Alexandr Kliment

„Od chvíle dospívání, jestli to můžu říct takhle banálně, od chvíle dospívání dodneška jsem v krizi. A když je člověk hodně mladej nebo ještě mladší, anebo když je jenom, abych tak řekl, v samotě reflexí, nebo dokonce literárních reflexí, tak si může dovolit tu melancholii. A ta je tam vidět.“ Tazatel: „Protože mně přijde, když Kundera píše Život je jinde a má tam takovej ten lyrickej věk, tak že je to charakteristický pro tu vaši tvorbu. Taková ta lyričnost byť v jinym smyslu, než to myslí Kundera. Taková ta prostě melancholická, pesimistická...“ - „Je to pěkné, jak to Kundera rozlišuje, tu dospělost a ten věk lyrickej. Kundera se taky jednou vyjádřil, že prokletím české literatury je lyrika, že jenom v lyrice jsou dobří autoři, v próze že skoro nejsou, takže já mu rozumim dobře. Ale básnictví je pro mě jedno, žádná epika a žádná lyrika. Je Mácha lyrik, nebo epik v Máji? To je epika jak hrom, když to tak vemete.“

„Já jsem pracoval od roku 1953 do roku 1959 ve Státním pedagogickém nakladatelství jako pomocný redaktor a pak ze mě udělali redaktora v oddělení pedagogické literatury, a tam se překládaly vynikající spisy většinou sovětské literatury. Například jak vychovávat dítě na prázdninách a jak pro ně vytvořit hygienickou sprchu – to nám doporučovali, že se zatluče kůl do země, tam se udělá sud, v tom sudu díry, tam se naleje voda, nechá se sluníčkem ohřát, teď tam bude mít takový táhlo – a dětičky že se osprchujou. Tak tyhlety věci jsme překládali. Objevil se tam dokonce poprvé Komenský, že ten Komenský, ten Komenský že zase nebyl takovej idealista, že také měl nějaké realistické myšlenky, které se daj v dnešní pedagogice použít. Tedy v pedagogice sovětské. Typické pro tehdejší pedagogiku sovětskou bylo, že vždycky půl stránky byl text a půl stránky byly citáty. A z těch citátů zase polovina citátů byl Stalin. On všemu rozuměl, i pedagogice.“

Tazatel: „A jaký byl vlastně ten přechod od toho intelektuála píšícího do Literárních novin, který čtou statisíce lidí, k tomu samizdatovýmu spisovateli?“ - „Je to jako nezaměstnanost, vyhoděj vás na ulici.“ Tazatel: „Ale vy jste to pociťoval jako ránu po ráně, nebo to šlo kontinuálně nějak?“ - „Já bych řekl: bylo to kontinuo dělené na různé rány.“ Tazatel: „Kdy jste se vlastně ocitl definitivně bez jakékoli možnosti oficiálně publikovat?“ - „V roce 1970.“ Tazatel: „Takže to vás vyloučili ze svazu spisovatelů... Von vlastně zanik...“ - „Zanikl, byl novej, jak řekl soudruh Husák: Každý se může mýlit, kromě nositelů; když udělá sebekritiku, budeme spolupracovat. Budeme budovat dál. Mně nabídli, abych byl vedoucí jedný filmový skupiny na Barrandově za určitých okolností.“ Tazatel: „A jaký byly ty okolnosti?“ - „No, jaký byly ty okolnosti... Za prvý budete souhlasit se vstupem vojsk, to se dělalo tehdy, a za druhý budete buďto neformálně nebo i formálně spolupracovat se Státní bezpečností.“ Tazatel: „A vy jste do tý doby neměl se Státní bezpečností nikdy nic co do činění?“ - „Se Státní bezpečností ne. S cenzurou ano.“ Tazatel: „Spíš asi s autocenzurou, ne?“ - „Ne, s cenzurou. Když jsem byl redaktorem v Literárkách nebo když jsem byl dramaturgem na Barrandově, tak jsem často jednal s cenzurou.“ Tazatel: „To byla taková ta...“ - „Jmenovalo se to Hlavní správa tiskového dohledu.“

„Mnoho takovejch příběhů jsem viděl v revoluci 1945. Mně bylo šestnáct, já jsem byl od rána do večera venku. Zvědavej kluk, jsem běhal od rána do večera po ulicích. Na patře u nás bydlely tři Němky. Jedna byla vdaná, manžel jí padl, dvě byly svobodný, byly to sestry. A já jsem s nima měl nejlepší vztah, protože já jsem musel se učit německy, tak jsem vždycky tam zazvonil, a: »Mohly byste mi opravit úkol?« Vony mi opravily úkol, a teď jsme se bavili o literatuře německý a kultuře, nikdy o politice a o válce. Tyto tři ženy v těch revolučních dnech, ještě tady nebyli Rusové, ještě tady byli ti vlasovci, tyto tři ženy byly vyvedeny z domu a nezapomenu, byly vedeny jaksi pod patrolou Revolučních gard a jeden takovej středně starej člověk měl v ruce bambusovou hůl a tu bambusovu hůl rozstřískal o hlavu jedné z těch žen, až spadla, takže ji zvedli a táhli ji dál. Viděl jsem, jak stříhali Němky, který musely rozebírat barikády. Viděl jsem, jak esesáka pověsilli za nohy. Říkalo se, že pod nim pak podpálili, ale to už jsem se pak nedíval. Viděl jsem toho hodně. Když Němci táhli ze svých domovů, zčásti to byli vlasovci, zčásti odzbrojení vojáci a zčásti civilisté, tak je vedli Holečkovou ulicí nahoru na sokolský stadion. Tam udělali takový jakýsi sběrnej tábor. Cestou já jsem je doprovázel, zase – zvědavej člověk. Já jsem je doprovázel, pozoroval jsem, jak se chovaj ty gardy, jak se chovaj ty Němci. No, na každejch sto metrech někoho odstřelili. Takže tu Holečkovu ulici potom lemovaly mrtvoly: žen, mužů, vojáků.“