, nemůže předložit žádné důkazy ve prospěch svého klienta. Má jen krátký okamžik na to, aby si rychle prohlédl spis a velmi krátce se setkal s osobou, kterou má obhajovat. To podle mého názoru vůbec nelze nazvat obhajobou. Je to zcela inkviziční systém. A jak bych to řekl? Je to jako boj mezi lvem a opicí. A ta opice je přitom svázaná.“
„Ne, na Kubě neexistuje politický trestný čin. Proč? Protože, jak bylo jednou vysvětleno v rozhovoru, když Fidel navštívil Jamajku a byl na to tázán, podle převládající politické koncepce na Kubě neexistuje politický trestný čin. Vyplývá to z konceptu, který Fidel tehdy vysvětlil – co je to pachatel politického trestného činu a co je to pachatel trestného činu obecně. Podle pojetí, které na Kubě převládá a ke kterému se přiklání kubánské trestní právo, je politickým vězněm ten, kdo svou činností a bojem usiluje o zavedení vyššího společenského řádu. Podle definice, kterou dal on [Fidel Castro], ti, kdo jsou označováni nebo se považují za bojovníky za lidská práva a jsou proti vládě, ve skutečnosti usilují o návrat k zpátečnickému nebo méně pokročilému režimu. Rozumíš mi... Proto vzniká koncept, že zde neexistují političtí vězni.“
Julio Alfredo Ferrer Tamayo se narodil 25. října 1958 v Santiagu de Cuba v chudé čtvrti. Už jako dítě se zajímal o právo, protože jeho otec Julio Lorenzo Ferrer působil jako lidový soudce u místního soudu. Nejprve studoval na předvojenské škole Hermanos Marañón v Daiquiri, která byla součástí programu Ministerstva vnitra. Díky tomu byl později bez problémů přijat na Univerzitu v Havaně, kde v roce 1985 získal titul magistra práv. Ihned po ukončení studií začal pracovat u soudů Ministerstva spravedlnosti. Nejprve byl jmenován profesionálním soudcem u Městského soudu v Guanabacoa, o rok později byl povýšen do Pátého trestního senátu Provincního soudu, a následně se stal předsedou Šestého trestního senátu v Havaně. Během své práce v Guanabacoa se postavil proti uvězňování osob na základě tzv. „indexu nebezpečnosti“, což mu způsobilo problémy s režimem, a v roce 1993 musel skončit jako soudce. Bylo mu zabráněno pracovat v kolektivních advokátních kancelářích, avšak kolem roku 1994 byl nakonec do jedné přijat. O deset let později byl však z této kanceláře propuštěn. V roce 2008 začal pomáhat kubánské disidentské komunitě v právních záležitostech a navázal spolupráci s Kubánskou právní asociací (Asociación Jurídica Cubana). V roce 2012 byla vznesena obvinění proti jeho manželce Marienys Pavó Oñate, která byla uvězněna. Julio byl rovněž zatčen a držen ve vazbě od 20. února do 21. září 2015. Stále mu bylo znemožněno vykonávat roli právního zástupce své manželky, která je dodnes vězněna v ženské věznici Occidente. Julio v současnosti pracuje jako specializovaný právník v Centru pro právní informace Cubalex a stále čelí hrozbě odnětí svobody kvůli údajnému spáchání trestného činu padělání veřejných dokumentů.
