Jiří Fiedor

„První ročník proběhl zcela bez problémů. To byl zrovna rok, kdy spousta těch vlasatých lidí končila. Nás tam zůstalo jen pár a najednou začaly požadavky a výhrůžky, že se musíme ostříhat, a když se neostříháme, že nás vyhoděj, a tak dále. Takže vlastně mne nejdříve vyhodili, protože jsem se odmítl ostříhat, z internátu, protože tam nastoupil novej ředitel, který předtím dělal ředitele policejního internátu. Tak byl zvyklej, že všichni chodili ostříhaní. Pak začaly tlaky i ve škole, kde mi zástupkyně ředitele řekla, že nemám chodit na její hodiny, dokud nepřijdu ostříhaný. Tak já jsem na její hodiny nechodil, protože jsem se neostříhal. Nakonec to skončilo tak, že přijeli rodiče a přemlouvali mne spolu s ředitelem školy, abych se ostříhal a zůstal v té škole. Já jsem tvrdošíjně trval na svém a nechtěl jsem se ostříhat a tenkrát už jsem narazil na nahrávky Plastic People a třetí festival druhé kultury a teoretické texty Ivana Jirouse a už jsem byl tak trochu pod vlivem českého undergroundu. Takže jsem vlastně, jak to říkal Magor – ,strčte si to vzdělání do prdele‘, takže jsem s tímto mottem tu školu opustil. Dopadlo to tak, že řekli, že když odejdu sám, že mne nevyhoděj a nebudou komplikace. Takže moje máma, já jsem ještě nebyl plnoletý, tak moje máma za mne podepsala, že tedy odcházím sám.“

„Měl jsem v tom poměrně jasno a neváhal jsem ani vteřinu. Chtěl jsem to individuálně podepsat ještě o nějakou dobu dříve a říkal jsem to klukům, těm kamarádům, co jsme chodili k Šavrdům, že už jsem rozhodnutej, že to podepíšu. Říkali, počkej ještě chvíli, podepíšeme to všichni, my to také chceme podepsat, kluci z Opavy, někdo z Ostravy a Lubomír Salzmann z Havířova. Takže mám dojem, že jsme to pak společně podepisovali v prosinci 1988 nebo tak nějak. Mělo to souvislost s tím, že Tomáš Hradílek bude mluvčí a že mu to potom dáme, až to podepíšeme. Takže takto se to vlastně stalo, že jsme to na konci roku 1988 podepsali a předali tomu Tomášovi. Vím, že už jsem to chtěl podepsat v září, někdy dříve. Tenkrát vlastně člověk neuvažoval o tom, jestli to podepíše dříve, nebo později. Ta vidina toho, že ten režim padne, abych to stihl ještě rychle podepsat, to samozřejmě takto nefungovalo. A navíc mně v té době bylo dvacet tři let. Takže člověk je mladý, silný, radikální a nepřemýšlí nad tím, co by, kdyby.“